Muchomůrka jízlivá
 Muchomůrka jízlivá | |
|---|---|
 Muchomůrka jízlivá | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
| Třída | stopkovýtrusé (Basidiomycetes) |
| Podtřída | houby rouškaté (Agaricomycetidae) |
| Řád | lupenotvaré (Agaricales) |
| Čeleď | štítovkovité (Pluteaceae) |
| Rod | muchomůrka (Amanita) |
| Binomické jméno | |
| Amanita virosa (Fries, 1838) Bertillon, 1866 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Muchomůrka jizlivá (Amanita virosa) je smrtelně jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Je stejně nebezpečná a způsobuje podobnou otravu jako muchomůrka zelená.
Synonyma
[editovat | editovat zdroj]- Agaricus virosus Fries, 1838
- Amanita verna sensu Rea, 1922 non A. verna (Bulliard, 1783) Lamarck, 1738 – muchomůrka jarní
- Amanitina virosa (Fries, 1838) E.-J. Gilbert, 1941
- Amanita phalloides var. larroquei Massart & Beauvais, 1975
Popis
[editovat | editovat zdroj]
- Klobouk má v průměru 5–10 cm, je dlouho kuželovitý, později sklenutý, na okraji je nerýhovaný. Zbarven je bíle. Povrch je hladký, většinou zcela holý, v mládí lepkavý, pak suchý a lesklý, potažený tenkou bezbarvou slupitelnou želatinovou blankou.
- Závoj je blanitý, bílý, potrhaný, vlaje často z okrajů.
- Prsten chabý, zplihlý, bílý a hladký.
- Lupeny jsou husté, čistě bílé, volné.
- Třeň je štíhlý, v dospělosti 8-14 cm dlouhý, 1–1,5 cm tlustý, válcovitý, bílý, nad prstenem hladký, pod ním hrubě bíle šupinatý, ukončený mohutnou měkkou kulovitou hlízou, uzavřenou ve volné, vysoké, nápadně cípaté bílé pochvě.
- Dužnina je čistě bílá.
- Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou kulovitého tvaru o průměru 7–10 μm.
- Chuť má údajně lahodnou, vůni nasládlou, v dospělosti páchne po syrových bramborách.
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Vyskytuje se v mírném pásmu Evropy, zejména v chladnějších podhorských a horských oblastech. Do Severní Ameriky a Austrálie byla zavlečena se sazenicemi stromků. Výskyt byl hlášen i z Japonska (Hokkaido). Původní domněnky o jejím výskytu na Havajských ostrovech byly později vyvráceny.
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Roste roztroušeně v červenci až říjnu v jehličnatých lesích, v podhorských a horských polohách. Výjimečně se udává výskyt i pod buky a duby.
Obsahové látky
[editovat | editovat zdroj]Peptidické alkaloidy
[editovat | editovat zdroj]Falotoxiny
[editovat | editovat zdroj]Amatotoxiny
[editovat | editovat zdroj]Otrava
[editovat | editovat zdroj]Otrava faloidními muchomůrkami probíhá ve čtyřech fázích:
- Dlouhá latence 8–12 hodin,
- bouřlivé příznaky; zvracení, průjmy a další (1–2 dny),
- relativní uklidnění (1 den),
- selhání jaterní a ledvinové činnosti a při neléčení následuje většinou smrt.
Podrobněji viz heslo muchomůrka zelená.
Možnost záměny
[editovat | editovat zdroj]Pozor na možnost záměny za bílé jedlé houby, hlavně žampiony, která je u muchomůrky jízlivé větší než u muchomůrky zelené. Je třeba mít na paměti, že žampion nemá nikdy čistě bílé lupeny. Bezpečná znalost muchomůrky jízlivé je vyžadována podle vyhlášky č. 475/2002 Sb. při zkouškách z mykologie pro osoby, které hodlají získat oprávnění k prodeji hub.
Taxonomická poznámka
[editovat | editovat zdroj]Rod Amanitina E.-J. Gilbert, 1940 (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu Amanita Persoon, 1797 (muchomůrka). Na základě molekulárních výzkumů je dnes tento rod Amanita přeřazován mnohými mykology do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité).
V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých – Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové (viz např. Index Fungorum (2004)) řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- SMOTLACHA, Miroslav; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Houbařský atlas : 180 druhů jedlých a nejjedovatějších hub : 100 osvědčených kuchařských receptů. Brno: Trojan, 1999. ISBN 80-85249-28-6. S. 65.
- VESELÝ, R., KOTLABA, F., POUZAR, Z. Přehled československých hub. Praha : Academia, 1972. – S. 238.
- KUBIČKA, J.; ERHART, J.; ERHARTOVÁ, M. Jedovaté houby. Praha : Avicenum, 1980. – S. 66.
- ERHART, J.; ERHARTOVÁ, M.; PŘÍHODA, A. Houby ve fotografii. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1977. S. 98.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu muchomůrka jízlivá na Wikimedia Commons - obrázky muchomůrky jízlivé
