Magnentius

Magnentius
Narození303
Amiens
Úmrtí11. srpna 353 (ve věku 49–50 let)
Lyon
Povolánípolitik
ChoťJustina
PříbuzníDecentius (sourozenec)
FunkceRoman usurper (350–353)
římský senátor
římský konzul
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Flavius Magnus Magnentius (kolem 303,[1] Ambianum – 10. srpna 353, Lugdunum) byl římský vojevůdce a vzbouřenec proti císaři Constantovi. Od 18. ledna 350 až do své sebevraždy v roce 353 ovládal západní polovinu římské říše.

Původ a kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Magnentius byl z poloviny barbarského původu, po otci měl britské, po matce francké kořeny.[2] Vychován byl spolu se svým bratrem Decentiem k pohanské víře, které zůstal věrný po celý život.[3] Ze soudobých zpráv není jasné, kdy a za jakých okolností vstoupil do armády, ve vojenských strukturách však udělal rychlou kariéru, naposledy v hodnosti protectora a comita rei militaris. Jeho manželka Justina pocházela z rodiny místodržitele v Picenu, senátora Justa. Svazek zůstal bezdětný, údajně pro Justinino mládí. Děti Justina měla až se svým druhým mužem císařem Valentinianem I.).[4]

Revolta a uchvácení moci

[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu let 349 a 350 se v armádě projevovala silná nespokojenost s vládou císaře Constanta, syna Konstantina Velikého, který spravoval západní provincie římské říše. Vytvořily se podmínky pro spiknutí a násilný převrat, jehož organizace se ujal Constantův comes rerum privatarum Marcellinus. Magnentius se jím nechal přesvědčit, aby přijal purpur, a 18. ledna 350 byl v Autunu proklamován za císaře. Constanta, jehož všichni opustili, brzy nato dopadl a zabil oddíl lehké jízdy v předhůří Pyrenejí.[5]

V západních provinciích dosáhl Magnentius rychlého uznání, v neposlední řadě díky své náboženské toleranci. Dal obsadit Itálii a spolu se svým bratrem Decentiem nastoupil konzulát.[6] Jeho snahy, aby převrat akceptoval východní císař Constantius II. (Constantův bratr), neuspěly. Constantius naopak přerušil válku s Persií a chystal se vytáhnout na západ. Počátkem roku 351 jmenoval ohrožený Magnentius bratra Decentia caesarem.

V boji s Constantiem II. dosáhly Magnentiovy legie v létě 351 několika úspěchů, avšak v bitvě u Mursy 28. září byly rozhodně poraženy. Magnentius se stáhl do severní Itálie, aby zde shromáždil novou armádu. V roce 352 byl nucen uprchnout do Galie.[7] Po další porážce v roce 353 spáchal vzhledem k bezvýchodné situaci sebevraždu.[8]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Epitome de Caesaribus 42, 6.
  2. ↑ Prosopography of the Later Roman Empire, sv. 1, s. 532.
  3. ↑ Der Kleine Pauly, sv. 3, článek Magnentius, sloupec 883.
  4. ↑ Kleine Pauly, sv. 3, článek Iustina, sloupec 19.
  5. ↑ Epitome de Caesaribus 42; Zósimos 2, 42; Zonaras 13, 6; Chronica minora 1, 237.
  6. ↑ Dalšího bratra Desideria zmiňuje jen Zonaras 13, 9 – pravděpodobně jde o omyl.
  7. ↑ Zosimos 2, 53; Iulianus, Oratio 1, 38; 2, 71n.
  8. ↑ Sókratés Scholastikos, Historia ecclesiastica 2, 32; Sozomenos 4, 7; Zonaras 13, 9.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]