Mehdí Bázargán

Mehdí Bázargán
Mehdí Bázargán (1979)
Mehdí Bázargán (1979)
46. předseda vlády Íránu
Ve funkci:
4. února 1979 – 6. listopadu 1979
JmenujícíRúholláh Chomejní
PředchůdceŠápúr Bachtijár
NástupceMuhammad Alí Radžáí
Ministr zahraničních věcí
úřadující
Ve funkci:
1. dubna 1979 – 12. dubna 1979
Předseda vládyon sám
PředchůdceKarím Sandžábí
NástupceEbráhím Jazdí
Poslanec Islámského poradního shromáždění
Ve funkci:
28. května 1980 – 28. května 1984
Volební obvodTeherán, Rej, Šemíránát, Eslámšahr a Pardís
Většina1 447 316 (68 %)
Stranická příslušnost
ČlenstvíFreedom Movement of Iran
Vojenská služba
SlužbaÍrán
Doba služby1935–1937
Rodné jménoمهدی بن عباسقلی تجارتی تبریزی
Narození1. září 1907
Teherán, Vyvýšený stát Írán
Úmrtí20. ledna 1995 (ve věku 87 let)
Curych, Švýcarsko
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníQom
Národnostíránský Ázerbájdžánec
ChoťMalak Tabátabáj
Děti5
Alma materÉcole Centrale des Arts et Manufactures
Profesepolitik, inženýr a znalec
Náboženstvíislám
Isná ašaríja
PodpisMehdí Bázargán, podpis
CommonsMehdi Bazargan
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mehdí Bázargán (persky مهدی بازرگان‎; 1. září 1907 Teherán – 20. ledna 1995 Curych) byl íránský učenec, akademik, dlouholetý prodemokratický aktivista a předseda íránské prozatímní vlády. Rúholláh Chomejní ho v únoru 1979 jmenoval předsedou vlády, čímž se stal prvním íránským premiérem po íránské islámské revoluci v roce 1979. V listopadu téhož roku na protest proti obsazení amerického velvyslanectví a jako uznání toho, že jeho vláda selhala při jeho odvrácení, rezignoval na svou funkci.[1]

Raný život a vzdělání

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 1. září 1907 v ázerbájdžánské rodině[2][3] v Teheránu.[4][5] Jeho otec, Hadždž Abbásqolí Tabrízí (zemřel v roce 1954), byl obchodník a náboženský aktivista v ceších.[4]

V době vlády Rezy Šáha odjel do Francie, kde získal vysokoškolské vzdělání díky íránskému vládnímu stipendiu.[6] Navštěvoval lyceum Georgese Clemenceaua v Nantes a byl spolužákem Abdolláha Ríázího. Poté studoval termodynamiku a inženýrství na École Centrale des Arts et Manufactures (nyní École Centrale Paris).[7][8][9]

Po návratu do Íránu byl povolán k branné povinnosti a sloužil v letech 1935–1937.[10] Podle Houchanga Chehabiho měl Bazargan nejprve za úkol přenášet kamínky v kasárnách, ale pak byl převelen k překládání technických článků z francouzštiny.[11]

Kariéra

[editovat | editovat zdroj]
Bázargán v mládí
Bázargán skládá přísahu jako předseda vlády v nepřítomnosti parlamentu
Bázargán s Jásirem Arafatem

Po ukončení studií se koncem 40. let stal vedoucím první katedry strojírenství na Teheránské univerzitě. V 50. letech byl náměstkem ministra ve vládě Muhammada Mosaddeka.[12] Za vlády premiéra Muhammada Mosaddeka působil jako generální ředitel Národní íránské ropné společnosti.[13]

V roce 1961 spoluzaložil Hnutí za svobodu Íránu,[12] stranu, která se svým programem podobala Mosaddekově Národní frontě. Přestože uznával šáha Muhammada Rezu Pahlavího jako legitimní hlavu státu, byl několikrát z politických důvodů uvězněn.

