Kiang | |
---|---|
kiang v Pražské zoologické zahradě | |
Stupeň ohrožení podle IUCN | |
málo dotčený[1] | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Třída | savci (Mammalia) |
Řád | lichokopytníci (Perissodactyla) |
Čeleď | koňovití (Equidae) |
Rod | kůň (Equus) |
Podrod | osel (Asinus) |
Binomické jméno | |
Equus kiang Moorcroft, 1841 | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kiang (Equus kiang) je větším druhem asijského osla a společně se zebrou Grévyho je největším divokým zástupcem čeledi koňovitých. Obývá horské stepi Tibetské náhorní plošiny v nadmořské výšce až 5000 m.
Kiang je divoký osel vzhledem podobný spíše domácímu koni než oslu. V kohoutku je vyšší než kůň Převalského, má těžkou klabonosou hlavu a poměrně krátké zašpičatělé uši. Hříva je tmavá, krátká a vzpřímená. Hlava, hřeben krku, hřbet, boky i kýty jsou červenohnědě až čokoládově zbarvené s černým oslím pruhem, který se táhne středem hřbetu. Spodní část těla včetně končetin je čistě bílá. Zimní srst je hnědá, vlnitá a dvakrát delší než srst letní.
Kiang je endemitem Tibetské náhorní plošiny, žije v Tibetu, Nepálu a v Indii. Jeho přirozeným habitatem jsou horské stepi v nadmořské výšce 4100–4800 m. Velikost populace se v současnosti odhaduje na přibližně 60 000–70 000 jedinců.
Kiangové žijí v malých stádech vedených starou klisnou, obvyklý počet jedinců v jedné skupině je 5–20. Hřebci bývají samotáři nebo se sdružují do mládeneckých stád. V červenci se samci připojují ke stádům klisen a během srpna si pak vytvářejí harémy, o které často vzájemně bojují. Březost trvá 11–12 měsíců, hříbata se ke stádu připojují již za několik dnů po narození, odstavena jsou v roce věku, kdy pohlavně dospívají.
Kiangové jsou aktivní hlavně ráno a večer. Jejich potravou je tráva, slanomilné byliny, listy a větvičky keřů. Jejich přirozenými nepřáteli jsou hlavně vlci, jinak se kiang může dožít až 20 let. Zvláště hřebci jsou teritoriální, agresivní a nebezpečná zvířata, která se v případě ohrožení neváhají bránit kousáním a kopáním.
V literatuře je popsáno více poddruhů kianga. Je to největší kiang východní, E. k. holdereri, chovaný v českých zoologických zahradách, kiang západní (E. k. kiang) a kiang jižní (E. k. polyodon)
Na Slovensku je chován v Zoo Bojnice.[2]