Markomani

Římská říše za vláda císaře Hadriana (vládl 117–138). Markomani vyobrazeni severně od Dunaje (dnes severní Rakousko a Česká republika

Markomani byli germánský kmen, který se na přelomu letopočtu usadil severně od Dunaje, na území dnešní České republiky. Pod vedením svého vůdce Marobuda zde vybudovali mocnou říši, která se stala sousedem Římské říše, jejíž Limes Romanus byl na toku řeky Dunaje. Podle Tacita a Strabóna patřili ke konfederaci germánského kmene Svébů.[1]

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Předpokládá se, že název kmene pravděpodobně pochází z pragermánské formy slova marka a muži (Markomanniz).[2][3][4]

Původ

[editovat | editovat zdroj]

Předkové Markomanů původně sídlili patrně na středním Labi, ale po vpádu Kimbrů a Teutonů byli zatlačeni až k hornímu toku řeky Mohan.[5] První písemné zmínky o Markomanech pocházejí ze Zápisků o válce galské římského vojevůdce Julia Caesara,[6] kdy se pod vedením Ariovista účastnili vítězné bitvy u Magerobrigy a bitvy u Vogéz, v niž byli naopak Juliem Caesarem poraženi. Další písemné zmínky se o nich dochovaly ve spisech Cassia Diona a Paula Orosia, kteří zmiňují jejich porážku římským vojevůdcem Drusem v roce 9 př. n. l..[7][8] Pod tlakem Římanů byli nuceni ustoupit na východ do vnitrozemí Germánie a koncem 1. století př. n. l. pod vedením Marobuda se usadili v rovinách obklopených Hercynským lesem,[9] v oppidech na severu Durynska a Saska, které byly propojené hlavními obchodními cestami, které směřovaly do rozvinutějších oblastí dnešních Čech, Moravy a Slezska.

Marobudova říše

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Marobudova říše.
Socha Markomana od Johanna Scherpa na hlavní fasádě Neue Burgu ve Vídni
Mapa s osídlením Markomanů ve střední Evropě

Podle záznamů Tacita[10], Vellea Patercula[11] Plinia staršího a Strabóna[12] se nakonec přestěhovali na rozlehlé území nazývané Baiohaemum, dříve obsazeným keltským kmenem Bójů. Na tomto území již žili jejich spojenci svébští Kvádové. Toto území bylo popisováno jako území v Hercynském lese a je ztotožněno s oblastí dnešních Čech, i když to není jisté.[13] V roce 6 př. n. l. na tomto území založil jejich král Marobud mocnou říši, kterou císař Augustus vnímal jako hrozbu pro Římskou říši, proto do Marobudovy říše vyslal Drusova bratra Tiberia[14][15] na válečné tažení. Ke střetu ale nikdy nedošlo, protože Tiberius byl odvolán do Ilýrie, aby zde potlačil povstání barbarských kmenů. Po bitvě Teutoburském lese v roce 9 n. l. se vydal římský vojevůdce Germanicus na východ od Rýna směrem do Germánie s cílem pomstít porážku legií Publia Quinctilia Vara cheruským vůdcem Arminiem. V důsledku toho rostly mezi germánskými kmeny obavy. Této situace využil vlivný Říman Drusus Caesar[16] k rozsévání nesvárů a popuzování germánských kmenů ke zničení Marobudovy říše, která byla po předešlé prohrané bitvě s Arminiem oslabená. Této situace využil v roce 18 markomanský šlechtic Katvalda, který pomocí korupce získal na svou stranu gótské šlechtice a vrátil se s velkou silou do Marobudovy říše, zaútočil na pevnosti a Marobuda sesadil.[17][18] V Marobudově říši se zmocnil mnoha bohatství, nahromaděných Marobudovým plundrováním okolních svébských kmenů a také okrádáním obchodníků z římských provincií, kteří přicházeli do říše kvůli svobodě obchodu a touze zbohatnout. Marobud unikl do římské provincie Noricum a odtud do Ravenny.[17] Katvalda byl v tomtéž či následujícím roce sesazen Vibiliem vůdcem z kmene Hermudurů a stejně jako Marobud byl i Katvalda nucen hledat útočiště v římské říši. Podařilo se mu uprchnout do Forum Julii v provincii Gallia Narbonensis.[19] V té době měli Římané území Markomanů již pod kontrolou a nový vládce Vibilius se jim brzy nezamlouval, a tak ho s pomocí Kvádů sesadili. Moc nad územím severně od Norica svěřili Vanniovi, který byl římským vazalem a který Markomanům vládl následujících téměř třicet let. Jeho vláda byla tyranská a nepřátelská k okolním kmenům. Okolo roku 50 Vibilius opět nabyl své moci a proti tyranské vládě Vannia spojil síly spolu s Vanniovými synovci Vangiem a Sidou. Zaútočili od severu na centrum Vanniova království, které se patrně nacházelo na jihozápadě Slovenska a krále Vannia sesadili z trůnu.[20] Tím zanikla velká říše Markomanů. Území si mezi sebe rozdělili Vangio a Sido.

