Kalina

Další významy jsou uvedeny na stránce Kalina (rozcestník).
Jak číst taxoboxKalina
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádštětkotvaré (Dipsacales)
Čeleďkalinovité (Viburnaceae)
Rodkalina (Viburnum)
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kalina (Viburnum) je rod rostlin patřící do čeledi kalinovité (Viburnaceae). Obsahuje cca 200 druhů. Jedná se o opadavé či stálezelené keře či malé stromy s jednoduchými vstřícnými listy a bohatým květenstvím, jejich plody jsou vysychavé či dužnaté peckovice. Rozšířené jsou v mírném a subtropickém pásu severní polokoule a v horách tropů. Nejvíce druhů roste ve východní Asii (především v Číně), v horách Střední a Jižní Ameriky a na severovýchodě Severní Ameriky, největší fylogenetická diverzita je v jihovýchodní Asii, kde leží též evoluční centrum rodu. V české květeně jsou zastoupeny dva původní druhy: kalina obecná a kalina tušalaj, ve Středomoří roste kalina modroplodá.

Mnohé kaliny patří mezi oblíbené okrasné keře, pěstované pro estetický účinek nápadných, mnohdy i vonných květů, barevných plodů a zajímavého olistění. Květy i plody mají ekologický význam jako potrava pro živočichy a zdroj nektaru. Plody některých druhů jsou jedlé i pro člověka, jiné jsou mírně jedovaté nebo poživatelné pouze po převaření; kůra a listy mají uplatnění v lidové medicíně. Kalina obecná je významným prvkem ve folklóru a národní mytologii východních Slovanů, především Ukrajinců a Rusů.

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Detail květenství kaliny obecné se zvětšenými sterilními květy na okraji a drobnými plodnými ve středu

Kaliny jsou opadavé, poloopadavé nebo méně často stálezelené keře, vzácněji i nízké stromy. Nemají trny. Listy jsou jednoduché, vstřícné, celistvé až hluboce laločnaté, celokrajné nebo zubaté, lysé až hustě chlupaté. Často jsou tuhé, kožovité, u některých druhů též svraskalé. Palisty jsou drobné, u řady druhů chybějí. U většiny druhů jsou na listech vyvinuta mimokvětní nektária, která jsou umístěna buď v horní části řapíku, a nebo na spodní straně listové čepele.[1] Letorosty a mladé větve jsou lysé, nebo hustě až plstnatě chlupaté; odění je z jednoduchých, hvězdovitých, vzácněji šupinovitých trichomů.[2]

Květenství jsou vrcholová, nejčastěji se jedná o ploché, vypouklé až kulovité mnohoramenné vrcholíky. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, pětičetné. V okrajových částech květenství jsou u některých druhů přítomny asymetrické zvětšené květy, které jsou sterilní; některé kultivary mají květenství složena jen z těchto sterilních květů. Kalich je drobný, se 3 až 5 cípy. Koruna je kolovitá, nálevkovitá, u některých druhů až trubkovitá, s krátkou trubkou a na vrcholu s 5 korunními cípy; barvu má obvykle bílou či bělavě narůžovělou, výjimečně i nažloutlou či růžově červenou. Na dně květu bývá vyvinut nektariový disk.[3] Tyčinek je 5 a přesahují korunu. Semeník je trojpouzdrý, spodní nebo polospodní, s krátkou čnělkou. Vyvíjí se jen 1 pouzdro. Plodem je kulovitá až elipsoidní jednosemenná peckovice, někdy nápadně zploštělá. Zralé plody jsou nejčastěji červené nebo černé, u některých druhů modravé nebo nažloutlé, dužnaté nebo záhy vysýchavé. Pecka je zploštělá.[2][4]

Základní chromozómové číslo je x=9, u některých druhů (V. odoratissimum a další ze sekce Solenotinus, V. plicatum) x=8. Převážná většina druhů je diploidních (2n=18, resp. 16), polyploidie či dysploidie se vyskytuje jen zřídka.[5]

