Kartáč ( z ital. cardasso, rostlina Dipsacus), zdrobněle kartáček, je nástroj k čištění, leštění nebo povrchové úpravě. Skládá se z tělesa ("hřbetu"), osazení, případně rukojeti. Vyrábí se v mnoha různých provedeních a dělí se na ruční a strojní (rotační). Na rozdíl od štětců, kde se vlákna nasazují ve směru rukojeti, jsou u kartáčů nasazena většinou kolmo. Až do 20. století je řemeslně vyráběli kartáčníci, často po domácku a lidé s handicapem (nevidomí, nepohybliví).
Skládají se z dřevěného nebo plastového tělesa s otvory, do nichž se upevňuje osazení (rostlinná, živočišná nebo umělá vlákna, případně drátky). Svazečky osazení se při ruční výrobě přeloží v polovině, provléknou tělesem a z druhé strany zajistí mosazným drátem. Na svrchní straně tak vznikne drátěná síť, která se u luxusnějších kartáčů kryla dřevěným nebo kostěným víkem. Při strojní výrobě se přeložený svazeček zalisuje do slepého otvoru tělesa a zároveň zajistí kovovou kotvičkou z drátu nebo nerezového plechu.
Osazením kartáče mohou být štětiny, žíně, rýžová sláma, případně zvlněné drátky, dnes nejčastěji umělá vlákna. Některé druhy ručních kartáčů mají dřevěné, plastové nebo kovové rukojetí a násady.
Středové těleso ze dřeva, plastu nebo kovu nese na obvodu osazení ze štětin, drátků, textilních nebo umělých vláken. Osazení může být v radiálním i axiálním směru, některé drátěné kartáče mají svazečky volně pohyblivé. Slouží k čištění, leštění nebo k povrchovým úpravám, a to motorovým pohonem.