Jan z Aldringenu

Jan říšský hrabě z Aldringenu
Vojenská služba
SlužbaZnak Svaté říše římské Svatá říše římská
Český znak Koruna česká
Znak Katolické ligy Katolická liga
Hodnostpolní maršál (1632), polní zbrojmistr (1631), generální polní vachtmistr (1629)
Narození10. prosince 1588 nebo 10. listopadu 1588
Lucemburk
Úmrtí22. července 1634 (ve věku 45 let)
Landshut
Místo pohřbeníPrüll Charterhouse
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě říšský hrabě (1632), Hodnostní korunka náležící titulu svobodný pán svobodný pán (1627)
ChoťLivia z Arca
RodičeLeonhard Aldringen, Markéta Klaut
PříbuzníJan Marek z Aldringenu, bratr
Pavel z Aldringenu bratr
Profesevoják
CommonsJohann Graf von Aldringen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan říšský hrabě z Aldringenu (německy Johann Reichsgraf von Aldringen; 10. prosince 1588 Lucemburk – 22. července 1634 Landshut) byl vojevůdce třicetileté války a polní maršál císařské armády. Od mládí sloužil ve vojsku různých evropských zemí, později dosáhl vysokého postavení v armádě Albrechta z Valdštejna. Vyznamenal se na bojištích v Německu a Itálii, byl povýšen do hodnosti polního maršála (1632) a získal titul říšského hraběte (1632). Jako jeden z vrchních velitelů armády a přívrženec císaře Ferdinanda II. měl nakonec podíl na Valdštejnově exekuci a díky tomu získal značný majetek v Čechách (panství Teplice). Krátce poté padl v bojích proti Švédům v Bavorsku.[1]

Život

[editovat | editovat zdroj]
Busta Jana z Aldringenu v památníku Heldenberg (Rakousko)

Pocházel ze středostavovské rodiny původem z Lotrinska, narodil se v Lucemburku jako nejstarší syn Leonharda Aldringera, městského písaře. Studoval zřejmě na jezuitské koleji v Lucemburku, poté jako páže doprovázel šlechtice na kavalírské cestě po Francii a Itálii, mezitím pravděpodobně krátce studoval na univerzitě v Paříži. V roce 1606 vstoupil do španělských vojenských služeb, po rozpuštění pluku knížete z Brabançonu přešel do vojska milánského vévody a krátce sloužil v Tyrolsku. V roce 1612 armádu opustil a stal se písařem tridentského biskupa kardinála Carla Madruzza.

Na začátku českého stavovského povstání se znovu stal vojákem a v roce 1618 byl hejtmanem ve vojsku Maxmiliána Bavorského. V tažení proti českým povstalcům měl jako velitel jednotky 300 žoldnéřů za úkol opevnit Zlatou stezku. V roce 1620 vstoupil znovu do španělských služeb, nakonec ale v roce 1622 získal hodnost plukovníka od arcivévody Leopolda Tyrolského. V té době měl pod velením již 2000 vojáků, s nimiž se podílel na obléhání a dobytí Heidelbergu (19. září 1622). Spolu s generálem Tillym byl poté velitelem v Dolní Falci a v roce 1623 mu byla potvrzena hodnost plukovníka v císařské armádě, kdy již velel 3000 mužů. V roce 1624 se stal členem dvorské válečné rady, získal titul generálního válečného komisaře a v letech 1624–1625 doplňoval císařské vojsko na Moravě a v Dolním Rakousku. Mezitím pronikl do nejužších struktur velení armády Albrechta z Valdštejna a spolu s Jindřichem Šlikem se vyznamenal v bitvě u Desavy (duben 1626). Za zásluhy získal šlechtický titul a v oblasti Magdeburgu poté velel armádnímu sboru o síle 8000 mužů.[2] V roce 1628 pro Valdštejna obsadil Meklenbursko.

