Martine Francková | |
---|---|
Narození | 2. dubna 1938 Antverpy |
Úmrtí | 16. srpna 2012 (ve věku 74 let) 15. obvod |
Příčina úmrtí | leukemie |
Místo pohřbení | Montjustin Cimetière de Montjustin |
Alma mater | École du Louvre Univerzita Complutense v Madridu Heathfield School |
Povolání | antropoložka, fotografka a zpěvačka |
Rodiče | Louis Franck |
Manžel(ka) | Henri Cartier-Bresson (1970–2004) |
Příbuzní | Tatyana Franck (neteř) |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Martine Francková (2. dubna 1938 – 16. srpna 2012) byla britsko-belgická dokumentární a portrétní fotografka. Členkou Magnum Photos byla více než 32 let. Byla druhou manželkou Henri Cartier-Bressona a spoluzakladatelkou a prezidentkou Nadace Henri Cartier-Bressona.
Francková se narodila v Antverpách belgickému bankéři Louisi Franckovi a jeho britské manželce Evelyn.[1] Po jejím narození se rodina téměř okamžitě přestěhovala do Londýna.[1] O rok později se její otec připojil k britské armádě a zbytek rodiny byl evakuován do Spojených států, přičemž zbytek druhé světové války strávila na Long Islandu a v Arizoně.[2]
Její otec byl amatérským sběratelem umění, který často brával svou dceru do galerií a muzeí. Francková byla od šesti let v internátní škole a její matka jí každý den posílala pohlednici, často s vyobrazení nějakého malířského díla. Slečna Francková navštěvovala Heathfield School, internátní školu všech dívek poblíž Ascotu v Anglii, a od 14 let studovala historii umění. „Měla jsem skvělou učitelku, která mě opravdu povzbudila,“ říká. „V té době nás brávala na výlety do Londýna, což byl pro mě zážitek roku.“[3]
Martine Francková studovala dějiny umění na univerzitě v Madridu a na Ecole du Louvre v Paříži. Poté, co se probojovala se svou tezi o francouzském malíři a sochaři Henri Gaudier-Brzeska a vlivu kubismu na sochařství), prohlásila, že si uvědomila, že nemá žádný zvláštní talent na psaní, a místo toho se začala věnovat fotografii.[4]
V roce 1963 začala její fotografická kariéra cestou na Dálný východ, kde fotografovala fotoaparátem Leica svého bratrance. v roce 1964 se vrátila do Francie, nyní již s vlastním fotoaparátem, a stala se asistentkou fotografů Eliota Elisofona a Gjona Miliho v Time-Life. V roce 1969 pracovala na volné noze pro časopisy jako Vogue, Life a Sports Illustrated a byla oficiální fotografkou Théâtre du Soleil (pozice, kterou zastávala 48 let).[5] V letech 1970–1971 pracovala v Paříži ve fotografické agentuře Agence Vu a v roce 1972 spoluzaložila fotoagenturu Viva.[1]
V roce 1980 se Francková připojila k umělecké agentuře Magnum Photos jako „nominovaná“ a v roce 1983 se stala řádnou členkou. Byla jednou z velmi malého počtu žen, které byly přijaty do agentury.