Markomanské války

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Markomanské války.
Území střední Evropy v době Markomanských válek
Invaze markomanského krále Attala a dalších germánských kmenů na území Římské říše po roce 250

Ve druhé polovině 2. století vstoupili Markomani do konfederace s dalšími germánskými kmeny včetně Kvádů, Vandalů, Langobardů a Sarmatů proti Římské říši. Za počátek Markomanských válek je považován útok markomanské konfederace v údolím řeky Moravy proti Římanům usídlených v Carnuntu na Dunaji v roce 166. Tento útok byl odražen římskou legií Legio I Adiutrix. Po této porážce markomanský král Ballomar vedl mírové rozhovory s římským legátem v Panonii Marcem Iallio Bassem,[21] kde zastupoval dalších 11 germánských kmenů a kde se podařilo oběma stranám dosáhnout mírové dohody. Přesto germánské kmeny v následujících letech mírovou dohodu porušily a spolu s Markomany podnikly válečné tažení, během něhož se dostaly až na Apeninský poloostrov, kde napadly a vydrancovaly město Aquileia. Na toto tažení císař Marcus Aurelius zmobilizoval síly a rozhodl se osobně vést trestnou výpravu na sever za řeku Dunaj. Trestná výprava byla ale odložena až do roku 168, protože Římská říše v té době čelila morové epidemii. Na jaře roku 168 se Marcus Aurelius spolu s Luciem Verem vydali z Říma na sever, kde překročili Alpy do Panonie. V lednu 169 ale Lucius Verus zemřel,[22] a tak se Marcus Aurelius vrátil do Říma, aby dohlédl na jeho pohřeb. Do Panonie se vydal v roce 172. Následující rok překročil Dunaj[23] a po vítězné bitvě donutil Kvády vedené Ariogasem uzavřít mír. O rok později se vydal proti proudu řeky Moravy na území Markomanů. I zde sjednal pořádek a donutil Markomany aby opustili území bezprostředně u Dunaje a přijali na svá území římské vojenské posádky, které převzaly kontrolu nad území Markomanů. Jedna z posádek v té době vybudovala vojenskou pevnost u Mušova. Marcus Aurelius zamýšlel zde vybudovat další římskou provincii, nazývanou Markománii,[24] která měla převzít kontrolu nad zdejšími germánskými kmeny a chránit vnitrozemí římské říše před jejich dalšími útoky. Poslední nepokoje Markomanských válek započaly v roce 177. Marcus Aurelius se znovu vydal na trestnou výpravu, ale během tažení v roce 180 v Panonii zemřel. Místo něj nastoupil jeho syn Commodus. Ten však neměl příliš velký zájem bojovat s Markomany a Kvády za Dunajem a neměl ani zájem expandovat na sever od Dunaje, a tak nedlouho po otcově smrti s Markomany uzavřel mír.

Další boje Markomanů s Římskou říší probíhaly po roce 250 za vlády krále Attala.[25] Markomani v té době napadali Panonii, kde vedli boje s vojsky římského císaře Galliena.[26]

Období christianizace

[editovat | editovat zdroj]

Markomani koncem 4. století žili na území Vídeňské pánve, Burgenlandu a jižní Moravy společně s příchozími Slovany, nad kterými v té době tvořili vládnoucí šlechtu.[27] Již v té době patrně zásluhou byzantských misionářů pronikaly mezi Markomany první liturgie svatého Jana Zlatoústého. První písemné zmínky o christianizaci mezi Markomany pochází z poloviny 4. století, z období markomanské královny Fritigil, která vyslala do Milána ke svatému Ambroži posly s žádosti o nové křesťanská liturgie.[28] Tato dohoda je poslední známou smlouvou mezi Římem a Markomany.[29] Fritigil se nakonec sama do Milána vydala. V dopise, který napsal biskup Paulinus Diaconus svatému Augustinovi se dochovaly zprávy o cestě královny Fritigil do Milána. Je pravděpodobné, že Markomani se v této době přesunuli na římskou stranu Dunaje.

