Katedrála svatého Stanislava (Vilnius)

Katedrála svatého Stanislava
	Pohled od JZ na katedrálu se zvonicí (kdysi hradební věž tzv. Dolního zámku)
Místo
Stát	Litva
Souřadnice	54°41′9,2″ s. š., 25°17′16,36″ v. d.
Základní informace
Církev	katolicismus
Zasvěcení	Stanisław I. ze Szczepanowa
Architektonický popis
Architekt	Laurynas Gucevičius
Stavební sloh	klasicistní architektura
Výstavba	1387
Další informace
Adresa	Vilnius, Litva
Ulice	Cathedral Square
Oficiální web	Oficiální web
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Katedrála svatého Stanislava a svatého Vladislava (litevsky Vilniaus Šv. Stanislovas ir Šv. Vladislovo arkikatedra bazilika; polsky Bazylika archikatedralna św. Stanisława Biskupa i św. Władysława) je římskokatolická katedrála a bazilika minor ve Vilniusu. Nachází se v historické části města na Katedrálním náměstí.

Dějiny

V 13. století stál na západním úpatí Hradní hory (na výběžku sevřeném korytem řeky Vilija) pravděpodobně katedrální chrám krále Mindaugase. Existuje legenda, podle níž se po smrti Mindaugase v roce 1263 chrám stal pohanským. V pozdější době byla budova zbourána a na jejích základech vznikly 1,4 metru silné gotické pilíře s kostelíkem. Tyto nové architektonické kusy postavil litevský velkokníže Jagello (Jogaila) poté, co bylo na Litvě, jako poslední evropské zemi, v roce 1387 za oficiální náboženství přijato křesťanství. Sloupy byly zasvěceny sv. Trojici, sv. Marii, sv. Stanislavovi a sv. Vladislavovi.

Dřevěný Jogailův chrám, jak se zpočátku tato stavba nazývala, v roce 1419 shořel. Později se ho kníže Vytautas rozhodl znovu postavit. Tehdy už ale jako velký kamenný kostel v gotickém stylu. O nějaký čas ke kostelu přibyla zvonice, dílo litevských architektů.

Po sto letech potřeboval chrám opravu, a proto byl přebudován. V roce 1522 pod vedením architekta Annuse začaly rekonstrukční práce. Chrám byl rekonstruován podle projektu římského architekta Bernarda Zanobiho. V roce 1539 však znovu vyhořel. Po tomto požáru se ho ujal italský architekt Giovanni Zini ze Sieny, který již v roce 1545 nechal zbudovat novou chrámovou klenbu. Architekt měl představu vybudovat chrám ve stylu renesance. S touto myšlenkou ho i v roce 1557 dokončil, avšak roku 1596 byla nutná další přestavba, protože základy a gotické prvky chrámu nebyly dostatečně vypracovány.

V roce 1610 chrám potřetí vyhořel a bylo jej nutné rekonstruovat. Rekonstrukční práce trvaly téměř 20 let. (Z tohoto období pochází i Orloj sv. Kazimíra, do nějž byly v roce 1636 uloženy ostatky sv. Kazimíra, patrona Litvy).

O 29 let později (1639) chrám znovu hořel, byl však brzy opět postaven. V období let 1655–1660 Vilnius obsadili Rusové. Během jejich přítomnosti město a jeho památky chátraly. Ostatky sv. Kazimíra byly odvezeny; v chrámu byly pochovány ostatky žen litevských panovníků Alexandra a Zikmunda Augusta Alžběty a Barbary, které byly zazděny v podzemí katedrály. Historikové předpokládají, že i hrobka knížete Vytautase, která se také nacházela v chrámu, měla stejný osud.

Po skončení válek v roce 1666 se pozůstatky sv. Kazimíra opět vrátily na původní místo a začaly rekonstrukční práce, které se ujal italský architekt Giovanni Salvatori. Chrám tentokrát postavil v barokním stylu. Podle architektonických projektů mistra Glaubice v letech 1752–1754 byly věže chrámu i jeho zvonice zkráceny. Tak vypadal chrám až do roku 1769, dokud se nezhroutila jeho jižní věž.

