Korovití

Jak číst taxoboxKorovití
alternativní popis obrázku chybí
Diverzita korovitých (z levého horního rohu ve směru hodinových ručiček): nutrie říční, koro krátkouchý, Trinomys sp., hutia-konga
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádhlodavci (Rodentia)
Čeleďkorovití (Echimyidae)
Gray, 1825
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Korovití (Echimyidae) jsou čeleď hlodavců z neotropické oblasti. Vyjma vlastních korů zahrnují i původně samostatnou čeleď nutriovitých (Myocastoridae) a zřejmě i hutiovité (Capromyidae).

Systematika a evoluce

[editovat | editovat zdroj]

Korovití byli tradičně děleni do třech podčeledí, přičemž základy pro jejich rozčlenění položil již Isidore Geoffroy Saint-Hilaire. Tradiční podčeleď Eumysopinae zahrnovala šest žijících pozemních rodů a dva stromové rody, s největším počtem rodů z travnatých a křovinatých porostů; podčeleď Dactylomyinae zahrnovala tři rody specializovaných stromových folivorů; podčeleď Echimyinae zahrnovala čtyři až devět rodů „stromových krys“ ze zalesněných regionů.[1] Molekulární fylogenetika naznačuje existenci tří hlavních kladů, které však neodpovídají tradičním podčeledím. V rámci jednoho z nich se odvětvuje i nutrie říční (Myocastor coypus), historicky klasifikovaná jako jediný zástupce čeledi nutriovitých (Myocastoridae).[2] V rámci korovitých se zřejmě odvozuje i další původně samostatná čeleď, a sice hutiovití (Capromyidae), ačkoli topologii kladogramů komplikuje rod Carterodon, pravděpodobně v důsledku fenoménu přitahování dlouhých větví (long branch attraction). Přehledná systematika následuje níže:[3]

K rodům žijícím se přidružuje i řada rodů vyhynulých.

Korovití představují početnou a ekologicky rozmanitou skupinu hlodavců. Její diverzifikace je kladena do miocénu, zřejmě ji ovlivňovaly vznik a zánik koridorů mezi atlantickým lesem a Amazonií a severní zdvih And.[3] Výraznou adaptivní radiací prošli hutiovití, kteří se od ostatních korovitých odštěpili během spodního miocénu, kdy jejich předek transoceánskou migrací kolonizoval Velké Antily. V průběhu holocénu však hutiovité postihlo masivní vymírání.[4]

Popis a ekologie

[editovat | editovat zdroj]
Koro zemní (Hoplomys gymnurus)

Jde o středně velké až velké hlodavce. Někteří korovití mohou vážit i více než 600 g, hmotnost hutií se může vyšplhat až na 8 kg, nutrie váží až 17 kg. Ocas u některých druhů svou délkou přesahuje délku hlavy a těla, v případě útoku predátora jej však korovití často dokážou odvrhnout. Pro „stromové krysy“ rodu Echimys jsou charakteristické dlouhé, částečně srostlé prsty, které jim usnadňují pohyb ve větvích. Charakteristickým znakem korů bývá tuhá až ostnitá srst. Lebka se vyznačuje mj. výrazným úhlovým a redukovaným koronoidním výběžkem dolní čelisti, výrazným infraorbitálním otvorem a rozmanitou podobou stoliček. Řada korů má špičatý čenich, díky čemuž mohou připomínat krysy, s nimiž však nejsou blíže spřízněni.[5][6][7]

Korovití se původně vyskytují ve Střední a Jižní Americe a na Antilských ostrovech, ačkoli nutrie byly zavlečeny i na další kontinenty včetně Evropy. Ekologicky jde o značně rozmanitou skupinu, korové a příbuzné druhy žijí arboreálně, terestricky i semifosoriálně (částečně v podzemí). Obývané biotopy se různí, ačkoli platí, že tito hlodavci často vyhledávají oblasti s dostupností vody. Nutrie přivykly semiakvatickému způsobu života. Antilské hutie žijí v odlehlých zalesněných nebo skalnatých údolích a na ostrůvcích. Korovití zahrnují zejména býložravce, mezi potravou bylo zaznamenáno např. ovoce (u Proechimys semispinosus), mladé bambusové výhonky (u kora bambusového, odb. Kannabateomys amblyonyx) aj. Některé druhy se přikrmují i masitou potravou. Reprodukční biologie zůstává do větších detailů známá pouze u nutrií, které se rozmnožují několikrát ročně a vrh čítá 3 až 6 (či až 12) mláďat. Chování mnohých korů je kvůli jejich skrytému způsobu života a noční aktivitě málo probádané.[5][6][7]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PATTON, J. L.; PARDIÑAS, U. F. J.; D’ELÍA, G. Mammals of South America, Volume 2 Rodents. Chicago and London: The University of Chicago Press, 2015. S. 877ff. (anglicky) 
  2. ↑ UPHAM, N. S.; PATTERSON, B. D. Evolution of the caviomorph rodents: a complete phylogeny and timetree of living genera. In: VASSALLO, A. I.; ANTENUCCI, D. Biology of caviomorph rodents: diversity and evolution. Buenos Aires: SAREM Series A, 2015. (anglicky)
  3. ↑ a b FABRE, Pierre-Henri; UPHAM, Nathan S.; EMMONS, Louise H. Mitogenomic phylogeny, diversification, and biogeography of South American spiny rats. Molecular Biology and Evolution. 2016-12-25, s. msw261. Dostupné online [cit. 2024-08-20]. ISSN 0737-4038. DOI 10.1093/molbev/msw261. 
  4. ↑ FABRE, Pierre-Henri; VILSTRUP, Julia T.; RAGHAVAN, Maanasa. Rodents of the Caribbean: origin and diversification of hutias unravelled by next-generation museomics. Biology Letters. 2014-07, roč. 10, čís. 7, s. 20140266. Dostupné online [cit. 2024-08-21]. ISSN 1744-9561. DOI 10.1098/rsbl.2014.0266. PMID 25115033. 
  5. ↑ a b ZIMA, J.; MACHOLÁN, M, 2021. Systém a fylogeneze savců. 1. vyd. Praha: Academia. 570 s. ISBN 978-80-200-3215-7, ISBN 80-200-3215-0. S. 206–207. 
  6. ↑ a b FELDHAMER, G. A.; MERRITT, J. F.; KRAJEWSKI, C. & kol. Mammalogy: Adaptation, Diversity, Ecology. 5. vyd. Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press, 2020. ISBN 978-1-4214-3652-4, ISBN 978-1-4214-3653-1. S. 352–353. 
  7. ↑ a b VAUGHAN, Terry A.; RYAN, James M.; CZAPLAWSKI, Nicholas J, 2015. Mammalogy. 6. vyd. Burlington, MA: Jones & Bartlett Learning. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]