Josef Buršík

genmjr. Josef Buršík
Narození11. září 1911
Postřekov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. června 2002 (ve věku 90 let)
Northampton
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Místo pohřbeníNorthampton
NárodnostČeši
Povolánívoják, projektant, vojenský velitel a odbojář
OceněníLeninův řád
Hrdina Sovětského svazu
Řád Milana Rastislava Štefánika
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
Řád Suvorova III. třídy
Československý válečný kříž 1939
ChoťNaděžda Anastasie Pospíšilová[1]
PříbuzníJosef Bursik (vnuk)
PodpisJosef Buršík – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Karta s fotografií škpt. Sergeje Petrase a škpt. Josefa Buršíka. Fotografie pořízena během přehlídky v Ostravě, v roce 1945.

Josef Buršík (11. září 1911, Postřekov[2] – 30. června 2002, Northampton) byl československý generál, politický vězeň, exulant a účastník zahraničního odboje.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z Chodska. Později se stal důstojníkem československé armády. Přes Polsko se dostal do SSSR, kde skončil v lágru pod správou sovětské NKVD. V Buzuluku vstoupil do čs. jednotky a po absolvování poddůstojnického kurzu velel četě pod vedením kapitána Jaroše (hrdina SSSR, posmrtně). Po bojích u Sokolova absolvoval tankové učiliště a velel tankovému praporu. Jako jeden z prvních se probil do centra Kyjeva, za což byl v prosinci 1943 vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského Svazu. Se svým praporem prošel peklem východní fronty až do Prahy.

Poválečné období

[editovat | editovat zdroj]

Po válce si léčil zranění a tuberkulózu. Byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. Pro svůj protikomunistický postoj byl v roce 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na 10 let, ke ztrátě poloviny majetku a odebrání všech vyznamenání kromě Hrdiny Sovětského svazu. Za to, že měl „drzost“ odvolat se proti rozsudku, byl potrestán čtyřmi lety vězení navíc. Po zhoršení zdravotního stavu ve vězení Mírov uprchl z nemocnice u Olomouce, do které byl převezen.[3].

Exil

[editovat | editovat zdroj]

S manželkou se mu v srpnu 1950 podařil útěk do Bavorska, ale své dvě dcery uviděl až v r. 1963. Jeho jméno, fotografie i zmínky o něm byly v Československu vymazány, jako by nikdy neexistoval. V Německu pracoval v Americkém fondu pomoci československým uprchlíkům. V roce 1955 se odstěhoval do Anglie. Napsal paměti, které publikoval v knize „Nelituj oběti“.[4] Na protest proti okupaci ČSSR roku 1968 vrátil Sovětům svá vyznamenání. Přes chronickou tuberkulózu se dožil pádu komunismu, své rehabilitace v roce 1990 a povýšení.

Úmrtí

[editovat | editovat zdroj]

Když ho v prvním červencovém týdnu roku 2002 v britském Northamptonu pohřbívali, měl na sobě uniformu s hodností generálmajora a na hrudi řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2005 mu byl posmrtně udělen řád Bílého lva.

Nositel vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online.
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Klenčí pod Čerchovem
  3. ↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Buršík Josef, s. 40. 
  4. ↑ BURŠÍK, Josef. Nelituj oběti (dostupné online v NK ČR). Praha: Naše vojsko, 1992. 125 s. Dostupné online. ISBN 80-206-0288-7. 
  5. ↑ Válka.cz, Řád rudé hvězdy
  6. ↑ Válka.cz, Sokolovská pamětní medaile

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 86. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 164. 
  • BURŠÍK, Josef. Nelituj oběti (dostupné online v NK ČR). Praha: Naše vojsko, 1992. 125 s. Dostupné online. ISBN 80-206-0288-7. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]