V roce 1629 byl povýšen do hodnosti generálního polního vachtmistra a ze severního Německa byl převelen do severní Itálie, kde spolu s Matyášem Gallasem bojoval ve válce o mantovské dědictví. Při dobytí Mantovy (18. července 1630) uloupil vzácný poklad a hodnotnou knihovnu mantovských vévodů, které nechal převézt do Čech a později je odkázal mladšímu bratrovi.[3] Během tažení v Itálii navázal přátelství s Gallasem, s nímž se dostal i do příbuzenského vztahu, protože oba se v roce 1630 oženili s dcerami hraběte Zikmunda z Arca. V roce 1631 se Aldringen vrátil do Německa a znovu se spojil s Tillym, s nímž bojoval v bitvě u Breitenfeldu (17. září 1631). V prosinci 1631 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a v dubnu 1632 byl zraněn v bitvě u Rainu. V tomto střetnutí se švédským králem Gustavem Adolfem II. byl fatálně zraněn i Tilly, který krátce poté na následky zranění zemřel. Aldringen se následně stal vrchním velitelem vojsk Katolické ligy v Německu a k datu 13. října 1632 byl povýšen do hodnosti polního maršála.[4] Proti Švédům bojoval v roce 1633 v Bavorsku, ale v té době se dostal do krize jeho vztah k Valdštejnovi. Zdánlivě neotřesitelné postavení Albrechta z Valdštejna jako vrchního velitele císařských vojsk a svrchovaného knížete vyústilo v nedůvěru vídeňského dvora. Aldringen na podzim 1633 odmítl Valdštejnovu výzvu, aby se připojil k jeho armádě a zůstal věrný císaři Ferdinandovi II. Spolu s Gallasem a Piccolominim nakonec vytvořil triumvirát tzv. velkoexekutorů, jehož cílem bylo Valdštejna přimět k poslušnosti, případně jej zlikvidovat.[5] Samotné Valdštejnovy vraždy v Chebu se Aldringen nezúčastnil, i když v té době pobýval v nedaleké Plzni.[6]

Na Valdštejnově smrti Aldringen profitoval majetkově a udržel si i vysoké postavení v armádě, jako generálporučík Katolické ligy byl pověřen velením proti Švédům na Dunaji, zemřel ale ještě téhož roku. Dne 22. července 1634 byl zastřelen při pokusu o ústup přes řeku Isar u Landshutu. Původně byl pohřben v nedalekém Řezně, později byly jeho ostatky uloženy ve františkánském kostele sv. Anny v Pasově, kde už spinkala jeho předčasně zemřelá manželka.

Společenský a majetkový vzestup

[editovat | editovat zdroj]

Kariéra Jana z Aldringenu bývá v literatuře často uváděna jako příklad, jak vysokého postavení mohl dosáhnout voják z poměrně prostých poměrů.[7] Aldringen kromě nejvyšších hodností v armádě dosáhl i vysokých šlechtických titulů a získal také značný majetek. V prosinci 1627 byl spolu se svými bratry povýšen do panského stavu a krátce poté získal i český inkolát. Za vojenské zásluhy pak 10. března 1632 získal říšský hraběcí titul s nárokem na oslovení Hoch- und Wohlgeboren (Vysoce urozený).[8] V roce 1632 obdržel také titul císařského komorníka.[9]

První majetek v Čechách získal během pobělohorských konfiskací. Císařským rozhodnutím obdržel v roce 1623 panství Lipno a Stekník v severních Čechách.[10][11] Z předepsané odhadní ceny 27 443 kop grošů míšeňských mu bylo 20.000 kop odpuštěno za vojenské služby a zbytek darován. Podobným způsobem pak v roce 1629 získal nedaleké Tuchořice.[12] Mezitím v dalších transakcích získal statky Měchov v Loketském kraji (1623)[13] a Koštice (1627),[14][15] kupoval také nemovitosti v Praze. K několika statkům na Lounsku přikoupil v roce 1630 panství Nový hrad od Volfa Ilburka z Vřesovic.[16] I když Aldringen na svých českých panstvích vzhledem ke své vojenské kariéře prakticky nepobýval, na Novém hradě jsou doloženy stavební úpravy interiérů.[17]

