Mimotělní zkušenost nebo Mimotělní zážitek (z anglického out-of-body experience – OBE nebo někdy OOBE) je psychologický fenomén osobních zážitků, které typicky zahrnují pocit vznášení se mimo své tělo a v některých případech vnímání fyzického těla z místa mimo své tělo.
Termín out-of-body experience uvedl v roce 1943 Georgem Tyrrellem ve své knize Apparitions a byl přejat výzkumníky jako Celia Green nebo Robert Monroe.
Mimotělní zážitek může být spontánně vyvolán např. traumatickým poraněním mozku, smyslovou deprivací, prožitkem blízké smrti (NDE), disociačními a psychedelickými drogami, dehydratací, vizuálním podnětem. Jednou nebo víckrát v životě zažije mimotělní zážitek jeden z deseti lidí. Záměrně může být mimotělní zážitek vyvolán usínáním bez ztráty bdělosti, hlubokým transem, meditací, vizualizací, elektrickou stimulací mozku a dalšími metodami. Někteří lidé jsou schopni vlastní mimotělní zážitek vyvolat úmyslně. [1]
Historicky i v současnosti jsou mimotělní zážitky zmiňovány některými autory mystických a okultních spisů, nověji autory oboru parapsychologie. Společně je považují za důkaz, že duše, duch nebo jemnohmotné tělo se může oddělit od těla, navštívit blízká i vzdálenější místa a obecně bez těla dočasně nebo trvale existovat. V tom se shodují s tradičními náboženskými názory.
Fenomén mimotělních zážitků od poloviny 20. století ve větší míře zkoumají lékaři, psychologové a vědci dalších oborů, kteří se snaží doložit jejich reálnost a kognitivní potenciál.
Vědecký konsenzus považuje mimotělní zážitky za typ halucinace, která může být způsobena různými psychologickými a neurologickými faktory.
Lidé, kteří zažili mimotělní zážitek, někdy označují předcházející počínající stav jako lucidní snění. V mnoha případech lidé, kteří popsali mimotělní zážitek, líčí, že byli na pokraji spánku, nebo že před mimotělním zážitkem už krátce spali. Velké procento těchto případů se vztahuje k situacím, kdy spánek nebyl příliš hluboký (z důvodu nemoci, zvuků v ostatních místnostech, emocionálního stresu, vyčerpání z přepracování, častého opětovného probuzení atd.). V některých z těchto případů se lidé poté cítí bděle, polovina z nich zaznamenala pocit spánkové paralýzy.[2]
Další formou spontánních mimotělních zážitků jsou prožitky blízké smrti (NDE). Někteří lidé líčí, že měli mimotělní zážitek v době vážného fyzického traumatu, jako například při autonehodě, při větším chirurgickém zákroku nebo skoro utonutí. [3]
Extrémní fyzická námaha během aktivit, jako je například vysokohorské lezení nebo maraton, může vyvolat mimotělní zážitek, podobný jako při prožitku blízké smrti (NDE). Někdy je popisován pocit pohledu ze země i vzduchu současně. [4]
Jsou také známy metody záměrného vyvolání, předem promyšlených a vědomě kontrolovaných mimotělních zážitků. Více lidí se snažilo vyvinout techniky pro vyvolání takových mimotělních zážitků. Je dostatek jejich příkladů v mnoha populárních knihách na toto téma. [5][6][7][8][9]
Stav bdělé mysli a spícího těla (Mind Awake, Body Asleep) je technika řízená vůlí, často využívaná jako způsob vyvolání mimotělních zážitků, kromě dalších technik. [10]
Při této technice je obvykle dosahováno mimotělního zážitku procvičováním lucidního snění. Jakmile jste uvnitř lucidního snu, můžete buď sen směřovat k mimotělnímu zážitku, nebo můžete snění úplně odstranit a tím získat přístup k základnímu stavu spánkové paralýzy, stavu ideálnímu pro vizualizaci oddělení od těla.
Typy vizualizací se liší, některé běžně používané představy zahrnují lezení po lanu sloužící k „vytáhnutí“ z vlastního těla, vznášení se mimo své tělo, „výstřel z děla“ a další podobné metody. Tyto techniky jsou považovány za těžko použitelné pro lidi, kteří se nedokáží pořádně uvolnit. Jedním z příkladů takové techniky je populární technika Zlatého úsvitu, technika světelného těla (Body of Light). [11]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Out-of-body experience na anglické Wikipedii.