Díky úsilí biskupa Ignáce Masalskise v roce 1777 začaly rekonstrukční práce podle projektu architekta Laurinase Gucevičiuse. Práce trvaly dvanáct let a z barokního kostela se stal kostel klasicistní. Gucevičius chrám rozšířil a prodloužil, avšak základy a stěny chrámu zůstaly původní. Zachoval i vnitřní výšku chrámu a strukturu jeho stropu. Výchozím bodem pro rekonstrukci chrámu se stal Orloj sv. Kazimíra. Na východní stranu chrámu architekt přistavěl identickou kupoli jako je na západní, avšak s ještě větším rozměrem hodin. Fasádu kostela zvelebil monumentálním portikem. I když se zachovala autentičnost a nedotknutelnost stěn chrámu, Gucevičius takto dosáhl absolutní dokonalosti, symetrie a harmonie budovy klasicistního stylu.

Po jeho smrti práci s několika úpravami dokončil profesor Vilniuské univerzity Mikolas Šulc a v roce 1801 ho biskup Kosakovsky vysvětil.

Střecha chrámu byla nejprve měděná, ale v roce 1917 ji Němci (Vilnius byl v průběhu 1. sv. války okupován) rozebrali a nahradili lepenkou, později cínovou střechou.

Popis

Po bocích chrámu se nachází šest sloupů postavených v dórském stylu. Pod nimi se na jižní straně nacházejí sochy litevských velkoknížat a na severní straně je to pět soch svatých jezuitského řádu, které sem byly převezeny v roce 1832 z oltáře Kostela sv. Kazimíra. Na vnější stěně Orloje sv. Kazimíra (zvonice) se nachází mramorová deska s latinskými nápisy zdobená bývalým státním znakem.

Portikus katedrálního chrámu je rovněž postaven v dórském stylu. V jeho vrchní části se nachází figurální kompozice italského sochaře Riggia, která vyobrazuje Noeho oběť Hospodinovi. Fasádu dotvářejí dvě sochy Abrahama a Mojžíše, umístěné po stranách průčelí chrámu. Vnitřek zvelebily čtyři menší sochy evangelistů s jejich symboly – Marka s andělem, Matouše se lvem, Lukáše s beránkem a Jana s orlem. Dříve se v těchto místech (nad dveřmi) nacházely výjevy ze života apoštolů. Nad frontonem se nacházejí tři monumentální sochy: sv. Eleny s velkým pozlaceným křížem uprostřed, vlevo sv. Stanislava a vpravo sv. Kazimíra. Tyto sochy jsou díly litevských mistrů Karolise a Kazimíra Elskisových, kteří je vytvořili podle návrhu mistra Smuglevičiuse a podle rozměrů L. Gucevičiuse. Chrám se v takové podobě zachoval dodnes.

Záplavy, které Vilnius postihly v roce 1931, zalily prostory chrámu. Po této události prošel chrám důkladnou rekonstrukcí. Po skončení druhé světové války byla v roce 1949 katedrála uzavřena. O rok později, se souhlasem tehdejšího městského architekta byly zlikvidovány všechny sochy, které zdobily chrám. Majetek chrámu byl rozkraden.^[zdroj?] Přibližně 4000 knih bylo prodáno do městského Domu knihy. Pozůstatky sv. Kazimíra byly přeneseny do kostela sv. Petra a Pavla.

V roce 1980 byla cínová střecha opět nahrazena měděnou a na původní místo se vrátily i všechny sochy z fasády chrámu. O rok později prošel rekonstrukcí i interiér. Dnes ho zdobí různé obrazy litevských mistrů. Nachází se v něm i šachta, ve které je umístěno muzeum historie.

V roce 1988 byl chrám navrácen do rukou římskokatolické církve. Dne 5. února 1989 se tak mohl katedrální chrám znovu vysvětit. V témže roce (4. března) byly do chrámu přeneseny ostatky sv. Kazimíra. Tři sochy na průčelí chrámového exteriéru byly vráceny na původní místo v roce 1996. Jejich autorem byl tentokrát mistr Kuzma. Nalevo od oltáře přibyla na stěnu chrámu pamětní tabule Vytautase s jeho portrétem nad ní, přeneseným z kláštera sv. Augustina.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Katedrála svätého Stanislava (Vilnius) na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Katedrála svatého Stanislava na Wikimedia Commons
Katedrála svatého Stanislava a sv. Vladislava