Makleja srdčitá

Jak číst taxoboxMakleja srdčitá
alternativní popis obrázku chybí
Makleja srdčitá (Macleaya cordata)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádpryskyřníkotvaré (Ranunculales)
Čeleďmakovité (Papaveraceae)
Rodmakleja (Macleaya)
Binomické jméno
Macleaya cordata
(Willd.) R. Br., 1826
Synonyma
  • Bocconis cordata
  • okecek srdčitý
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kvetoucí makleja srdčitá

Makleja srdčitá (Macleaya cordata) je statná, okolo 2,5 metrů vysoká, vytrvalá bylina kvetoucí drobnými, načervenalými květy uspořádanými v dlouhých latách. Je jedním ze dvou druhů rodu makleja a ze své domoviny na Dálném východě, z Číny, Japonska a Tchaj-wanu, byla do Evropy a Severní Ameriky přivezena jako okrasná rostlina.[1][2][3]

Ekologie

[editovat | editovat zdroj]

Roste v hlubokých, výživných, lehčích půdách v řídkých listnatých lesích, houštinách, na neobdělávaných polích, na březích rybníků či vodních toků i podél cest. Vyskytuje se v nadmořské výšce do 800 m. Při pěstování v zahradách a parcích se občas dostává do volné přírody, kde vytrvává a rozšiřuje se. Středoevropskou zimu spolehlivě přečkává.

Statná lodyha na podzim usychá a v květnu začíná rašit nová, při opožděných jarních mrazících někdy omrzne. Kvete od července do září a přes svou výšku se nevyvrací a nepotřebuje oporu. Preferuje polostín a mírně vlhké stanoviště, stejně dobře však roste na slunci. V nadzemní části jsou mléčnice a rostlina po poranění roní oranžově hnědý latex, které může vyvolat podráždění kůže.[1][2]

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Vytrvalá rostlina vysoká 2 až 3 metry, která má lodyhu přímou, šedozelenou, na bázi dřevnatějící, pevnou, lysou a dutou. Lodyha vyrůstá z mohutného oddenku a rozvětvuje se až nahoře v květenstvích, Je porostlá statnými listy s řapíky 5 až 15 cm dlouhými a s čepelemi v obryse široce vejčitými až okrouhlými, které mívají v průměru 15 až 25 cm a mají sedm až devět dlanitých, po obvodě zubatých laloků. Ve spodní části lodyhy jsou listy s dlouhým řapíky hustě nahloučené, výše mají řapíky kratší a rostouí střídavě. Na svrchní straně jsou tmavozelené, na spodní sivozelené a plstnaté. Na podzim se listy před opadem zbarví žlutě.

Na lodyze vyrůstají 15 až 40 cm dlouhá, mnohokvětá latnatá květenství s postupně se rozvíjejícími drobnými květy na stopkách. Bělavá květní poupata kyjovitého tvaru jsou 1 cm dlouhá, korunní lístky nejsou vyvinuty. Čtyři kališní lístky velké 1 cm mají vejčitý tvar, na bází bývají vakovitě vyduté a jsou okrově až bronzově zbarvené. V květu bývá dvacet až třicet tyčinek, jejich nitky jsou stejně dlouhé jako žluté prašníky a po brzkém opadu kalichu zůstávají po dobu zrání plodu na květním lůžku jako bělavý chomáček. Vejčitý semeník asi 3 mm velký má kratičkou čnělku s dvoulaločnou bliznou. Ploidie druhu je 2 = 20.

Plody jsou ploché, hnědé, stopkaté tobolky, v obryse obkopinaté a obvykle 25 × 5 mm velké. Obsahují čtyři až šest vejčitých, tmavě hnědých, do 2 mm velkých semen s mřížkovaným osemením.[1][2][4][5]

Význam

[editovat | editovat zdroj]

Makleja srdčitá je využívána hlavně jako záhonová trvalka. Vysazuje se ve skupinách nebo jako solitéra, je atraktivní svou neobvyklou mohutností a okrasná listem a květem. Na tak mohutné rostlině působí její vzdušné, téměř závojovité květenství velmi jemně a kontrastuje s celkovým zjevem. Vysazuje se také v pozadí jednostranných trvalkových záhonů neb jako jejich dominanta, je také vhodná do popředí dřevin a vyšších keřů. Používá se i k zaclonění nevhodných zdí či plotů. V zahradnických podnicích se rostliny rozmnožují rozdělením trsů nebo oddenky.

Tato dálněvýchodní bylina obsahuje ve všech částech protopinové alkaloidy, hlavně allokryptopin a protopin a kvarterní alkaloidy, např.sanguinarin, chelerythrin, makarpin a další. Zejména makarpin je intenzivně zkoumán pro možnost jeho využití při studiu buněčných struktur průtokovou cytometrií a fluorescenční mikroskopií. Další studie jsou však limitovány malou dostupností tohoto alkaloidu. Bylo zjištěno, že jeho vhodným zdrojem mohou být kořeny víceleté kultury makleje srdčité, které ho obsahují téměř 0,13 %.[4][6]

Možnost záměny

[editovat | editovat zdroj]

Podobné pěstební podmínky jako makleja srdčitá požaduje a také podobně vypadá i druhý druh rodu makleja maloplodá (Macleaya microcarpa). Ta je vzrůstem o něco menší, ve kvetení ranější, ve květu mívá jen osm až dvanáct tyčinek a její menší tobolka obsahuje jen jedno semeno.

Oba druhy se často kříží a vzniká neplodný hybrid (Macleaya x kewensis), který je běžně prodáván. Nebývá vyšší než 2 m a byly vyšlechtěny jeho kultivary s mnoha odstíny růžových a červených květů.[4]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Květní pupeny
    Květní pupeny
  • Dozrávající plody
    Dozrávající plody
  • List
    List
  • Tobolky
    Tobolky

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c HOSKOVEC, Ladislav. BOTANY.cz: Makleja srdčitá [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 13.08.2016 [cit. 2016-12-20]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c GOLIAŠOVÁ, Kornélia; ŠÍPOŠOVÁ, Helena. Flóra Slovenska V/4: Makovec srdcovitý [online]. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, SK, 2002 [cit. 2016-12-20]. S. 73. Dostupné online. ISBN 80-224-0710-0. (slovensky) [nedostupný zdroj]
  3. ↑ HASSLER, M. Catalogue of Life 2016: Macleaya cordata [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 2016 [cit. 2016-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-31. (anglicky) 
  4. ↑ a b c Makleja srdčitá [online]. Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity, Lednice [cit. 2016-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-30. 
  5. ↑ KIGER, Robert W. Flora of North America: Macleaya cordata [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2016-12-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ PĚNČÍKOVÁ, Kristýna; URBANOVÁ, Jana; GREGOROVÁ, Jana et al. Srovnání obsahu isochinolinových alkaloidů v jednoleté a víceleté kultuře Macleaya cordata. S. 540–542. Chemické listy [online]. Česká společnost chemická, Praha, 2010 [cit. 20.12.2016]. Čís. 104, s. 540–542. Dostupné online. ISSN 1213-7103. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]