V roce 1981 se v československých Plasích zúčastnila s Bressonem legendární výstavy 9×9[6], kterou zorganizovala historička fotografie Anna Fárová. Akce se mimo jiné zúčastnili Iren Stehli, Joska Skalník, Bořivoj Hořínek, Jan Malý, Jindřich Štreit a řada dalších. Mezi dalšími zahraničními návštěvníky byl také fotograf Marc Riboud.[7]
V roce 1983 dokončila projekt pro nyní zaniklé francouzské ministerstvo práv žen a v roce 1985 začala spolupracovat s neziskovou International Federation of Little Brothers of the Poor (Mezinárodní federací malých bratří chudých). V roce 1993 poprvé cestovala na irský ostrov Tory, kde dokumentovala malou galskou komunitu, která tam žila. Cestovala také do Tibetu a Nepálu a s pomocí Marilyn Silverstone fotografovala vzdělávací systém tibetských mnichů Tulkus. V letech 2003 a 2004 se vrátila do Paříže, aby zdokumentovala práci divadelního režiséra Roberta Wilsona, který představil La Fontaineovy bajky na Comédie Française.[8]
Autorka vydala devět knih fotografií a v roce 2005 jí byl udělen francouzský titul Řád čestné legie.[9]
Francková pokračovala v práci i poté, co jí byla v roce 2010 diagnostikována rakovina kostí. Její poslední výstava byla v říjnu 2011 na Maison Européenne de la Photographie. Expozici tvořilo 62 portrétů umělců „přicházejících odněkud jinud“, shromážděných od roku 1965 do roku 2010. Tentýž rok byly v New Yorku Howard Greenberg Gallery a v pařížské galerii Claude Bernard vystaveny sbírky portrétů.[10]
Francková byla známá svými dokumentárními fotografiemi významných kulturních osobností, jako je malíř Marc Chagall, filozof Michel Foucault a básník Seamus Heaney, a vzdálených či marginalizovaných komunit, jako jsou tibetští buddhističtí mniši, starší Francouzi a izolovaní gaelští řečníci. Michael Pritchard, generální ředitel Královské fotografické společnosti, poznamenal: „Martine byla schopna pracovat se svými subjekty, vyvolat jejich emoce a zaznamenat jejich projevy na filmu, což divákovi pomohlo pochopit, co osobně prožívala. Její obrazy byly vždy empatické s fotografovanými.“ V roce 1976 Frank pořídila jednu ze svých nejznámějších fotografií koupajících se u bazénu v Le Brusc v Provence. Podle jejích slov je viděla z dálky a spěchala, aby ten okamžik vyfotografovala, a v běhu měnila roličku filmu ve fotoaparátu. Rychle stiskla spoušť právě ve správný okamžik, kdy byla scéna nejintenzivnější.[10]
Uvedla, že ji ovlivnily portréty britské fotografky Julie Margaret Cameronové, díla americké fotožurnalistky Dorothey Langeové a americké dokumentární fotografky Margaret Bourke-Whiteové.[9] V roce 2010 řekla v rozhovoru pro The New York Times, že fotografie „vyhovuje mému zájmu o lidi a lidské situace“.[4]
Mimo ateliér pracovala s 35 mm kinofilmovým fotoaparátem Leica a upřednostňovala černobílý film.[1] Britská královská fotografická společnost popsala její práci jako „pevně zakořeněnou v tradici francouzské humanistické dokumentární fotografie“.[11]
Francková byla často popisována jako elegantní, důstojná a plachá.[12][13][14]
V roce 1966 se setkala s Henrim Cartier-Bressonem, o třicet let starším seniorem, když fotografovala pařížské módní přehlídky pro The New York Times. V roce 2010 řekla v rozhovoru s Charlie Rose, jeho otevírací linka byla: „Martino, chci se přijít podívat na vaše kontaktní tisky.“ Vzali se spolu v roce 1970, měli spolu dceru Mélanii, a zůstali spolu až do jeho smrti v roce 2004.[1]
Francková, která byla někdy popisována jako feministka, byla po celou dobu své kariéry ve stínu svého slavného manžela a chtěla být uznána za svou vlastní práci. V roce 1970 plánoval Institut současného umění v Londýně uspořádat první samostatnou výstavu Franckové, ale když viděla, že pozvánky obsahovaly jméno jejího manžela a slibovaly, že bude přítomen při zahájení, výstavu zrušila. Martine Francková jednou řekla, že upřednostnila kariéru svého manžela před svou vlastní. V roce 2003 Martine Francková a její dcera založily nadaci Henri Cartier-Bresson Foundation, která propaguje fotožurnalistiku Cartiera-Bressona, a v roce 2004 se Francková stala její prezidentkou.[9]
Franckové byla diagnostikována leukémie v roce 2010 a zemřela v Paříži v roce 2012 ve věku 74 let.[1]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martine Franck na anglické Wikipedii.