  • Květenství kaliny modroplodé bez zvětšených sterilních květů
    Květenství kaliny modroplodé bez zvětšených sterilních květů
  • Skloněná květenství kaliny převislé (Viburnum suspensum)
    Skloněná květenství kaliny převislé (Viburnum suspensum)
  • Plody kaliny obecné
    Plody kaliny obecné
  • Dozrávající plodenství kaliny tušalaje: nezralé plody červené, zralé černé
    Dozrávající plodenství kaliny tušalaje: nezralé plody červené, zralé černé
  • Plody kaliny modroplodé
    Plody kaliny modroplodé
  • Detail krytého pupenu kaliny severoamerické
    Detail krytého pupenu kaliny severoamerické
  • Nahé pupeny kaliny rozsochaté (Viburnum furcatum)
    Nahé pupeny kaliny rozsochaté (Viburnum furcatum)

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]
Kalina východní (Viburnum orientale) na přirozeném stanovišti v podrostu kavkazské bučiny, Gruzie

Rod kalina zahrnuje asi 200 druhů. Je rozšířen především v mírném a subtropickém pásu severní polokoule, tedy na většině území Eurasie a Severní Ameriky, zasahuje též na sever Afriky (pohoří Atlas). Dále se vyskytuje v jihovýchodní Asii a Papuasii, v horách tropické Střední a Jižní Ameriky a v Karibiku. Nejvíce druhů se vyskytuje ve východní Asii (jen v samotné Číně 73 druhů, z toho 45 endemických) a v mlžných horských lesích Střední a Jižní Ameriky (sekce Oreinotinus), dosti velkého druhového bohatství dosahuje rod také v atlantické (východní) části Severní Ameriky. Centrem největší fylogenetické diverzity je jihovýchodní Asie, kde jsou též jeho evoluční kořeny.[6][7] Chybí v subsaharské Africe, na úplném jihu Jižní Ameriky a v Austrálii, stejně jako v nejsušších pouštních a polopouštních oblastech Eurasie.[8] Zástupci rodu rostou převážně v keřovém patře tropických horských lesů, mlžných, temperátních a boreálních lesů, v lesních pláštích, v křovinách podél vodních toků a cest, v lesostepích a podobně; mnohé preferují zamokřené půdy a zastínění, jiné jsou suchomilnými druhy otevřených stanovišť.

Motýli na květech kaliny libovonné (Viburnum odoratissimum)

V ČR jsou původní dva druhy: na většině území na vlhčích, těžších půdách lužních a listnatých lesů a lemových křovin je běžná kalina obecná (Viburnum opulus), v suchých a teplých oblastech jižní Moravy a severozápadních Čech i vápnomilná kalina tušalaj (Viburnum lantana).[2] Zavlečeným neofytem je místy zplaňující okrasná kalina vrásčitolistá (Viburnum rhytidophyllum).[9] V jižní Evropě roste třetí evropský druh, stálezelená kalina modroplodá (Viburnum tinus)[10]; dva jeho blízcí příbuzní (respektive jeho poddruhy) jsou endemity Makaronésie: kalina kanárská (Viburnum rugosum) na Kanárských ostrovech, kalina azorská (V. treleasei) na Azorech.[11] Populace kaliny tušalaje z krasových oblastí Bosny a Černé hory (masivy Lovčen a Orjen) jsou někdy označovány za samostatný druh Viburnum maculatum.[12][13]

Ekologické interakce

[editovat | editovat zdroj]

Květy kalin jsou opylovány primárně hmyzem. Lze je řadit mezi medonosné rostliny, včelám poskytují průměrnou až dobrou snůšku nektaru i pylu, převážně však v době, kdy je jiné potravy dostatek; cennější jsou tak v tomto smyslu časně kvetoucí druhy.[14] Plody jsou konzumovány ptactvem, které tak přispívá k šíření semen, živí se jimi též mnozí savci (myšovití, jelenovití, skunkové, čipmankové, ale i medvědi). Listy slouží jako potrava housenkám řady motýlů, například některých lišajovitých, modráskovitých nebo soumračníkovitých. Holožír mohou způsobovat larvy brouka bázlivce kalinového (Pyrrhalta viburni), zejména na amerických druzích, které s ním neprošly společnou evolucí. Kořeny formují vztahy arbuskulární mykorhizy s houbami.[15]

Fylogeneze, taxonomie a systematika

[editovat | editovat zdroj]
Kalina tušalaj, typový druh rodu

Rod Viburnum popsal Carl Linné v knize Species plantarum z roku 1753, v tradičních systémech byl řazen do čeledi zimolezovité (Caprifoliaceae), případně do svébytné čeledi kalinovité (Viburnaceae Raf., 1820). Systém APG jej spolu s rody Sambucus a Adoxa zařadil do nové čeledi pižmovkovité (Adoxaceae), jejíž jméno bylo později změněno na kalinovité coby nomen conservandum (Viburnaceae E.Mey., 1839).[1] Blízce příbuzným rodem je bez (Sambucus), s nímž sdílí některé anatomické a morfologické rysy. Za typový druh byla stanovena kalina tušalaj (V. lantana).[16]

