Klinální variabilita

Schéma klinální variability dvou idealizovaných taxonů. Úroveň fenotypové změny je demonstrována sklonem přímky

Klinální variabilita představuje označení pro gradient v míře vyjádření určitého fenotypového znaku konkrétního organismu napříč areálem rozšíření tohoto organismu. Například pokud jedinci druhu X vykazují v sousedních populacích plynulý trend zvětšování tělesné velikosti, jde o klinální variabilitu. Klinální variabilita vzniká v důsledku různorodých mechanismů, jimiž mohou být souvztažné gradienty přirozeného prostředí působící jako selekční tlak (např. zvyšující se průměrná teplota selektující výraznější projev konkrétního fenotypového znaku), gradient v hustotě populací konkurenčních druhů nebo hybridizace mezi dvěma druhy v hybridních zónách.[1]

Klinální variabilitu může vykazovat větší množství znaků konkrétního druhu, příslušné gradienty ale nemusí být souvztažné; znak A se např. může měnit ve směru sever → jih, znak B ale ve směru východ → západ.[1] Klinální variabilita se může objevovat na rozsáhlých územích přesahujících svými vzdálenostmi stovky či tisíce kilometrů, ale stejně tak i v menších prostorových měřítcích; například zvyšující se rezistence rostlin v gradientu zvyšujícího se množství kontaminantů může být pozorovatelná ve vzdálenostech pouhých několika desítek metrů. Pozorovaná změna fenotypu může být pozvolná, anebo více či méně přerušovaná.[2] Pozoruhodným případem klinální variability jsou prstencové druhy, jež označují situaci, kdy druh způsobem svého šíření začne opisovat kružnici. Postupně vzniknuvší variabilita může vyústit do situace, kdy v místě, v němž by se měla kružnice „uzavřít“, již nedochází ke genovému toku mezi koncovými populacemi.[3]

Pokud konkrétní selekční tlak působí shodně na populace většího množství různých druhů, může dojít k nezávislému vzniku klinální variability ve znaku na tento selekční tlak reagujícím. Jeden z podobných evolučních trendů představuje například Bergmannovo pravidlo, které říká, že teplokrevní živočichové zvětšují svou tělesnou velikost směrem k chladnějším oblastem.[1]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c FLEGR, Jaroslav. Evoluční biologie. 2., opr. a rozš.. vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1767-3, ISBN 80-200-1767-4. OCLC 505914273 S. 377–378. 
  2. ↑ FUTUYMA, Douglas J.; KIRKPATRICK, Mark. Evolution. 4. vyd. Sunderland, Massachusetts: Sinauer Associates, Inc., Publishers, 2017. Dostupné online. ISBN 9781605356051. S. 192–193. (anglicky) 
  3. ↑ NG, Wenfa. Ring Species Are Natural Experiments for Understanding the Relative Contribution of Genetic Replication Machinery and Outward Appearance on Speciation. SSRN Electronic Journal. 2023. Dostupné online [cit. 2024-02-26]. ISSN 1556-5068. DOI 10.2139/ssrn.4607683. (anglicky)