Raschdorff navštěvoval obecnou školu v rodném městě a poté gymnázium v Gliwicích, kde roku 1842 odmaturoval. Po studiu zeměměřictví a získání potřebných zkušeností studoval v letech 1845–1853 na berlínské Bauakademii.[1] Od 1. listopadu 1854 pracoval na pozici druhého městského stavitele v Kolíně nad Rýnem a roku 1864 se stal prvním městským stavitelem. Výrazně se podílel na rozvoji města a mimo jiné renovoval kulturní dům Gürzenich (1854–1859) a radnici. V roce 1856 přednášel na světové výstavě v Paříži o nových stavebních technikách. V roce 1859 se oženil s Jenny Petitpierre (asi 1830–1902), se kterou ještě před svatbou přivedl na svět syny Ottu (1854–1915) a Franze (1858–1888).[1] Úřad opustil roku 1872 a působil ve městě nadále jako architekt na volné noze. Město Kolín nad Rýnem opustil v roce 1878, kdy byl jmenován profesorem stavitelství na Technische Hochschule Charlottenburg. Zde působil až do roku 1914, kdy odešel na odpočinek a krátce poté zemřel. Pohřben je v čestném hrobě na berlínském hřbitově Dorotheenstädtischen Friedhof II. Jeho syn Otto Raschdorff se stal také architektem a otcovým blízkým spolupracovníkem. V Düsseldorfu po něm byla v 60. letech 20. století pojmenována nová ulice v městské části Garath.
Julius Raschdorf za svůj život navrhl v Německu a blízkém okolí na 220 staveb, z nichž se realizace dočkalo přibližně 100 na 40 různých místech. Známo je 6 kostelů, 1 synagoga, 17 školních budov, 4 univerzitní budovy, 2 muzea, 2 knihovny, 4 nemocnice, 1 divadlo, 2 radnice, 7 nádraží, 7 zámků a hradů, 23 vil a 10 obytných a kancelářských budov. Navrhované budovy se řadí nejčastěji do historismu a novorenesance.[1]
↑ abcBOLLÉ, Michael. Neue Deutsche Biographie. Berlin: Band 21, Duncker & Humblot, 2003. ISBN3-428-11202-4. (německy)
↑Albert Ruppersberg: Geschichte der ehemaligen Grafschaft Saarbrücken. Geschichte der Städte Saarbrücken und St. Johann 1815–1909, der Stadt Malstatt-Burbach und der vereinigten Stadt Saarbrücken bis zum Jahre 1914. Band III, Teilband 2, 2. Auflage, Saarbrücken 1914, S. 99.
↑Olga Sonntag: Villen am Bonner Rheinufer 1819–1914. Bouvier, Bonn 1998, ISBN3-416-02618-7, Band 3, Katalog (2), s. 126–131.
↑Annonce (PDF; 1,1 MB), Anzeiger zum Zentralblatt der Bauverwaltung, 28. Dezember 1882, S. 3.
Michael Bollé: Raschdorff, Julius Carl. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 21, Duncker & Humblot, Berlin 2003, ISBN3-428-11202-4, S. 155.
Klaus Peters: Leben und Werk des Architekten Julius Carl Raschdorff. (1823–1914). Universität Hannover – Institut für Geschichte und Theorie im FB Architektur, Hannover 2004, ISBN3-931585-13-1.
Uwe Kieling: Berlin. Bauten und Baumeister. Von der Gotik bis 1945. Berlin-Edition, Berlin 2003, ISBN3-8148-0095-8.
Julius Carl Raschdorff: Aufzeichnungen aus dem Leben und Schaffen des Architekten Professor J. C. Raschdorff. Vaterländische Verlagsanstalt, Berlin 1903.