Pozdější roky

[editovat | editovat zdroj]
Mapa s trasou germánského kmene Svébů do západní Evropy v době stěhování národů

V následující letech prošla panonská i podunajská oblast dlouhým obdobím nepokojů. Podle historika Herwiga Wolframa se Markomani a Kvádové vzdali svých názvů poté, co překročili Dunaj a opět přijali název Svébové.[30] V době stěhování národů se část Svébů přidružila k jiným germánským kmenům, prchajícím před kočovnými Huny a odešla pod vedením gótského vůdce Radagaise[31] do Itálie, kde se rozhodli násilím usadit, ale v roce 405 byli Římany vedenými vojevůdcem Stilichem poražení. Další část Svébů se v roce 406 vydala s vandalským králem Godigiselem přes zamrzlou řeku Rýn, kde v bitvě u Mohuče porazili kmen Franků a vydali se dál na západ, nejprve do Galicie (římské provincie Gallaecia), kde již jako foederati založili Království Svébů (Regnum Suevorum). Tam jejich král Hermerich v roce 410 založil město Bracara Augusta, dnes město Braga v Portugalsku, které se stalo hlavním městem království. Někteří z nich později odešli s Vandaly do severní Afriky.[32] Svébů, kteří zůstali v Hercynském lese zbylo již málo a stejně jako ostatní germánské kmeny se stali vazaly Hunů. Když Hunové táhli na západ, aby dobyli území za Rýnem, byli v jejich armádě i vazalské národy a mezi nimi i Svébové. Hunové vedeni Attilou byli během tohoto tažení v roce 451 poraženi v bitvě na Katalauských polích.[32] Poslední zbytky Svébů se z područí Hunů vymanily po vzpouře germánských kmenů, kdy v bitvě u Nedao v roce 454,[33] Huny porazili a Hunská říše definitivně zanikla. V následujících letech se stali nezávislou skupinou, která se v roce 469 dostala do sporu s Ostrogóty se kterými se střetli v bitvě u Bolie. V bitvě byli Svébové spolu s dalšími germánskými kmeny poraženi.[34] Po bitvě se postupně smísili s Heruly a Langobardy.

