Loutka

Marioneta s vahadlem (Mexiko)
Další významy jsou uvedeny na stránce Loutka (rozcestník).

Loutka je v divadelní terminologii převážně figurativní předmět (nejčastěji zmenšená postava nebo zvíře), který je uzpůsoben tak, aby mohl napodobovat pohyby jím zobrazené bytosti (figurativní loutka). Loutky, na rozdíl od rekvizit, mohou zobrazovat i personifikované neživé předměty.[1][pozn. 1]

Původ a historie

[editovat | editovat zdroj]

Slovo loutka pochází patrně od slova lýko, z něhož se loutky kdysi vyráběly.[2] Tím, že se při hře oživuje, to jest hraje, „pohybuje se“ nebo „mluví“, se loutka liší od panenky, kterou děti chovají, oblékají a vozí v kočárku jako nemluvně.

Loutky se podobně jako masky užívaly už od nejstarších dob, kdy se používaly jako součást náboženských rituálů.

Nejstarším známým dokladem použití loutky je plastika vyřezaná z mamutího klu, nalezená v hrobě z období mladého paleolitu na Francouzské ulici v Brně. Celý charakter výbavy zemřelého nasvědčuje tomu, že zde byl pohřben šaman a je tedy pravděpodobné, že i loutka byla rituálním předmětem.

Loutky na divadle

[editovat | editovat zdroj]

Aby byl objekt na divadelním jevišti považován za loutku, musí nést význam bytosti a projevovat živost (např. mluvit, pohybovat se). Nejčastěji loutka, vedená loutkohercem, představuje člověka, často historickou, literární nebo divadelní postavu (Doktor Faust,Don Juan), nadpozemskou mytologickou bytost (sudičky, ďábel či Kašpárek), pohádkovou bytost nebo nějaké člověku blízké zvíře, ale může jí být i personifikovaný předmět.[3]

Loutka může být vyrobena prakticky z jakéhokoli materiálu, i když nejčastější bývají loutky dřevěné, hadrové, kožešinové nebo papírové, případně tištěné na 3D tiskárně. Pohyblivost loutek je značně různá, některé se pouze posouvají po jevišti, u jiných mohou loutkoherci vytvořit celou škálu pohybů. Rovněž velikost loutek se pohybuje v širokém rozmezí, limitována je pouze technickými parametry – loutka nesmí být příliš malá, aby byla na jevišti dostatečně viditelná, ani příliš velká, aby s ní loutkoherec mohl pohybovat. Existují však i loutky v nadživotní velikosti.

Zvláštní druh loutek představují loutky pro loutkový animovaný film.

Druhy loutek

[editovat | editovat zdroj]
Spejbl, Hurvínek a Mánička

Loutky se dělí jednak podle materiálu (sláma, látka, dřevo, plastik), ale zejména podle techniky vedení čili oživování. Podle toho lze loutky rozdělit na:

  • Závěsné – marioneta – loutka zavěšená na drátu nebo nitích, často s niťovým vedením rukou a vahadlem pro pohyb nohou, aby ji loutkoherec mohl ovládat jednou rukou. Tradiční loutka pro loutkové divadlo, ale také jako jarmareční loutka, která „hraje“ na hudební nástroj a podobně.
  • Spodové:
    • Maňásek – látková loutka, která se navléká na ruku a vodí zespodu. Oblíbená také jako hračka, zvířátko.
    • Javajka nebo javánka (wajang) – loutka na tyčce nebo drátu, vedená zespodu.
    • Vařečková loutka – jednoduchá loutka, vedená zespodu.
  • Vedené – např. manekýn – velká, obvykle látková loutka, kterou loutkoherec drží před sebou.
  • Ostatní:
    • Stínová loutka.
    • Vodní loutka.
    • Loutka pro animovaný film – bez vedení, pohyblivé části musí držet v nastavené poloze.

Tak jako při dětské hře může jako „auto“ posloužit téměř jakýkoli předmět, mohou jako improvizované „loutky“ vystupovat různé předměty, animované jen celkovým pohybem a hlasem. Loutkové hře se podobá také technika divadelní hry s maskou, také ve složitých kostýmech se může herec do jisté míry podobat loutkoherci.

České loutky

[editovat | editovat zdroj]

V českých zemích je bohatá tradice loutek i loutkářů, kterou v 19. století představuje zejména Matěj Kopecký. Mezi tradiční postavy (loutky) patřil Kašpárek a Kalupinka, král, princezna, rytíř, sedlák, čert a další.