Íránská islámská revoluce

[editovat | editovat zdroj]

Dne 4. února 1979 byl Rúholláhem Chomejním jmenován íránským premiérem.[14][15] Byl považován za jednoho z demokratických a liberálních vůdců revoluce, který se v průběhu revoluce dostal do konfliktu s radikálnějšími náboženskými vůdci – včetně samotného Chomejního. Ačkoli byl zbožný, zpočátku zpochybňoval název Islámská republika a chtěl Islámskou demokratickou republiku.[16] Byl také zastáncem původního (neteokratického) návrhu revoluční ústavy a vystupoval proti Shromáždění pro závěrečné přezkoumání ústavy a jimi sepsané ústavě, která byla nakonec přijata jako íránská ústava. Když viděl, že jeho vláda nemá dostatečnou moc, podal v březnu 1979 Chomejnímu demisi.[17] Chomejní jeho rezignaci nepřijal[17] a v dubnu 1979 prý on i členové jeho kabinetu unikli pokusu o atentát.[18]

Po přepadení amerického velvyslanectví a únosu rukojmí odstoupil 4. listopadu 1979 spolu se svou vládou.[1][19] Jeho rezignace byla považována za protest proti únosu rukojmích a za uznání neschopnosti jeho vlády osvobodit rukojmí.

Pokračoval v politice jako člen prvního parlamentu nově vzniklé Islámské republiky. Otevřeně vystupoval proti íránské kulturní revoluci a nadále prosazoval občanskou vládu a demokracii. V listopadu 1982 vyjádřil v otevřeném dopise tehdejšímu předsedovi parlamentu Akbarovi Hášemí Rafsandžánímu svou frustraci ze směru, kterým se islámská revoluce ubírala.

Vláda vytvořila atmosféru teroru, strachu, pomsty a národního rozkladu. Co udělala vládnoucí elita za téměř čtyři roky kromě toho, že přinesla smrt a zkázu, naplnila věznice a hřbitovy ve všech městech, vytvořila dlouhé fronty, nedostatek, vysoké ceny, nezaměstnanost, chudobu, bezdomovce, opakující se hesla a temnou budoucnost?[20]

Jeho poslanecký mandát trval do roku 1984.[2] Během svého mandátu působil jako zákonodárce Hnutí za svobodu Íránu, které založil v roce 1961 a které bylo v roce 1990 zrušeno.[2] V roce 1985 Rada dohlížitelů zamítla Bázargánovu žádost o kandidaturu na prezidenta.

Názory

[editovat | editovat zdroj]

Je uznávanou osobností mezi moderními muslimskými mysliteli, známý jako představitel liberálně-demokratického islámského myšlení[21] a myslitel, který zdůrazňoval nutnost ústavní a demokratické politiky.[22] Bezprostředně po revoluci stál v čele frakce, která se postavila proti Revoluční radě ovládané Islámskou republikánskou stranou a osobnostmi, jako byl Muhammad Beheští.[23] Stavěl se proti pokračování irácko-íránské válce a proti zapojení islamistů do všech aspektů politiky, hospodářství a společnosti. V důsledku toho čelil v Íránu pronásledování ze strany militantů a mladých revolucionářů.[24]

Útoky

[editovat | editovat zdroj]

Za vlády dynastie Pahlaví byl jeho dům v Teheránu 8. dubna 1978 vybombardován.[25] K odpovědnosti za bombový útok se přihlásila organizace, která byla údajně financovaná státem.[25]

Zákony sociální evoluce

[editovat | editovat zdroj]

V knize, kterou napsal ve vězení, se snažil ukázat, že náboženství a uctívání jsou vedlejším produktem evoluce, jak ji vysvětlil anglický přírodovědec Charles Darwin ve své knize O původu druhů (1859), a že skutečné zákony společnosti jsou založeny na termodynamických zákonech.

