Jaroslav Marvan (11. prosince 1901 Žižkov[1][2] – 21. května 1974 Praha) byl český herec.
Narodil se a vyrůstal na pražském předměstí, tehdy samostatném Žižkově. Vystudoval reálné gymnázium Karla Sladkovského a stejně jako jeho otec se stal zaměstnancem pošty. Pracoval v pražském Zeměpisném ústavu a na ředitelství pošt. Po několika letech praxe byl vyslán do Užhorodu na Podkarpatskou Rus (ta byla v té době součástí Československa). Zde působil v letech 1920–1923 a zde začal hrát ochotnické divadlo. Pokračoval ochotnicky i později v Praze v žižkovském divadle Deklarace a také ve Švandově divadle.
Po návratu do Prahy byla jeho hlavním zaměstnáním práce výběrčího úvěrů. Když si údajně stěžoval svému příteli a spolužákovi, blíže neurčenému Josefu Čapkovi[zdroj?], že se stydí vymáhat od lidí peníze, Čapek mu pomohl dostat se k divadlu k Burianovi.
Bylo mu v té době 24 let, stal se hostujícím hercem v Divadle Vlasty Buriana s gáží třicet korun za představení. V roce 1926 se stal profesionálním hercem a Burianovým dvorním „nahrávačem“. V období protektorátu, v roce 1943, přestoupil do Divadla na Vinohradech, kde zůstal až do roku 1950[3], kdy po rozdělení souborů přešel do Městských divadel pražských a zde hrál až do roku 1954[4]. V roce 1954 se stal členem činohry Národního divadla, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1972.
Účinkoval ve 212 filmech a 40 televizních inscenacích, stal se tak jedním z nejobsazovanějších českých herců. První film se jmenoval Falešná kočička (1926) a poslední Noc na Karlštejně z roku 1973. Hrál téměř ve všech Burianových filmech. Vystupoval též v televizním seriálu Hříšní lidé města pražského, kde ztvárnil postavu kriminálního rady Vacátka i v navazujících celovečerních filmech. Též v seriálu F. L. Věk (kmotr Havránek), namluvil i jednu z postav ve večerníčku Broučci (1966).
Svatopluk Beneš
- Jaroslav Marvan byl nesmírně hrdý na svou stavovskou čest, která upevňovala jeho vnitřní disciplínu. Nesnášel kolegy, kteří zlehčovali svým osobním chováním a jednáním herecký stav. Bylo to ostatně patrné i na jeho zevnějšku. Byl vždycky slušně oblečený a upravený a jeho vystupování s tím vším dokonale harmonovalo… Nikdy nepociťoval potřebu upozorňovat na sebe na ulici maskou umělce. To si ponechával pro jeviště a pro kameru.[6]
- Jaroslav Marvan po sobě zanechal výraznou stopu herecké osobnosti. A my, kteří jsme měli příležitost pracovat s ním a poznat ho stejně dobře taky jako člověka, na něho vzpomínáme nejen se stále větší úctou, ale taky s lítostí, že už není mezi námi. Jeho nespočetní diváci a obdivovatelé pak čekají na každou příležitost, aby si mohli připomenout jeho temperamentní, typicky české a lidové herectví. Byl miláčkem obecenstva a ono mu to také dávalo vždycky vděčně najevo.[7]
František Filipovský
- Vážil jsem si a vážím si dosud nezměrné pracovitosti, profesionální poctivosti a vděčím Jaroslavu Marvanovi zejména za to, že mne naučil tomu, co potom oceňovali režiséři: Přijít na zkoušku divadelního představení nebo na natáčení naprosto technicky a psychicky připravený a udržet roli v jedné rovině.[8]
Josef Vinklář
- Jako herec byl dokonalý profesionál a z toho snad vyvěralo i to, že byl velkým maximalistou na všechny, ale začínal u sebe. Byl v tomto směru nekompromisní, leckdy se zdálo, že je až příkrý… Byl nadán velkou jistotou, suverenitou, značnou lidskou i uměleckou hrdostí. V podstatě to byl však velmi plachý člověk.[9]
Jaroslav Marvan bydlel ve vilové čtvrti Třebešín ve Strašnicích v ulici K Červenému dvoru 677.[10]
- ↑ Matriční zápis o narození. z matriční knihy řk. farního kostela sv. Rocha na Žižkově [online]. [cit. 2016-12-18]. Dostupné online.
- ↑ Matriční zápis o sňatku. z matriční knihy řk. farního kostela sv. Rocha na Žižkově [online]. [cit. 2016-12-18]. Dostupné online.
- ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, ISBN 978-80-239-9604-3
- ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 300
- ↑ Časopis Pestrý týden, č. 40, ročník 15, vyd. 5. 10. 1940, str. 4, vyd. Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, Praha, 1940
- ↑ Petr Hořec: Jaroslav Marvan. Nejen o sobě, Melantrich, Praha, 1991, str. 296
- ↑ Petr Hořec: Jaroslav Marvan. Nejen o sobě, Melantrich, Praha, 1991, str. 297
- ↑ Petr Hořec: Jaroslav Marvan. Nejen o sobě, Melantrich, Praha, 1991, str. 287
- ↑ Petr Hořec: Jaroslav Marvan. Nejen o sobě, Melantrich, Praha, 1991, str. 288
- ↑ VILINSKIJ, Valerij Sergejevič. Pražský adresář 1937–1938. I. - III. díl. Praha: Státní tiskárna, 1937. 28, 1685, 83 s. Dostupné online. S. 844.
- Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 35, 83–7, 90, 96, 98–9, 127
- Bohumil Bezouška, Miloš Nesvadba: Tajnosti zákulisí, Panton, Praha, 1977, str. 124–5
- B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 158, 162, 183, 267, 283, 291–2
- Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 180, 301, 304
- František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 164, 167, 230, 294, 300
- František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 55, 122, 141–2
- Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, 79, 167–8, 214–5, 260, 284, 294, 336, 387, 408, 427, 458, 478, ISBN 978-80-200-1502-0
- Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 115, 151, 153, 262, 326.
- Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 307, ISBN 80-207-0419-1
- Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 141–146.
- Petr Hořec: Sebrané spisy II, Adonai, Praha, 2002
- Václav Junek: Čeněk Šlégl – Celoživotní jízda špatnými vlaky, nakl. XYZ, Praha, 2009, str. 82, 84, 86–90, 127, 157, 159, 162, 168, 190, 206, 211, 212, 217, ISBN 978-80-7388-199-3
- Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 160, 374, 461, 478, 520, 590, 597
- Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 300–301
- Hana Konečná a kol: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 221, 387, 397, 399, 400
- Jaroslav Marvan: Nejen o sobě, Melantrich, Praha, 1991
- Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 15, 17, 57, 91–2, 106, 120, 241, ISBN 80-86182-51-7
- Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 135, 179, ISBN 80-86182-61-4
- Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 441.
- Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 275
- Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 65, 71, 73, 76, 78, 81, 193, ISBN 978-80-239-9604-3
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 342.
- Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 49, 52, 64, 67, 95, 109, 110, 112, ISBN 80-85837-35-8
- Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, Novinář, Praha, 1975
- Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 78–9, 81, 83–4, 148, 173, 177, 183–5, 203, 205, 210, 274, 311, 353, 383, 386
- Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 8, 10, 14, 34, 39, 45–6, 50, 60, 72, 76, 78, 110, 191, ISBN 80-7243-121-8
- Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 225, 227, 237, 246, 256, 297, 307, 309, ISBN 80-85625-19-9