V literatuře je rod tradičně členěn do 10 sekcí, z nichž se však ne všechny při fylogenetických molekulárních výzkumech ukázaly jako monofyletické (především původní velká sekce Megalotinus). Nověji bylo v rámci rodu odhaleno 15 fylogenetických větví (kladů) a bazální druh celého rodu, jímž je Viburnum clemensiae ze severního Bornea.[17][6] Evoluční vydělení rodu se datuje do pozdní křídy a jeho původním habitatem byly s největší pravděpodobností vlhké stálezelené lesy teplého mírného klimatu na východě a jihovýchodě Asie; odtud se rod šířil jednak na jih do tropů, jednak na severovýchod a severozápad do chladnějších a sušších biomů. Do Severní Ameriky druh expandoval nejdříve pacifickou cestou přes Beringii, později též severoatlantickým mostem z Evropy. Diferenciace hlavních evolučních linií uvnitř rodu probíhaly během oligocénu, většina druhů je původu miocenního a mladšího. Relativně nedávná evoluční radiace v sekci Oreinotinus proběhla podle všeho v horách Střední a Jižní Ameriky.[7]

Systematický přehled

[editovat | editovat zdroj]

Pouze vybraní zástupci. České názvy dle stránky BioLib[18] a Praktické dendrologie od Karla Hieka.[19]

Kalina Carlesiova

Lantana (též Viburnum či Euviburnum) – asi 20 druhů v Asii a 1 v Evropě, výhradně v mírném klimatu; zimní pupeny nahé, květenství bez zvětšených sterilních květů, plody zprvu červené, později černé

Kalina višňolistá

Lentago – převážně mírné až subtropické oblasti Severní Ameriky

Čerstvě odkvetlá kalina burjatská

Pseudotinus – 4 druhy v Asii a Severní Americe, zimní pupeny nahé, květenství je téměř přisedlý složený vrcholík podobný okolíku, bez zvětšených sterilních květů

Kalina Sieboldova

Solenotinus – asi 20 druhů v mírných a subtropických oblastech Asie, zimní pupeny se 2 až 3 páry volných šupin, květenství latovité, pyramidální, bez zvětšených sterilních květů, plody zprvu červené, později černé.

Kalina řasnatá
Viburnum hanceanum v Hong-Kongu (sect. Lutescentia)

Lutescentia – zimní pupeny s 1 párem přirostlých šupin, květenství podobná okolíku, s velkými sterilními květy, plody zprvu červené, zralé pak červené nebo černé; převážně tropická a subtropická Asie

Kalina Davidova

Tinus – 6 až 9 druhů v teplých mírných až subtropických oblastech Eurasie, zimní pupeny s 1 párem volných šupin, květenství bez zvětšených sterilních květů, plody jsou modročerné a nejsou zprvu červené

Kalina javorolistá

Lobata – mírný pás, disjunkce mezi Severní Amerikou a Kavkazem

Succotinus – mírné a subtropické oblasti Asie

Kalina jedlá s dozrávajícími plody

Opulus – 3 až 5 druhů v mírných a chladných oblastech Eurasie a Severní Ameriky, cirkumboreální areál; zimní pupeny se 2 páry volných šupin, květenství je okolíkovité, plody červené

Mollotinus – Severní a Střední Amerika

Kalina zubatá

Oreinotinus

  • Velké množství blízce příbuzných druhů výhradně v mlžných horských lesích Střední a Jižní Ameriky; zimní pupeny se 2 až 3 páry volných šupin, květenství okolíkovitá, bez zvětšených sterilních květů, plody červené, vzácně černé.

