Josef Velenovský | |
---|---|
Josef Velenovský | |
Narození | 22. dubna 1858 Čekanice Rakouské císařství |
Úmrtí | 7. května 1949 (ve věku 91 let) Mnichovice Československo |
Alma mater | Univerzita Karlova Filozofická fakulta Univerzity Karlovy |
Povolání | botanik, pteridolog, bryolog, filozof, pedagog, mykolog, paleontolog, přírodovědec, učitel, spisovatel a sběratel rostlin |
Zaměstnavatel | Univerzita Karlova |
Příbuzní | Josef Velenovský (synovec) |
Podpis | |
Citát | |
Vědecké otázky se hlasováním neřeší. | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Velenovský (22. dubna 1858, Čekanice[1] – 7. května 1949, Mnichovice) byl český botanik, mykolog a filozof, profesor Univerzity Karlovy.
V letech 1878–1883 vystudoval na Karlově univerzitě botaniku a filozofii. Byl žákem Ladislava Čelakovského, navštěvoval i botanické přednášky Moritze Willkomma. Velmi cenná je Velenovského latinsky psaná květena Bulharska Flora Bulgarica (1891). Velenovský publikoval také díla z oborů morfologie rostlin, mykologie, bryologie a paleobotaniky. Významná je jeho Srovnávací morfologie rostlin (1905). V r.1885 se na UK habilitoval, 1892 byl jmenován mimořádným a 1898 řádným profesorem botaniky (na UK působil do r. 1927, mj. s Bohumilem Němcem, 1873–1966, orientovaným na rostlinnou anatomii a fyziologii). Významných badatelských výsledků dosáhl zejména v oblasti mykologie a srovnávací morfologie rostlin. V Praze založil Botanický ústav a řídil tamější botanickou zahradu.
Svéráznými úvahami, především ve spisu Přírodní filozofie, zasáhl i do filozofie, kde chtěl navázat na Marešovu kritiku pozitivismu, naturalismu a na jeho úvahy metodologické. Při tom (a při studiu paranormálních jevů) se dostal pod vliv krajního spiritualismu, okultismu. Karel Vorovka ho označil za „magického idealistu“ (a své recenze I. a II. dílu Přírodní filozofie v Naší vědě zařadil do seznamu svých publikací „týkajících se okultismu“). Základními kategoriemi V. přírodní filozofie jsou hmota, duch, éter. Hmota je všude v prostoru spojena éterem s duchem, duch je pojítkem všeho, a proto duchovní svět je tím pravým světem (F. Krejčí psal v této souvislosti o V. „kosmickém psychismu“). Proti evolučnímu názoru kladl asi dvacet nových principů, např. princip organické harmonie (vzájemné podpory živočichů). Ve V. příspěvcích o otázkách společenských, kulturních a politických je zřejmý jeho politický konzervatismus a odpor vůči domácí „realistické tradici“.