Markomanští panovníci

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ RYCHLÍK, Jan; PENCHEV, Vladimir. Od minulosti k dnešku: dějiny českých zemí. [s.l.]: Vyšehrad, 2013. 685 s. ISBN 9788074293870. S. 29. 
  2. ↑ Mark Origin and meaning of the name Mark by Online Etymology Dictionary. www.etymonline.com [online]. Online Etymology Dictionary [cit. 2018-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Mark Origin and meaning of the mann (n.) by Online Etymology Dictionary. www.etymonline.com [online]. Online Etymology Dictionary [cit. 2018-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Mark Origin and meaning of the I-Mutation by Online Etymology Dictionary. www.etymonline.com [online]. Online Etymology Dictionary [cit. 2018-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ ZIEGLER, Konrat; SONTHEIMER, Walther. Der Kleine Pauly: Lexikon der Antike : Aachen-Dichalkon Svazek 3.. Mnichov: Deutsche Taschenbuch Verlag, 1979. Dostupné online. ISBN 9783423059633. Kapitola Marcomanni. (německy) 
  6. ↑ CAESAR, Julius - translated by W. A. McDevitte a W. S. Bohn. Commentarii de Bello Gallico Book I. chapter 51 [online]. Classic Archive [cit. 2018-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ CASSIUS DIO. Cassius Dio's Roman History 55. 1. penelope.uchicago.edu [online]. [cit. 2018-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ OROSIUS, Paulus. Historiae adversus paganos. Ed. Aeneas Vulpes [online]. Bernardino Vitali, 1500 [cit. 2018-03-20]. S. 6, 15, 21. Dostupné online. 
  9. ↑ PATERCULUS, Velleius. Historiae Romanae Book II. [online]. Cambridge University Press, 1983 [cit. 2018-03-20]. S. 108. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ TACITUS, Cornelius; CHURCH, Alfred John; BRODRIBB, William Jackson; CERRATO, Lisa. Cornelius Tacitus, Germany and its Tribes. Chapter 42 [online]. Perseus. New York.: Random House, 1942 [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ PATERCULUS, Velleius; CURTIU, Lacus. The Roman History Book II, Chapters 108 [online]. Loeb Classical Library, 1924 [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ STRABON. Geography. Book VII., Chapter I. part 290 [online]. London: George Bell & Sons, 1903 [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ FRIES-KNOBLACH, Janine; HINES, John; STEUER, Heiko. The Baiuvarii and Thuringi. An ethnographic perspective.. Woodbridge: Boydell & Brewer Ltd., 2014. 388 s. ISBN 9781843839156. S. 20. (anglicky) 
  14. ↑ TACITUS, Publius Cornelius. Letopisy II.. S. 46. books.google.cz [online]. Svoboda, 1975 [cit. 2018-03-20]. S. 46. Dostupné online. 
  15. ↑ CASSIUS DIO 55, 28
  16. ↑ TACITUS; WOODMAN, A.J. The annals. Indianapolis, IN: Hackett Pub., 2004. 448 s. Dostupné online. ISBN 978-0-87220-558-1. S. 72. (anglicky) 
  17. ↑ a b TACITUS. Tacitus: Annals: Book 2 chapter 60 [online]. The World Wisdom in the Palm [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ TACITUS; BRODRIBB, William; CHURCH, Alfred John; HADAS, Moses; FOOTE, Shelby. The annals & the histories. New York: Modern Library, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0812966992. (anglicky) 
  19. ↑ TACITUS. Tacitus: Annals: Book 2 chapter 63 [online]. The World Wisdom in the Palm [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ BARÁK, J. Svoboda part. 418 [online]. Harvardova univerzita, 1868 [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. 
  21. ↑ DROBERJAR, Eduard. Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha: Nakladatelství Libri, 2002. 456 s. ISBN 80-7277-106-X. 
  22. ↑ VERUS, Lucius. Historia Augusta • Life of Lucius Verus [online]. Loeb Classical Library, 1921 [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ HÜSSEN, Claus-Michael, Ján Rajtár. Zur Frage archäologischen Zeugnisse der Markomannenkriege in der Slowakei.... zdroj: Markomannenkriege. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 1994. ISBN 80-901679-2-6. S. 217–232. (německy) 
  24. ↑ KOZLOVÁ, Helena. Stopy Marka Aurelia v moravské kukuřici. www.scena.cz [online]. Scéna, 2014-10-03 [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. 
  25. ↑ Kingdoms of the Germanic Tribes - Marcomanni (Suevi). www.historyfiles.co.uk [online]. Kessler Associates [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ BLOIS, Lukas De. The Policy of the Emperor Gallienus. [s.l.]: Brill, 1976. 242 s. Dostupné online. ISBN 9789004045088. Kapitola The Period from 253 to 268 A.D.. (anglicky) 
  27. ↑ KLOBUŠICKÝ, Jan. Christianizace Slovanů před cyrilometodějskou misií. Praha: Apoštolský exarchát řeckokatolické církve v ČR, 2006. Dostupné online. S. 67–69. 
  28. ↑ ŠIMÍK, Petr. Abeceda jako modlitba - poznámky ke knize Christianizace Slovanů před cyrilometodějskou misií. www.moraviamagna.cz [online]. Moraviamagna [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. 
  29. ↑ TEJRAL, Jaroslav; KEHNE, Peter. Reallexikon der germanischen Altertumskunde, Svazek 32. Berlín: Walter de Gruyter, 2001. ISBN 3110171635. S. 299. (německy) 
  30. ↑ WOLFRAM, Herwig. The Roman Empire and Its Germanic Peoples. [s.l.]: University of California Press, 1997. 361 s. Dostupné online. ISBN 9780520085114. S. 160–161. (anglicky) 
  31. ↑ HEATHER, Peter. The Fall of the Roman Empire: A New History of Rome and the Barbarians 2. vydání. New York: Oxford University Press, 2006. 576 s. Dostupné online. ISBN 9780195159547. S. 194. (anglicky) 
  32. ↑ a b TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého - Markomani. texty.citanka.cz [online]. Česká čítanka [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. 
  33. ↑ BURY, J. B. History of the Later Roman Empire, Vol. 2: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian: 002. [s.l.]: Dover Publications, 2013. 514 s. Dostupné online. ISBN 0486203999. S. 296. (anglicky) 
  34. ↑ WOLFRAM, Herwig. History of the Goths. [s.l.]: University of California Press 613 s. Dostupné online. ISBN 9780520069831. S. 264. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]