Dentata – mírné a subtropické oblasti Severní Ameriky

  • kalina zubatá (Viburnum dentatum) – východ a střed Severní Ameriky

Urceolata – mírné a subtropické klima východní Asie

Punctata – tropy jihovýchodní Asie

  • Viburnum punctatum – jižní Čína, Indonésie, jižní Himálaj

Coriacea – převážně subtropy a tropy Asie

Sambucina – převážně subtropy a tropy jihovýchodní Asie

Hybridní kulturní druhy

[editovat | editovat zdroj]
  • kalina bodnantská (Viburnum ×bodnantese; kříženec V. farreri × V. grandiflorum)
  • kalina Burkwoodova (Viburnum ×burkwoodii; kříženec V. carlesii × V. utile)
  • kalina Jackova (Viburnum ×jackii; kříženec V. prunifolium × V. lentago)
  • kalina Juddova (Viburnum ×juddii; kříženec V. carlesii × V. bitchuense)
  • kalina kulovitá (Viburnum ×carlcephalum; kříženec V. carlesii × V. macrocephalum)
  • kalina pražská (Viburnum ×pragense; kříženec V. rhytidophyllum × V. utile)
  • kalina vrásčitá (Viburnum ×rhytidophylloides; kříženec V. rhytidophyllum × V. lantana)
  • kalina vrásčitoplodá (Viburnum ×rhytidocarpum; kříženec V. rhytidophyllum × V. buddleifolium)

Význam

[editovat | editovat zdroj]

Okrasné pěstování

[editovat | editovat zdroj]
Kultivar kaliny obecné 'Roseum' s pouze sterilními květy

Kaliny jsou cenné okrasné keře, dostupné ve velkém množství kultivarů a oblíbené pro výrazný estetický účinek květů, listů i plodů. Lze je využít v parcích i zahradách jako efektní solitéry, hodí se též do skupinových výsadeb, zápojových a výplňových kulis, volněji rostoucích živých plotů, stejně jako do podrostu pod vyšší stromy. Vesměs vyžadují hlubší, živné a dostatečně vlhké půdy; druhy s plstnatými listy (např. tušalaje) snáší i sucho. Ze stálezelených druhů je v Česku nejčastěji pěstována kalina vrásčitolistá, její zahradní kříženec kalina pražská, vzácně také kalina Davidova. Opadavé a poloopadavé druhy (zejména kalina obecná a druhy zmíněné níže) a jejich kultivary a kříženci jsou ceněny v době květu a také na podzim, kdy se jejich listy zbarvují do zářivých červených, hnědočervených nebo žlutočervených odstínů; s  úspěchem lze jejich barevný účinek využívat v kontrastních kombinacích např. s japonskými javory, červeno- či zlatolistými kultivary buků a habrů, ale i se stálezelenými jehličnany. Vyšlechtěny byly i variegované formy.[19][20]

Některé kaliny kvetou již v zimě a v předjaří, např. výrazně vonící kalina vonná a kalina bodnantská, velmi vonné květy má též kalina Carlesiova a její kříženci kalina kulovitá a kalina Burkwoodova. Nepříjemný pach naopak vydávají květy kaliny Sieboldovy. Nápadné sterilní květy na okrajích květenství mají i v přirozeném stavu např. kalina řasnatá a kalina obecná; pro okrasné účely byly vyšlechtěny kultivary s nadýchaným kulovitým květenstvím sestávajícím pouze z těchto sterilních květů. Barevné plody vytrvávají na keřích dlouho do zimy a vytvářejí efektní kontrast např. při sněhové pokrývce.[19][21][22][23]

Gastronomie a medicína

[editovat | editovat zdroj]

Plody některých druhů (např. kaliny severoamerické, višňolisté, jedlé, nahé a dalších) jsou jedlé a lze je využívat k výrobě džemů, šťáv, kaší, sušit, případně i konzumovat syrové, ideálně poté, co přešly mrazem. Jejich požívání má dlouhou tradici zejména u severoamerických indiánů, má ale své místo i v lidové kuchyni východní Evropy. Jiné druhy včetně kaliny obecné jsou považovány za mírně jedovaté, popřípadě jsou jedlé pouze poté, co projdou varem.[24] Ze střední Itálie je znám druhový kalinový med.[25]

Kůra a listy obsahují hydroxykumariny esculentin, scopoletin a saligenin, dále různé organické kyseliny, flavonoidy, třísloviny, steroly, cyklický alkohol viburnitol, hořčinu viburnin a další látky. V plodech jsou obsaženy také sacharidy, vitamín C a další látky. V lidové medicíně jsou používány jako nervové sedativum, ke zklidnění křečí, bolestivé menstruace, bolestí břicha a zažívacích potíží, jako úleva při kašli a nachlazení, odvar z kořenů též jako prostředek proti potratu.[26][27][28]

Dřevo

[editovat | editovat zdroj]