Velký majetek si pak připsal po vraždě Albrechta z Valdštejna a jeho spojenců. Ze zkonfiskovaného majetku zavražděného Viléma Kinského získal darem panství Teplice[18][19] a část Benešova nad Ploučnicí.[20][21] K teplickému panství patřil hrad Doubravská hora, desítky vesnic, poplužních dvorů, mlýnů a rozsáhlá polesí. Celé panství bylo odhadnuto na 94.447 zlatých, skutečná hodnota se ale pohybovala mezi 300 až 400.000 zlatých. Celý tento majetek dostal Aldringen darem.[22] Z majetku dalšího Valdštejnova spojence Adama Erdmanna Trčky z Lípy získal v Praze na Hradčanech Trčkovský palác, který však v následném pozůstalostním řízení přešel do majetku Maxmiliána z Trauttmansdorffu. Kromě Čech kupoval i na jiných místech, získal několik panství v Bavorsku, Hannoversku nebo Tyrolsku. Svou závěť sepsal již v roce 1632, a protože Teplice získal teprve krátce před smrtí, do dědického řízení vstoupila dvorská komora, která zajistila přechod majetku do rukou jeho dědiců.[23] Pozůstalostní řízení se netýkalo panství Nový hrad, které Jan z Aldringenu svou poslední vůlí z roku 1632 odkázal premonstrátskému klášteru na Strahově.[24]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Na zámku Arco se v roce 1630 oženil s hraběnkou Barborou Livií z Arca (1610–1634) ze starého severoitalského rodu Arco, byla dcerou císařského komořího Zikmunda z Arca.[25] Barbora Livie zemřela 31. května 1634 při porodu mrtvě narozeného syna Zikmunda Leopolda.

Jeho mladší bratr Jan Marek (1592–1664) byl duchovním a nakonec dlouholetým biskupem sekovským (1633–1664). Z majetku svého bratra zdědil mimo jiné uloupenou mantovskou knihovnu, která byla pak začleněna do sekovské diecézní knihovny. Knězem byl také nejmladší z bratrů Pavel (1593–1644), který byl nakonec generálním vikářem císařské armády. Jejich sestra Anna Marie (1608–1661) se provdala za plukovníka Jeronýma Claryho. Mezi sourozenci došlo po smrti Jana z Aldringenu k několikerému složitému přerozdělování dědictví, české statky nakonec získala Anna Marie Claryová. V následující generaci jejího potomstva došlo ke spojení jmen Clary-Aldringen a této rodině patřily Teplice až do roku 1945.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl I.; Praha, 1888 (reprint 1996); s. 759–760 (heslo Jan z Aldringentu) ISBN 80-7185-057-8
  2. ↑ KOLLMANN, Josef: Valdštejn a evropská politika 1625–1630. Historie 1. generalátu; Academia Praha, 1999; s. 133 ISBN 80-200-0692-3
  3. ↑ KILIÁN, Jan: Plukovník, rebel a zbožná vdova. Bleylebenové v Čechách 17. století; Praha, 2020; s. 42–43 ISBN 978-80-7601-421-3
  4. ↑ Služební postup Jana z Aldringenu in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618-1815); Vídeň, 2006; s. 3 dostupné online
  5. ↑ REBITSCH, Robert: Matyáš Gallas (1588–1647). Císařův generál a Valdštejnův dědic; Praha, 2013; s. 59–62 ISBN 978-80-247-4778-1
  6. ↑ FORBELSKÝ, Josef: Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století; Praha, 2006; s. 537–542 ISBN 80-7021-812-6
  7. ↑ ČORNEJOVÁ, Ivana. Temno. 1. vyd. Praha: Paseka, 2022. 208 s. ISBN 978-80-7637-286-3. Kapitola Válka, peníze, víra, s. 45. 
  8. ↑ MAŠEK, Petr:Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti. 1. díl. Argo Praha 2008, s. 17
  9. ↑ Jan z Aldringenu na webu kaiserhof-geschichte dostupné online
  10. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 282, 437
  11. ↑ BÍLEK, Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618; Praha, 1882–1883 (reprint Brno 2021); s. 231 ISBN 978-80-87542-36-1
  12. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 481
  13. ↑ BÍLEK, Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618; Praha, 1882–1883 (reprint Brno 2021); s. 632 ISBN 978-80-87542-36-1
  14. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 227
  15. ↑ BÍLEK, Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618; Praha, 1882–1883 (reprint Brno 2021); s. 613 ISBN 978-80-87542-36-1
  16. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 354
  17. ↑ Historie zámku Nový hrad dostupné online
  18. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl VII.; Praha, 2008; s. 489 ISBN 978-80-7277-041-0
  19. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 467
  20. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996; s. 92 ISBN 80-85983-13-3
  21. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 32
  22. ↑ BÍLEK, Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618; Praha, 1882–1883 (reprint Brno 2021); s. 863–864 ISBN 978-80-87542-36-1
  23. ↑ KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty; Matice moravská, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2006; s. 405–407 ISBN 80-210-4130-7
  24. ↑ Kolektiv: Jimlín a Nový hrad; Jimlín, 2017; s. 29
  25. ↑ Rodokmen rodu Arco na webu euweb.cz dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.