Lazar Hrebeljanović

Lazar Hrebeljanović
Narození1329
Prilepac
Úmrtí15. června 1389 (ve věku 59–60 let)
Kosovo pole
Pohřbenmonastýr Ravanica, chrám Zesnutí Panny Marie v Prištině, Bělehrad, Szentendre, monastýr Vrdnik a chrám svatého Michala Archanděla v Bělehradě
ManželkaMilica Nemanjić
PotomciMara Lazarević Brankovićová, Olivera Lazarević, Jelena Lazarević Balšić Hranić, Stefan Lazarević, Teodora Lazarevićová, Dragana Lazarević Šišman a Vuk Lazarević
RodLazarovićové
OtecPribac Hrebeljanović
MatkaNN
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štěpán Lazar I. Hrebeljanović (okolo 1329, Prilepac, Kosovo28. června 1389, Kosovo pole) či kníže Lazar (srbsky Кнез Лазар/Knez Lazar) nebo car Lazar byl srbský vládce, kníže (1371–1389) a car (1389). V Srbsku se stal legendární postavou a pravoslavná církev ho uznává jako světce.

Lazarovo království ve 14. století

Princův otec jménem Pribac byl nižší šlechtic na dvoře cara Štěpána IV. Dušana a Lazar vyrůstal na dvoře ve městě Prizren. V roce 1362 je zmíněn jako dvořan Dušanova následníka Štěpána V., který ho okolo roku 1371 povýšil na knížete.

Erb Lazara Hrebeljanoviće

Později Lazar Prizren opustil a konsolidoval svou moc na severu Srbska. I když byl vazalem cara Štěpána V., odmítl se zúčastnit bitvy u řeky Marica, ve které osmanské síly porazily většinu srbské armády a ovládaly oblasti jižně a východně od Kosova. Krátce na to car Štěpán V. zemřel jako poslední mužský potomek dynastie Nemanjićovců. Lazar se díky diplomacii, vojenským vítězstvím a v neposlední řadě dynastickému manželství s Milicou Nemanjićovou stal nejsilnějším srbským šlechticem. Přisvojil si tituly Štěpán a autokrat a povýšil se i nad svého spojence, bosenskeho bána Tvrtka Kotromaniće, který používal titul Štěpán král Srbů a Bosny a byl po otcově matce potomek Nemanjićovců, takže jeho dynastické nároky byly legitimnější.

Lazar si na Balkáně vybojoval silnou pozici a ovládal dnešní centrální Srbsko a část Kosova. Hlavním městem jeho knížectví bylo město Kruševac. Kladl silný odpor postupující Osmanské říši, například ve vítězné bitvě u Pločniku v roce 1387. Lazarovo knížectví se stalo útočištěm mnoha mnichům, spisovatelům, architektům a umělcům z Bulharska, Řecka a jižního Srbska, které byly pod kontrolou Turků. I když jeho rozloha byla asi čtvrtinová v porovnaní s Dušanovým císařstvím, sjednotil centrální Srbsko se severními provinciemi Mačva, Kučevo a Braničevo. Jeho území chránili vazalští vládci, které si zavázal manželstvím se svými dcerami. Patřili k nim Mikuláš Gorjanský v Mačvě, Đurađ II. Balšić v Zetě (Černá Hora), Vuk Branković v Rašce (Kosovo).

Diplomatickým úspěchem jeho vlády bylo smíření srbské církve vedené Sávou IV. a byzantské církve reprezentované konstantinopolským patriarchou Filotheem. Ten srbskou církev zbavil klatby uvalené za vlády Štěpána Dušana a oficiálně přiznal jejímu představenému titul patriarchy.[1]

V předvečer bitvy na Kosově poli ho korunovali carem, ale v bitvě ho Turci zajali a poté popravili.

Ortodoxní církev ho vyhlásila za svatého mučedníka a srbský král Alexandr I. Obrenović po něm pojmenoval královský Řád svatého knížete Lazara, který založil 28. června 1889 ku příležitosti pětistého výročí bitvy na Kosově poli, kde Lazar padl.

  1. PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 96. Dále jen Dějiny Srbska. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]