Jan Slavomír Tomíček | |
---|---|
Narození | 16. července 1806 nebo 15. července 1806 Horní Branná |
Úmrtí | 28. dubna 1866 (ve věku 59 let) Praha |
Povolání | spisovatel, historik, novinář, básník a překladatel |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jan Slavomír Tomíček (16. července 1806 Horní Branná – 28. dubna 1866 Praha[1])[2] byl český spisovatel, novinář, historik a národopisec.
Narodil se v rodině tkalce v Horní Branné. Vystudoval gymnázium v Jičíně, studia filosofie v Praze nedokončil. V revolučních letech 1848–1849 se stal členem Národního výboru a členem výboru Slovanské lípy. V té době mu také byla prozatímně svěřena katedra českého jazyka na univerzitě. Profesorského místa, o které se ucházel od roku 1854 nedosáhl. Zemřel náhle na mrtvici, bez rodiny.[2][1]
Jan Slavomír Tomíček patřil k družině časopisu Čechoslav, psal i do Světozoru (vydávaného Šafaříkem) a roku 1834 se stal redaktorem Pražských novin (kam jej pozval Čelakovský. Kritika ruského cara, pocházející od svobodomyslného Tomíčka,[3] stála Čelakovského místo.) Psal i do dalších časopisů a překládal. Vydal řadu knih, z nichž zvláště Doba prvního člověčenstva (Matice česká, 1846) vzbudila pobouření cenzury a pražského arcibiskupa svou údajnou protináboženskostí a ohrozila existenci nakladatele.[4]
Když od roku 1833 převzal Josef Kajetán Tyl redigování Květů, tvořil je zpočátku sám, jeho jediným přispěvatelem byl Tomíček.[5]
V povědomí národa přežívá jako ten, jenž v České wčele publikoval roku 1836 pověstný odsudek Máchova Máje. Citována jsou zejména Tomíčkova slova:
„ | ...jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozená mezi květiny padla. Ve květinách můžeme míti a máme zalíbení, nikoli ale v chladném, mrtvém meteoru, který z rozervaných útrob vyvržen byl. | “ |
— Jan Slavomír Tomíček, Česká wčela, 31. 5. 1836[6] |
Tomíček nebyl sám, kdo Máchův Máj v době vzniku kritizoval. Učinil tak ve stejném roce i Josef Kajetán Tyl a Josef Krasoslav Chmelenský (i když s větším pochopením pro Máchovo básnictví). Podle Vojtěcha Jiráta „šlo o střetnutí dvou velkých proudů určujících tvář devatenáctého století – o střetnutí proudu individualistického s proudem, který včleňoval básníka do pospolitosti...“[7]
Překládal z ruštiny, např. A. S. Puškina nebo I. S. Turgeněva.[2]