O obnovu loutkářství ve 20. století se zasloužil dr. Jindřich Veselý, který počátkem 20. století vydával popularizující časopisy Český loutkář (1912-13) a Loutkář (1917-39). Období do 2. světové války tak bylo „zlatou dobou“ českých rodinných loutkových divadel, pro která byly loutky i kvalitní dekorace vyráběny sériově.[4]

České loutkářství proslavil zejména Josef Skupa postavami Spejbla a Hurvínka, loutkové filmy Jiřího Trnky, Hermíny Týrlové a řada dalších.

Mezinárodní výstavy

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2021 proběhla v jihokorejském Soulu výstava dřevěných loutek. České Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi na výstavu zaslalo 12 loutek, včetně nejstarších exemplářů Spejbla a Hurvínka, Pianisty od Jiřího Trnky nebo loutky z inscenace Mauglí od divadla DRAK.[5]

Ocenění UNESCO

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2016 je české loutkářství zapsáno organizací UNESCO na seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva.[6]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Německé marionety (foto J. Howaldt)
    Německé marionety (foto J. Howaldt)
  • Tradiční britské maňáskové divadlo (Punch and Judy)
    Tradiční britské maňáskové divadlo (Punch and Judy)
  • Francouzský Guignol
    Francouzský Guignol
  • Marionety (Plön, Německo)
    Marionety (Plön, Německo)
  • Výroba loutek
    Současná výroba dřevěných loutek. (Loutkářská dílna - Loutky a hračky Mašek)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jedná se o jedno z nejběžnějších chápání pojmu. Výraz loutka definují odborníci různě.[1]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b AGELOVÁ, Tereza. Kam zmizela loutka, kap. Definice slova loutka. Brno, 2019. Magisterská diplomová práce. JAMU. Vedoucí práce Zoja Mikotová. s. 14–16. Dostupné online.
  2. ↑ V. Machek, Etymologický slovník, heslo Loutka
  3. ↑ PAVLOVSKÝ, Petr. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. Praha: Národní divadlo, 2004. ISBN 80-7258-171-6. Kapitola Loutka, s. 164–166. 
  4. ↑ Historie českého loutkářství [online]. UNIMA [cit. 2023-05-09]. Dostupné online. 
  5. ↑ Dřevěné figurky letí do Soulu. Jihokorejci se zajímají o tajemství české loutky. ČT24 [online]. [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. 
  6. ↑ Na seznam UNESCO se nově dostaly i české a slovenské loutky. Aktuálně.cz. Economia, 2016-12-01. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BARTOŠ, Jaroslav. Loutkářská kronika : Kapitoly z dějin loutkářství v českých zemích. Praha: Orbis, 1963. 301 s. 
  • A. Dubská, Dvě století českého loutkářství: vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945. Praha: AMU 2004 - 302 s. ISBN 80-7331-008-2
  • J. V. Dvořák, Herectví s loutkou. Praha: IPOS 1997 - 88 s. ISBN 80-7068-069-5
  • Jirásek, Pavel, Blecha, Jaroslav: Česká loutka. Kant 2009, ISBN 9788086970233
  • Jirásek, Pavel - Jirásková, Marie: Loutka a moderna. JAMU - Arbor Vitae 2011, ISBN 9788074600005 (JAMU), ISBN 9788087164853 (Arbor vitae), (Nejkrásnější kniha 2011, 1. místo v kategorii odborná literatura, Zlatá stuha IBBY 2011)
  • Jirásek, Pavel - Jirásková, Marie: Umění loutky. KANT 2019, ISBN 9788074372889 (Nejkrásnější kniha 2019, 3. místo v kategorii odborná literatura)
  • Jirásková, Marie, Jirásek, Pavel, Malíková, Nina: Obrazy z dějin českého loutkářství. Arbor Vitae-MLK 2012, ISBN 9788074670114, (Gloria musaealis, zvláštní ocenění v kategorii Muzejní publikace roku 2012)
  • M. Knížák, Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Hradec Králové: Nucleus, 2005 - 566 s. ISBN 80-86225-87-9
  • O. Rödl, Loutkářství. Praha: SPN 1981 - 119 s.
  • A. Tománek, Podoby loutky. Praha: AMU 1998 - 177 s. ISBN 80-85883-36-8
  • A. Vondrušková - K. Skopová, Jednoduché loutky. Praha: Grada 2004 - 48 s. 24 cm ISBN 80-247-0892-2

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
České památky na seznamu ústního a nehmotného dědictví UNESCO