Jodovaný povidon | |
---|---|
Obecné | |
Systematický název | 1-ethenyl-2-pyrrolidon, homopolymer, v komplexu s jodem |
Triviální název | jodovaný povidon |
Ostatní názvy | Betadine (obchodní název), PVPI, povidon-jod |
Latinský název | Povidonum iodinatum, Iodopovidonum |
Anglický název | Povidone-iodine |
Německý název | Povidon-Iod |
Sumární vzorec | (C6H9NO)n·xI |
Vzhled | žlutohnědý až červenohnědý amorfní prášek |
Identifikace | |
Registrační číslo CAS | 25655-41-8 |
Vlastnosti | |
Molární hmotnost | různá |
Bezpečnost | |
[1] Nebezpečí[1] | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jodovaný povidon (též povidon-jod, Povidonum iodinatum, PVPI) je komplex jodu a polyvinylpyrrolidonu (PVP), rozpustný ve vodě a ethanolu (prakticky nerozpustný v acetonu), s 9 až 12 % uvolnitelného jodu (počítáno na suchou látku)[2]. Za běžných podmínek jde o žlutohnědý až červenohnědý amorfní prášek[3].
Komplex objevili H. A. Shelanski a M. V. Shelanski[4] v Industrial Toxicology Laboratories ve Philadelphii. Uskutečnili testy in vitro, při kterých se prokázaly antibakteriální účinky a zjistilo se také, že je komplex pro myši méně toxický než jodová tinktura. Lidské klinické testy ukázaly, že je tento produkt lepší než jiné jodové přípravky.[5]
Látka byla uvedena na trh v roce 1955 a stala se tehdy všeobecně preferovaným jodovým dezinfekčním přípravkem.[5]
PVPI je dobře rozpustný ve vodě, ethanolu, isopropanolu, polyethylenglykolu a glycerolu. V roztoku je mnohem stabilnější než jodová tinktura nebo Lugolův roztok.
Volný jod, který se pomalu uvolňuje z komplexu v roztocích, ničí eukaryotické a prokaryotické buňky jodací lipidů a oxidací sloučenin v cytoplazmě a membránách. PVPI je účinný proti širokému spektru bakterií, virů, hub, prvoků a spor[6]. Pomalé uvolňování jodu z komplexu minimalizuje toxicitu pro buňky savců.
V některých případech PVPI lépe účinkuje ve zředěných roztocích než v koncentrovaných[7].
Po objevu jodu Bernardem Courtoisem v roce 1811 se tato látka začala široce používat k prevenci a léčbě kožních infekcí a k ošetřování ran. U jodu byla prokázána široká baktericidní účinnost, je účinný i proti kvasinkám, plísním, houbám, virům a prvokům. Nevýhodou je, že vodné roztoky dráždí místo aplikace, jsou toxické a poškozují okolní tkáň. Tyto nevýhody byly překonány objevem a používáním jodovaného povidonu, kde je jod vázán ve formě komplexu a koncentrace volného jodu je velmi nízká. Tento produkt se proto používá jako jodofor.
Navíc se prokázalo, že si bakterie netvoří rezistenci proti PVPI[8], míra senzibilizace na tuto látku je jen 0,7 %[9] a přítomnost různých organických materiálů nemá praktické dopady na účinnost látky[10].
V důsledku toho nachází jodovaný povidon široké uplatnění v medicíně jako chirurgické antiseptikum, pro před- a pooperační čištění kůže, k léčbě a prevenci infekcí v ránách, vředech a popáleninách, k léčbě infekcí proleženin a bércových vředů, v gynekologii pro vaginitidy spojené s kandidovými, trichomonázovými nebo smíšenými infekcemi.
PVPI se připravuje v koncentracích 3 až 10 % ve formě vodného či ethanolového roztoku, spreje, chirurgické lázně, masti nebo tamponů. Je k dispozici bez předpisu pod generickým názvem "jodovaný povidon" (povidon-jod, Povidonum iodinatum, Iodopovidonum) nebo obchodními názvy Betadine, Braunol, (v Česku) Jodisol a řadou dalších.
2,5% pufrovaný roztok PVPI lze použít k profylaxi konjunktivitidy u novorozenců (Ophthalmia neonatorum), která může vést k oslepnutí, zejména je-li způsobena bakteriemi Neisseria gonorrhoeae nebo Chlamydia trachomatis. PVPI se ukázal být pro tento účel velmi vhodným, protože na rozdíl od jiných používaných látek účinkuje i proti plísním a virům (včetně HIV a viru Herpes simplex).[11]
Další možností je využití hydrogelů (na bázi karboxymethylcelulózy, polyvinylalkoholu a želatiny, nebo na bázi zesíťovaného polyakrylamidu) napuštěných PVPI. Tyto hydrogely lze používat pro krytí ran. Míra uvolňování PVPI z hydrogelu silně závisí na jeho složení (s rostoucím podílem CMC/PVA roste, s rostoucím podílem želatiny naopak klesá).[12]
V klinické studii[13] na zhruba 850 pacientech, kdy se porovnávala účinnost dezinfekce kůže pro prevenci pooperačních infekcí (chlorhexidin-ethanol vs. jodovaný povidon), byla četnost infekcí operačního pole významně nižší u skupiny ošetřené ethanolovým roztokem chlorhexidinu než u skupiny s jodovaným povidonem (9,5 % vs. 16,1 %). Tento výsledek se projevil jak u povrchových infekcí (4,2 % vs. 8,6 %), tak u infekcí hlubokých řezů (1,0 % vs. 3,0 %). Z hlediska výskytu infekcí orgánů však mezi skupinami nebyl významný rozdíl (4,4% vs. 4,5 %). Tým provádějící tuto studii předpokládá, že byť mají obě antiseptika širokospektrou antimikrobiální aktivitu, lepší ochranu poskytuje ethanolový roztok chlorhexidinu díky rychlejšímu nástupu účinku, perzistenci (i při vystavení tělesným tekutinám) a určitému reziduálnímu účinku.[14]
Jodovaný povidon se nedávno začal používat také na poli nanotechnologií. Byly vyvinuty aplikace k léčbě ran, kdy se používá rohož z jednostěnných nanotrubic (SWNT) potažených monovrstvou jodovaného povidonu.[15] Již dříve se ukázalo, že polyvinylpyrrolidon (PVP) dokáže obtočit každou jednotlivou nanotrubici a umožnit tak přítomnost vody.[16] Tato rohož z uhlíkových nanotrubic potažených PVPI umožňuje vytvořit elektricky vodivou bandáž a antiseptickými vlastnostmi. Tradičně se PVPI nechává nasáknout do různých materiálů, které se pak přikládají na rány, to však vede ke kontaktnímu poleptání, použijí-li se nadměrné dávky PVPI. Tyto tradiční metody navíc umožňují, aby se PVPI nadměrně uvolňoval do tekutin v ráně. Ovšem uhlíkové nanotrubice brání PVPI uvolňovat se z bandáže ve velkých dávkách a po počátečním uvolnění nadbytku PVPI nastává sekundární pomalé uvolňování jodu z trubic.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Povidone-iodine na anglické Wikipedii.