Michal Ajvaz

Michal Ajvaz
Michal Ajvaz (8. července 2015)
Michal Ajvaz (8. července 2015)
Narození30. října 1949 (75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánípřekladatel, básník, spisovatel a publicista
Alma materUniverzita Karlova
Tématapoezie, literární tvorba, literární věda, filozofie, publicistika a překlad
OceněníCena Jaroslava Seiferta (2005)
Magnesia Litera Kniha roku (2012)
Státní cena za literaturu a překladatelské dílo (2020)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michal Ajvaz (* 30. října 1949 Praha) je český prozaik, básník, překladatel a spisovatel, představitel magického realismu (jako představitel magického realismu je ovšem označován jenom částí literární kritiky – stále přetrvává problematika řazení. O magickém realismu se podle značné části vědců dá mluvit jenom v rámci Latinské Ameriky, protože magický realismus vychází z mýtů původních indiánských obyvatel, proto se o Ajvazovi ale třeba i o Rushdiem mluví spíše jako o nadrealistech[zdroj?]), současné literární fantastiky.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do rodiny Michala Ajvaze, chemika a překladatele z ruštiny,[1] což byla jeho rodná řeč. Michal Ajvaz má totiž karaimské předky.[2] Poté, co odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole, mezi lety 1967 a 1974 studoval češtinu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde v roce 1978 po sepsání své diplomové práce Richard Weiner a rigorózní práce Richard Weiner a Karel Čapek získal titul PhDr. Do roku 1994 se živil různými dělnickými profesemi. V letech 1974–1985 pracoval jako sálový dělník v obecním domě na Praze 4, později jako noční hlídač parkoviště, poté jako domovník v hotelu v Krkonoších a v rozmezí let 1986 až 1994 čerpač vody u firmy Vodní zdroje. Svobodné povolání si zvolil až v roce 1994.[1]

Mezi lety 1996 až 1999 působil jako redaktor Literárních novin. Od té doby se věnuje zejména spisovatelské činnosti. Od roku 2003 je zaměstnán v Centru pro teoretická studia Akademie věd a Univerzity Karlovy.[3] Do roku 1989 nenapsal žádnou knihu, ačkoliv říká, že psal v nepravidelných intervalech už od patnácti let. Svoji první knihu vydal tedy až v roce 1989 a je pojmenována Vražda v hotelu Intercontinental.[4]

V roce 2015 byl hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení.[5]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Celkově se v Ajvazově tvorbě vyskytuje mnoho symbolů – jako třeba symbol knihy, které po přečtení mizí text, symbolizující utíkající život ad. Ajvaz si uchoval svou hravost a mírnou roztomilost prozaické tvorby, čímž svá díla odlehčuje, přesto jejich vážnost udržuje na takové hranici, aby dávala smysl a působila ve své magičnosti a mýtičnosti přirozeně.

Novější romány

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1997 napsal román Tyrkysový orel, poté v roce 2001 napsal fiktivní cestopis Zlatý Věk a poté ještě romány Prázdné ulice nebo Cesta na jih, v těchto knihách již opouští svou oblíbenou Prahu a rozšiřuje svoje magické reálie hluboko do světa, například Malajsie, malého alpského městečka, fiktivní jihoafrické země a další a další.

Filosofické spisy

[editovat | editovat zdroj]