Pevné, žlutavě zbarvené dřevo některých druhů, např. kaliny obecné, se využívalo v řezbářství, k výrobě dřevěných dětských hraček a jiných drobných okrasných i užitkových předmětů.[2] Rovné a pevné větve kaliny zubaté a dalších druhů, anglicky známých jako Arrowwoods, využívali indiáni k výrobě šípů;[29] šípy ze dřeva kaliny tušalaje měl u sebe též pravěký lovec Ötzi. Ohebnými houžvemi kalinových letorostů se stahovaly balíky sena.[30]

Kulturní symbolika, folklór

[editovat | editovat zdroj]

Kalina obecná je významným prvkem ve folklóru a národní mytologii východních Slovanů, především Ukrajinců a Rusů, a objevuje se zde v mnoha lidových písních, poezii i výtvarném umění. Hluboce zakořeněna je kalina především ve folklóru ukrajinském, a to již od pohanských dob: na místech, kde rostla kalina, se údajně scházeli lidé k obřadům, při svátku kupalje nosily mladé dívky věnce upletené mimo jiné z kvetoucích větévek kaliny, která značila lásku a nevinnost; ztráta věnce symbolizovala ztrátu panenské čistoty a červené plody kapky krve při první manželské noci, kalina je tak častým námětem svatebních písní. V novější době se stala kalina ukrajinským národním symbolem, od doby první světové války je známá například vlastenecká píseň „Červená kalina“.[31] Celosvětově populární je i díky řadě popkulturních adaptací píseň ruského skladatele Ivana Larionova „Kalinka“.[32]

Všestranně využitelná kalina jedlá je u severoamerického kmene Haidů zmiňována v mnoha jejich zakladatelských mýtech, často jako plodina požívaná nadpřirozenými bytostmi a na slavnostech.[33][34]

Kalina, květina

smutná, tmavolistá, v skalné rokli vypíná se do oblohy čista.

Kalina, sněžina květem obalená, jako pod ní jarní voda bíle rozpěněná.

Ve květu, v podlétu, v zimě stojí sama, ráda by si promluvila s vodou, s hvězdičkama.

Kalina, květina sama v rokli stojí, do oblohy nedosáhne, do vody se bojí.

Jen někdy večerem hvězda dolů slítne; než zapadne do té vody,

v kalině se chytne. —

Josef Václav Sládek, Skřivánčí písně (1888)

  • Habitus vzrostlého keře kaliny vrásčitolisté ve veřejné zeleni
    Habitus vzrostlého keře kaliny vrásčitolisté ve veřejné zeleni
  • Kalina Burkwoodova
    Kalina Burkwoodova
  • Kalina pražská
    Kalina pražská
  • Kalina vonná a její kříženci kvetou často již v zimních měsících
    Kalina vonná a její kříženci kvetou často již v zimních měsících
  • Podzimní habitus kaliny obecné
    Podzimní habitus kaliny obecné
  • Kalina, obraz Bronisława Wiśniewského (30. léta 20. století)
    Kalina, obraz Bronisława Wiśniewského (30. léta 20. století)
  • Větévky kaliny v erbu ukrajinské obce Kalynivka
    Větévky kaliny v erbu ukrajinské obce Kalynivka

