Jie Ťien-jing | |
---|---|
Narození | 28. dubna 1897 Jiaying Zhou |
Úmrtí | 22. října 1986 (ve věku 89 let) Peking |
Alma mater | Vojenská akademie Whampoa Sunjatsenova univerzita pracujících Číny |
Povolání | politik a voják |
Ocenění | stratég Čínské lidové osvobozenecké armády |
Politická strana | Komunistická strana Číny |
Choť | Zeng Xianzhi (1927–1937) |
Děti | Jie Süan-pching Ye Xuanning Ye Xuanlian Ye Chumei |
Příbuzní | Ye Daoying (sourozenec) |
Funkce | tajemník kuangtungského provinčního výboru Komunistické strany Číny (1949–1955) starosta Kantonu (1949–1952) člen stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny (1973–1985) předseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců (1978–1983) ministr národní obrany Čínské lidové republiky … více na Wikidatech |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jie Ťien-jing (tradiční čínština: 葉劍英; zjednodušená čínština: 叶剑英; pīnyīn: Yè Jiànyīng; 28. dubna 1897, Mej-sien, provincie Kuan-tung – 22. října 1986, Peking) byl čínský komunistický revoluční vůdce a politik, jeden ze zakládajících deseti maršálů Čínské lidové osvobozenecké armády.[1] Ačkoliv byl v období Kulturní revoluce kritizován, brzy se vrátil do politiky a stal se nástupcem Lin Piaa ve funkci ministra obrany.[2] Napomohl svrhnutí takzvaného gangu čtyř a následného ukončení Kulturní revoluce.
Jie Ťien-jing se narodil do bohaté obchodní rodiny v okrese Mej-sien v provincii Kuang-tung. V roce 1919 po absolvování Jü-nanské vojenské akademie vstoupil do Kuomitangu. Stal se instruktorem Vojenské akademie Chuang-pchu a v roce 1927 vstoupil do Komunistické strany. Po neúspěšném povstání v Nan-čchangu (1927) uprchl spolu se dvěma dalšími povstaleckými vůdci, Čou En-lajem a Jie Tchingem do Hongkongu, následně studoval v Moskvě.[3] Po návratu do Číny v roce 1932 sloužil jako náčelník štábu čtvrté frontové armády Čanga Kuo-tchaa. Během Dlouhého pochodu se střetli se skupinou Maa Ce-tunga, kde Jie Ťien-jing vyjádřil souhlas s Maem ohledně dalšího přesunu Rudé armády. Čang trval na přesunu na jih, což se později ukázalo jako katastrofa. Přežil Dlouhý pochod a stal se ředitelem kanceláří, které se spojily s Kuomintangem po roce 1936, nejprve v Si-anu, následně v Nankingu a nakonec v Čchung-čchingu. V této funkci spolupracoval se Čou En-lajem.[4]
Po založení Čínské lidové republiky byl Jie pověřen vedením Kuan-tungu. Všiml si, že ekonomické podmínky v provincii byly velmi odlišné od zbytku Číny, rozhodl se chránit rolníky. Jeho politika však odporovala obecným směrnicím pozemkové reformy pověřené stranou, která zdůrazňovala třídní boj, byl proto nahrazen Lin Piaem a jeho politická kariéra skončila, zachoval si ovšem své vojenské pozice, v roce 1955 se stal maršálem. Poté, co byl Lin Piao v roce 1971 svržen, Jieův vliv vzrostl a v roce 1975 byl jmenován ministrem obrany.[5]
Od roku 1973 byl také místopředsedou Ústředního výboru Komunistické strany Číny. Vedl spiknutí, které svrhlo Gang čtyř. V roce 1977 na Jedenáctém národním kongresu Komunistické strany Číny mu byla potvrzena funkce místopředsedy Strany, ovšem jeho fyzické zdraví už mu nedovolilo funkci plně vykonávat a následně rezignoval. V roce 1978 byl jmenován předsedou stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců a obsadil místo, které nebylo obsazeno od smrti Ču Teho v roce 1976. V roce 1983 z této funkce odešel a v roce 1985 se z politbyra zcela stáhl. O rok později zemřel ve věku 89 let.[6]