Mimo beletristické knihy psal Michal Ajvaz i filosofické spisy. V roce 1994 vydal knihu Znak a bytí, kde se zamýšlí nad Derridovou filosofií. Poté v roce 1997 vydal dvě knihy, Tiché labyrinty a Tajemství Knihy. A konečně poslední filosofický spis Světelný prales vyšel v roce 2003. Mimo to psal Ajvaz také mnohé eseje a zabýval se filosofií a tvorbou různých magických realistů. V roce 2003 mu proto vyšla kniha Sny gramatik a Záře písmen, kde rozebírá Borgesovu literární tvorbu.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Vražda v hotelu Intercontinental (1989, Mladá fronta; 2000, Alois Hynek; 2012 Druhé město) – Jedná se o poměrně útlou knížku, která i navzdory svému názvu není detektivkou. Nachází se v ní fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Do básní Ajvaz v této knize zároveň opatrně vkládá i své filozofické názory.[6] Ústředním tématem celé knihy je Praha, jíž autor představuje moderní obměnu věčného labyrintu, která v sobě slučuje různé úkazy všední městské reality s mýtem metropole. Ajvaz se zároveň snaží svou poezii zintelektuizovat, což vede k tomu, že se realita proměňuje v mystérium a dostává až absurdní rozměry.[1]
  • Návrat starého varana (1991, Mladá fronta; 2000, Alois Hynek; 2012 Druhé město) – zahrnuje celkem 21 povídek. Jedná se o prózy, jež svou magickou atmosférou zpochybňují racionální iluze o poznatelnosti světa.[7] Vypravěčská poloha se v nich střídá mezi morytátem, travestií mýtů a psychologickým thrillerem. Ajvaz v nich reflektuje odlidštěnost přelidněného města. Jako tradičně v Ajvazových dílech se tu objevují pražské reálie, které se zde mísí například s groteskními a nadpřirozenými scenériemi, magickými vizemi či zvířecími postavami, jež hrají v celé knize významnou roli.[1] Epické jádro v povídkách z této knihy není tím nejvýznamnějším. Ajvazovy textové segmenty připomínají spíše absurdní anekdoty, jimž chybí pointa.[7] Epizody totiž obvykle nemají konec ani začátek. Texty autor psal neplánovaně, pouze tak, jak mu přicházely myšlenky.[8]
  • Druhé město (1993 Mladá fronta; 2005 Petrov) – tímto románem Ajvaz navázal na svou předchozí tvorbu.[9] Reflektoval v něm odlidštěnost přelidněného města[1] a opět do něj zakomponoval Prahu, která zde hraje klíčovou roli.[3] V románu se nalézají také fragmenty dobrodružného románu. Parodizaci a profanizaci kromě pohádkových rysů v této knize podléhá rovněž samotný mýtus města.[10] Sám Ajvaz o svém románu uvedl, že je o tom, aby se lidé na věci koukali pořádně a potom uvidí spoustu jiných a tajemných věcí.[11] V románu se neustále prolíná se realita s magickou fikcí.[9]
Román pojednává o bezejmenném muži, jenž se snaží nalézt střed druhého města, jiného světa, které existuje souběžně s normální realitou a prolíná se s jejími okraji. Do druhého města vede cesta různými šatními skříněmi, dutými sochami, útrobami knihoven nebo meziprostory bytů. Hrdina se s ním setkává výhradě v noci. V druhém městě se objevuje mnoho abnormálních jevů, které se vymykají jakékoli logice a racionalitě. Nad těmito jevy se vypravěč však nijak nepozastavuje a zároveň je nijak nezpochybňuje.[12] Michal Ajvaz vypracoval svět druhého města velmi důkladně. Druhé město má totiž svou vlastní kulturu, hierarchii, mediální scénu, mytologii i vědu.[9] Ke konci románu si vypravěč uvědomí co je příčinou jeho neúspěchu při hledání středu druhého města – musí se zcela odpoutat od světa, ve kterém dosud žil.[13] Hrdina do druhého města následně natrvalo odchází, čímž celá kniha končí.[9] První vydání románu Druhé město autor nepovažuje za své kvůli nedostatkům, kterých se v nakladatelství údajně dopustili.[14] Kniha byla oceněna nakladatelstvím Mladé fronty jako nejlepší česká kniha za rok 1993.[15].
  • Znak a bytí. Úvahy nad Derriderovou grammatologií (1994, Filosofia)
  • Tiché labyrinty (1997, Argestea)
  • Tyrkysový orel (1997, Hynek) – dvě novely
  • Tajemství knihy (1997, Petrov) – eseje
  • Zlatý věk (2001, Hynek) – román, fiktivní cestopis. Časopis A2 zařadil tuto knihu v roce 2020 do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[16]
  • Sny gramatik, záře písmen. Setkání s Jorgem Luisem Borgesem (2003, Hynek)
  • Světelný prales. Úvahy o vidění (2003, ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ)
  • Prázdné ulice (2004, Petrov) – román
  • Padesát pět měst: Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj Chánovi, sepsaný k poctě Calvinovi (2006, Červený Kostelec – Příbram)
  • Příběh znaků a prázdna (2006, Petrov) – eseje
  • Cesta na jih (2008, Druhé město) – román. Každý příběh je jen počátkem příběhu dalšího, ze záhybů a tvarů jedné reality vyvstávají reality další, tak by se dala shrnout hlavní myšlenka Cesty na jih. Spletitý řetězec vnořených vyprávění, který začíná ospalého letního večera na Krétě, kde se vypravěč setkává s Martinem, který mu sdělí svůj příběh z uplynulého léta, postupně prochází mnoha reálnými i fiktivními světy, postavy knih vypráví příběhy, jejichž postavy vypráví příběhy další... Vražda z rukou Ding an sich, Věci o sobě z Kritiky čistého rozumu ztvárněné v bizarním baletu na jevišti malého zapadlého divadla, drátěná kniha, kterou vytvořil trestanec ve fiktivní zemi latinské Ameriky, příběh démona, který se vždy po mnoha letech musí účastnit krutých bojů v malachitových palácích, renesance tajemného lygdského učení, tím vším příběhy prochází, splétají se, jeden se vynoří z druhého a zase v něm zanikne. Martin se zprvu podílí na vyšetřování podivné smrti dvou nevlastních bratrů, ale jak se putování za pravdou skrze města a městečka Slovenska, Maďarska, Slovinska, Itálie a nakonec i Řecka prodlužuje, začíná si uvědomovat, že vraždy možná nejsou hlavní příčinou cesty, na kterou se vydal. Že ho celou dobu vábil dech oprýskané omítky, zelených okenic, pach slané mořské vody a mramorové sochy na prázdných náměstích. Že ho celou dobu vábil jih.
  • Snování (2008, Pavel Mervart) – s Ivanem M. Havlem
  • Sindibádův dům (2010, Pavel Mervart) – druhá kniha korespondenčních rozhovorů s Ivanem M. Havlem
  • Lucemburská zahrada (2011, Druhé město) – novela
  • Cesta k pramenům smyslu: Genetická fenomenologie Edmunda Husserla (2012, Filosofia)
  • Kosmos jako sebeutváření (2017, Pavel Mervart)
  • Pokoje u moře (2017, Pavel Mervart) – třetí kniha korespondence s Ivanem M. Havlem
  • Města (2019, Druhé město)

