Mluvnická shoda

Mluvnická shoda je sjednocení některých hodnot mluvnických (morfologických) kategorií (obvykle osoba, číslo, rod anebo pád) mezi výrazy nebo větnými členy, které jsou součástí určité syntaktické konstrukce. Shoda se řídí mluvnickým typem příslušného jazyka a jeho pravidly.

Čeština

V češtině se shoda uplatňuje v těchto případech:

Shoda přísudku s podmětem

Sloveso v přísudku se se jménem v podmětu shoduje v osobě a čísle.

Příklad:

já (1. os. sg.) dělám, ty (2. os. sg.) děláš (2. os. sg.) atd., nikoliv však např. já (1 os. sg.) děláte (2. os. pl.)

Příčestí a přídavné jméno ve jmenném přísudku se s podmětem shoduje v čísle a rodě.

Příklady:

Rod	Jed. č.	Mn. č.
mužský životný	pes byl koupen	psi byli koupeni
mužský neživotný	hrad byl koupen	hrady byly koupeny
ženský	kočka byla koupena	kočky byly koupeny
střední	město bylo koupeno	města byla koupena

Uvedený příklad ukazuje jak činné (byl, byla…), tak i trpné (koupen, koupena…) příčestí. Shoda ve jmenném rodě se uplatňuje ve všech časech v trpném rodě, pouze v minulém čase v činném rodě a podmiňovacím způsobu.

Petr (muž.) je milý (muž.). Eva (žen.) je milá (žen.).

Je-li součástí jmenného přísudku podstatné jméno, neuplatňuje se shoda vždy:

Eva (žen.) je učitelka (žen.) . x Eva (žen.) je špičkový odborník (muž.).

Několikanásobný podmět

Pokud je podmět složen z podstatných jmen různých rodů, rod mužský životný má přednost před ostatními rody, rod ženský a mužský neživotný mají přednost před rodem středním.

Příklady:

muži a ženy byli

kočky a koťata byly

my jsme byli (my = my všichni/muži) x my jsme byly (my = ženy)

Priorita rodů:

mužský životný > mužský neživotný & ženský > střední

Shodný přívlastek

Přídavné jméno ve funkci přívlastku se skloňuje společně s řídícím podstatným jménem, tj. shoduje se s ním v pádě, čísle a rodě.

Příklad skloňování (spojení přídavného a podstatného jména)
Číslo	Pád	Pádová otázka	Rod mužský životný	Rod mužský neživotný	Rod ženský	Rod střední
Sg.	Nominativ	kdo? co?	mladý člověk	mladý stát	mladá žena	mladé zvíře
	Genitiv	koho? čeho?	mladého člověka	mladého státu	mladé ženy	mladého zvířete
	Dativ	komu? čemu?	mladému člověkovi	mladému státu	mladé ženě	mladému zvířeti
	Akuzativ	koho? co?	mladého člověka	mladý stát	mladou ženu	mladé zvíře
	Vokativ	oslovení	mladý člověče!	mladý státe!	mladá ženo!	mladé zvíře!
	Lokál	(o) kom? (o) čem?	mladém člověkovi	mladém státě	mladé ženě	mladém zvířeti
	Instrumentál	kým? čím?	mladým člověkem	mladým státem	mladou ženou	mladým zvířetem
Pl.	Nominativ	kdo? co?	mladí lidé	mladé státy	mladé ženy	mladá zvířata
	Genitiv	koho? čeho?	mladých lidí	mladých států	mladých žen	mladých zvířat
	Dativ	komu? čemu?	mladým lidem	mladým státům	mladým ženám	mladým zvířatům
	Akuzativ	koho? co?	mladé lidi	mladé státy	mladé ženy	mladá zvířata
	Vokativ	oslovení	mladí lidé!	mladé státy!	mladé ženy!	mladá zvířata!
	Lokál	(o) kom? (o) čem?	mladých lidech	mladých státech	mladých ženách	mladých zvířatech
	Instrumentál	kým? čím?	mladými lidmi	mladými státy	mladými ženami	mladými zvířaty

Přívlastek neshodný (často např. podstatné jméno v genitivu, 2. pádě) si naopak ponechává stejný tvar bez ohledu na řídící podstatné jméno, např.:

dům mé matky, domu mé matky std.

Shoda doplňku se jménem

Přídavné jméno ve funkci doplňku se se jménem, k němuž se vztahuje, shoduje v pádě, čísle a rodě, např.:

Dědeček sedí u stolu shrbený. Babička sedí u stolu shrbená.

Našli ji už mrtvou.

Pokládali je za nezvěstné.

Přechodník se se jménem v podmětu shoduje v čísle a rodě, např.:

Muž šel kolem usmívaje se. Žena šla kolem usmívajíc se. Lidé šli kolem usmívajíce se.

Literatura

Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. ISBN 80-7106-484-X.
Karlík P., Nekula M., Rusínová Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995. ISBN 80-7106-134-4.
Hlavsa Z. et al. Akademická pravidla českého pravopisu. Academia, Praha 1993. ISBN 80-200-0475-0