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b CHOI, Yun Gyeong; OH, Sang-Hun. A comparative morphological study of Viburnum (Adoxaceae) in Korea. Korean Journal of Plant Taxonomy. 2019-06-30, roč. 49, čís. 2, s. 107–117. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. ISSN 1225-8318. DOI 10.11110/kjpt.2019.49.2.107. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d SLAVÍK, Bohumil (editor). Květena České republiky 5. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0590-0. 
  3. ↑ LANDREIN, Sven; PRENNER, Gerhard. Structure, ultrastructure and evolution of floral nectaries in the twinflower tribe Linnaeeae and related taxa (Caprifoliaceae). Botanical Journal of the Linnean Society. 2016-05, roč. 181, čís. 1, s. 37–69. Dostupné online [cit. 2023-09-11]. DOI 10.1111/boj.12396. (anglicky) 
  4. ↑ Flora of China: Viburnum [online]. Dostupné online. 
  5. ↑ ZHANG, Ning-ning; SUN, Wei-bang; YANG, Jing. Chromosome counts and karyotype analysis of Viburnum taxa (Adoxaceae). Caryologia. 2016-01-02, roč. 69, čís. 1, s. 12–19. Dostupné online [cit. 2023-09-14]. ISSN 0008-7114. DOI 10.1080/00087114.2015.1109929. (anglicky) 
  6. ↑ a b CLEMENT, Wendy L.; ARAKAKI, Mónica; SWEENEY, Patrick W. A chloroplast tree for Viburnum (Adoxaceae) and its implications for phylogenetic classification and character evolution. American Journal of Botany. 2014-06, roč. 101, čís. 6, s. 1029–1049. Dostupné online [cit. 2023-09-08]. ISSN 0002-9122. DOI 10.3732/ajb.1400015. (anglicky) 
  7. ↑ a b Joint Phylogenetic Estimation of Geographic Movements and Biome Shifts during the Global Diversification of Viburnum. Systematic Biology [online]. [cit. 2023-09-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Viburnum L. | Plants of the World Online | Kew Science. Plants of the World Online [online]. [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ UNIVERZITA, Masarykova univerzita, Botanický ústav Akademie věd ČR a Jihočeská. Viburnum rhytidophyllum – kalina svraskalá • Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. 
  10. ↑ Flora Europaea [online]. Royal Botanic Garden Edinburgh [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ VIBURNUM TRELEASEI Gand. – kalina azorská | BOTANY.cz [online]. 2020-03-22 [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. 
  12. ↑ Viburnum maculatum, a neglected plant species from Balkan Peninsula. Národní muzeum [online]. [cit. 2023-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Viburnum maculatum Pant.. www.gbif.org [online]. [cit. 2023-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ ŠVAMBERK, Václav. Včelí pastva. Mája: [s.n.], 2019. ISBN 978-80-88045-05-2. S. 344–347. 
  15. ↑ Mycorrhizal Status of Plant Families and Genera [online]. [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Viburnum | International Plant Names Index. www.ipni.org [online]. [cit. 2023-09-09]. Dostupné online. 
  17. ↑ WINKWORTH, Richard; DONOGHUE, Michael. American Journal of Botany: Viburnum Phylogeny Based on Combined Molecular Data. [s.l.]: [s.n.], 2005. (anglicky) 
  18. ↑ BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2023-09-17]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b c HIEKE, Karel. Praktická dendrologie, sv. 2. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. S. 545–559. 
  20. ↑ HURYCH, Václav; MIKULÁŠ, Ernest. Sadovnická dendrologie. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1973. S. 254–256. 
  21. ↑ KOBLÍŽEK, J. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2. vyd. Tišnov: Sursum, 2006. ISBN 80-7323-117-4. 
  22. ↑ Dendrologie online: Viburnum [online]. Dostupné online. 
  23. ↑ WALTER, Karel. Rozmnožování okrasných stromů a keřů. Praha: Brázda, 2001. ISBN 80-209-0268-6. 
  24. ↑ DEANE. Valuable Viburnums. Eat The Weeds and other things, too [online]. 2012-10-17 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ HARAGSIM, Oldřich. Včelařské dřeviny a byliny. Praha 2013: Grada ISBN 978-80-247-4647-0. S. 49. 
  26. ↑ Viburnum edule. www.wnps.org [online]. [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ MLČOCH, MUDr Zbyněk. Kalina - účinky na zdraví, co léčí, použití, užívání, využití. Bylinky pro všechny [online]. 2019-02-24 [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. 
  28. ↑ Viburnum lentago Sheepberry, Nannyberry, Nannyberry Viburnum PFAF Plant Database. pfaf.org [online]. [cit. 2023-09-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Arrowwood Viburnum [online]. [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ Wayfaring tree (Viburnum lantana) [online]. [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ The kalyna in Ukrainian folk medicine & folklore. - Free Online Library. www.thefreelibrary.com [online]. [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Kalinka (Little Snowfall), folk ... | Details. AllMusic [online]. [cit. 2023-09-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ SWANTON, John Reed. Contributions to the ethnology of the Haida. [s.l.]: Leiden E. J. Brill, 1905. S. 25, 261. 
  34. ↑ TURNER, Nancy J. Ancient pathways, ancestral knowledge: ethnobotany and ecological wisdom of indigenous peoples of northwestern North America. [s.l.]: McGill-Queen's University Press, 2014. ISBN 9780773543805. OCLC 1124369063 S. 69. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GAYRAUD, André. Viburnum. Pistoia: Giorgio Tesi Group, 2022. 208 s. ISBN 9788898888252. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]