Smrt

[editovat | editovat zdroj]

Zemřel 20. ledna 1995 ve Švýcarsku na infarkt.[2] Zemřel v nemocnici v Curychu poté, co zkolaboval na letišti.[2] Cestoval do Spojených států na operaci srdce.[2]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1939 se oženil s Malak Tabátabáj.[4] Měli pět dětí, dva syny a tři dcery.[4]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mehdi Bazargan na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b GODSEL, Geoffrey. Bazargan resignation increases Iran risks to American hostages. The Deseret News [online]. 1979-11-09 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f Associated Press. Mehdi Bazargan, Former Iran Premier, Dies. The New York Times [online]. 1995-01-21 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ YOUNG, Crawford. The Rising Tide of Cultural Pluralism: The Nation-State at Bay?. [s.l.]: [s.n.], 1993. Dostupné online. S. 127. 
  4. ↑ a b c d BARZIN, Saeed. OBITUARIES: Mehdi Bazargan. The Independent [online]. 1995-01-21 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ BBCPersia [online]. [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. (persky) 
  6. ↑ VAKILI ZAD, Cyrus. Organization, Leadership and Revolution: Religiously-Oriented Opposition in the Iranian Revolution of 1978–1979. S. 5–25. Conflict Quarterly [online]. [cit. 2022-11-18]. S. 5–25. Dostupné online. 
  7. ↑ SAHIMI, MUHAMMAD. If I Confess... [online]. 2009-08-06 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  8. ↑ BOROUJERDI, Mehrzad. Iranian Intellectuals and the West: The Tormented Triumph of Nativism. [s.l.]: Syracuse University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780815604334. S. 190. 
  9. ↑ Mehdi Bazargan [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  10. ↑ DABASHI, Hamid. Theology of Discontent: The Ideological Foundation of the Islamic Revolution in Iran. [s.l.]: Transaction Publishers, 2006. Dostupné online. ISBN 1-4128-0516-3. S. 327. 
  11. ↑ CHEHABI, Houchang Esfandiar. Modernist Shi'ism and Politics: The Liberation Movement of Iran. [s.l.]: Yale University, 1986. Dostupné online. S. 204. 
  12. ↑ a b Iran's Political Elite [online]. 2010-10-11 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  13. ↑ KINZER, Stephen. All the Shah's men: an American coup and the roots of Middle East terror. Hoboken: John Wiley & Sons, 2003. Dostupné online. ISBN 0471265179. S. 93–94. 
  14. ↑ MARTIN, Richard C. Encyclopedia of Islam and the Muslim World. [s.l.]: Macmillan Reference USA, 2003. ISBN 9780028656045. S. 106. 
  15. ↑ NIKOU, Semira N. Timeline of Iran's Political Events [online]. 2021-08-10 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  16. ↑ ABRAHAMIAN, Ervand. History of Modern Iran. [s.l.]: Cambridge University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780521821391. 
  17. ↑ a b Bazargan talked out of resigning. The Palm Beach Post [online]. [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  18. ↑ BRANIGIN, William. Reports of Attack on Prime Minister Set Tehran on Edge. The Washington Post [online]. 1979-04-25 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  19. ↑ RAKEL, Eva Patricia. The Iranian Political elite, state and society relations, and foreign relations since the Islamic revolution [online]. [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  20. ↑ Khomenin's grip appears at its tightest. The New York Times. 1982-11-21. 
  21. ↑ MAHDAVI, Mojtaba. Islamic Forces of the Iranian Revolution: A Critique of Cultural Essentialism. Iran Analysis Quarterly [online]. [cit. 2022-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-09-14. 
  22. ↑ BARZIN, Saeed. Constitutionalism and democracy in the religious ideology of Mehdi Bazargan. British Journal of Middle Eastern Studies [online]. 2007-02-23 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. DOI 10.1080/13530199408705593. 
  23. ↑ BEHROOZ, Maziar. Factionalism in Iran under Khomeini. Middle Eastern Studies [online]. 2006-12-06 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. DOI 10.1080/00263209108700879. 
  24. ↑ LEICHT, Justus. Mass trial of opposition group in Iran [online]. 2001-11-20 [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. 
  25. ↑ a b NIKAZMERAD, Nicholas M. A Chronological Survey of the Iranian Revolution. Iranian Studies [online]. [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. DOI 10.1080/00210868008701575. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • JAHANBAKHSH, Forough. Bāzargān, Mahdī. Encyclopaedia of Islam, THREE [online]. Brill Online [cit. 2022-11-18]. Dostupné online. ISSN 1873-9830. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]