Překlady

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e NOVOTNÝ, Vladimír. Ajvaz, Michal. In: Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1, A–L. Praha: Brána, 1995. ISBN 80-85946-16-5. S. 15–16.
  2. ↑ AJVAZ, Michal. Prázdné místo ve světě minulosti. iLiteratura.cz [online]. 2016-01-27 [cit. 2016-03-14]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Michal Ajvaz. www.slovnikceskeliteratury.cz [online]. Dostupné online. 
  4. ↑ Michal Ajvaz. CzechLit [online]. [cit. 2020-03-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-26. 
  5. ↑ Michal Ajvaz [online]. Měsíc autorského čtení [cit. 2016-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-20. 
  6. ↑ Vražda v hotelu Intercontinental - Michal Ajvaz. www.databazeknih.cz [online]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b PILAŘ, Martin. Ajvaz, Michal: Návrat starého varana. Slovník české literatury [online]. Dostupné online. 
  8. ↑ Návrat starého varana. Knižní démanty [online]. 2017-09-12 [cit. 2020-03-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-28. 
  9. ↑ a b c d JELÍNKOVÁ, Karolína. Michal Ajvaz: Druhé město. Alternativní tajemný svět se skrývá v nitru Prahy. TOPZINE.cz [online]. 2013-01-23. Dostupné online. 
  10. ↑ DOSTÁLOVÁ, Jana. Topos města v díle Michala Ajvaze. Brno, 2009. 51 s. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. Vedoucí práce Mgr. Jan Tlustý, Ph.D. s. 15. Dostupné online.
  11. ↑ Michal Ajvaz: Druhé město. Čtenářský deník [online]. Dostupné online. 
  12. ↑ VAJGLOVÁ, Veronika. Druhé město Michala Ajvaze: textologické srovnání prvního a druhého vydání románu. Olomouc, 2013. 56 s. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra bohemistiky. Vedoucí práce Mgr. Radek Malý, Ph.D. s. 9–12. [dále jen Druhé město]. Dostupné online.
  13. ↑ Druhé město, s. 12.
  14. ↑ MAŠKOVÁ, Dita. Jazyk a styl románu Druhé město Michala Ajvaze. Brno, 2014. 65 s. bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogický fakulta, Katedra českého jazyka a literatury. Vedoucí práce Mgr. Hana Borovská, Ph. D. s. 24. Dostupné online.
  15. ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Ajvaz, Michal, s. 25. 
  16. ↑ Český literární kánon po roce 1989 - podzimní literární příloha A2. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-06-03]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 15. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 11. 
  • MENCLOVÁ, Věra; VANĚK, Václav, a kol. Slovník českých spisovatelů. 2. vyd. Praha: Libri, 2005. 832 s. ISBN 80-7277-179-5. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 11. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Jaroslava Seiferta
Dominik Tatarka (1986) • Ludvík Vaculík (1987) • Ivan Diviš (1988) • Karel Šiktanc (1989) • Emil Juliš (1990) • Jiří Kolář (1991) • Ivan Wernisch / Josef Hiršal (1992) • Bohumil Hrabal (1993) • Milan Kundera (1994) • Antonín Brousek / Petr Kabeš (1995) • Zbyněk Hejda / Jiřina Hauková (1996) • Karel Milota (1997) • Věra Linhartová (1998) • Jiří Kratochvil (1999) • Pavel Šrut (2000) • Zdeněk Rotrekl (2001) • Jiří Gruša (2002) • Miloslav Topinka (2003) • Viktor Fischl / Josef Škvorecký (2004) • Michal Ajvaz / Jiří Suchý (2005) • Ivan Martin Jirous (2006) • František Listopad (2007) • Václav Havel (2008) • Ludvík Kundera (2009) • Jáchym Topol (2010) • Karel Šiktanc (2011) • Vladimír Binar (2012) • Eugen Brikcius (2015) • Jiří Brabec / Jiří Opelík (2017) • Miroslav Petříček (2019)
Držitelé Státní ceny za literaturu