Klavírní sonáta č. 32 (Beethoven)

Klavírní sonáta č. 32 c moll
Titulní strana prvního vydání s věnováním arcivévodovi Rudolfu Janovi Habsbursko-Lotrinskému
Titulní strana prvního vydání s věnováním arcivévodovi Rudolfu Janovi Habsbursko-Lotrinskému
Napsáno1821-1822
Žánrklavírní sonáta (klasicismus)
Tóninac moll
SkladatelLudwig van Beethoven
Alternativní názvyOp. 111

Klavírní sonáta č. 32 c moll, Op. 111, Ludwiga van Beethovena pochází z doby mezi roky 1821 a 1822 a je poslední z klavírních sonát. Podobně jako jiné sonáty z pozdějšího autorova období, obsahuje prvky fugy.

Autor skladbu věnoval arcivévodovi kardinálu Rudolfu Janovi, svému příteli, žákovi a mecenáši.


Popis

[editovat | editovat zdroj]

Sonáta sestává pouze ze dvou vět. Druhá věta je označena jako arietta s variacemi. Thomas Mann ji nazval "rozloučení se sonátovou formou".[1][2] Skladba se stala součástí repertoáru významných klavíristů druhé poloviny 19. století.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
I. Maestoso – Allegro con brio ed appassionato
II. Arietta: Adagio molto semplice e cantabile
Performed by Neal O'Doan
Problémy s přehráváním? Nápověda.
Beethovenův portrét od F. G. Waldmüllera z roku 1823, kdy byla publikována klavírní sonáta č. 32

Beethoven uvažoval o zkomponování svých posledních tří klavírních sonát (Op. 109, 110 a 111) v létě 1820, při práci na Velké mši (Missa solemnis) pro kardinála Rudolfa Jana. Ačkoli v pevnějších obrysech byla skladba načrtnuta teprve v roce 1819, slavné první téma z allegro ed appassionato lze nalézt již ve skicáři z let 1801–1802, společně se jeho Druhou symfonií.[3] Studium těchto skicářů navíc vypovídá, že Beethoven původně zamýšlel sonátu třívětou, ve značně odlišné podobě, než jak ji známe dnes: teprve poté se úvodní téma první věty stalo tématem Smyčcového kvartetu č. 13, a že téma s adagio - pomalá melodie v As dur - které mělo být použito, bylo vypuštěno. Pouze motiv zamýšlený pro třetí větu, již zmíněné slavné téma, autor uchoval pro první větu.[4] Taktéž Arietta byla podrobena značnému množství výzkumů. Náčrty nalezené k této větě naznačují, že s vytvářením druhé věty se Beethoven vzdal myšlenky na třetí větu a sonáta se mu tak nakonec zdála jako ideální.[5]

Společně s 33 variacemi na valčík na A. Diabelliho, Op. 120 (1823) a dvěma sbírkami bagatel - Op. 119 (1822) a Op. 126 (1823) - byla sonáta c moll jednou z Beethovenových posledních skladeb pro klavír. Ačkoliv takřka ignorována současníky až do druhé poloviny 19. století, stala se později součástí repertoáru většiny světových klavíristů.[6]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Piano Sonata No. 32 (Beethoven) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ MANN, Thomas. Doktor Faustus. London: Secker & Warburg, 1949. 
  2. ↑ COBLEY, Evelyn. Avant-Garde Aesthetics and Fascist Politics: Thomas Mann's Doctor Faustus and Theodor W. Adorno's Philosophy of Modern Music. New German Critique. Spring–Summer 2002, čís. 86. DOI 10.2307/3115201. JSTOR 3115201. 
  3. ↑ Zwei Skizzenbücher von B. aus den Jahren 1801 bis 1803, Breitkopf, pp. 19 and 14 – cited by R. Rolland, in Beethoven: Les grandes époques créatrices: Le chant de la résurrection – Sablier editions, Paris, 1937, p. 517
  4. ↑ Rolland R., Beethoven: Les grandes époques créatrices: Le chant de la résurrection – Sablier editions, Paris, 1937, pp. 518–520
  5. ↑ Rolland R., Beethoven: Les grandes époques créatrices: Le chant de la résurrection – Sablier editions, Paris, 1937, p. 513
  6. ↑ Jean Witold, Ludwig van Beethoven: The Man and His Work (Paris 1964), p. 140: "The sonata went almost unnoticed by contemporaries and it would be not until later that they came to understand its richness."

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]