Muchomůrka pošvatá | |
---|---|
Muchomůrka pošvatá | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | houby (Fungi) |
Oddělení | houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
Třída | stopkovýtrusé (Agaricomycetes) |
Podtřída | houby rouškaté (Agaricomycetidae) |
Řád | lupenotvaré (Agaricales) |
Čeleď | muchomůrkovité (Amanitaceae) |
Rod | muchomůrka (Amanita) |
Binomické jméno | |
Amanita vaginata (Bull.) Lam. (1783) | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Muchomůrka pošvatá, jiným názvem pošvatka obecná (Amanita vaginata) je hojně se vyskytující stopkovýtrusná houba. Roste ve všech typech lesů, převážně však na kyselých půdách.[1]
Klobouk je zprvu zvoncovitě vyklenutý, poté plochý, uprostřed s hrbolem. Povrch klobouku je hladký, lysý, se zbytky plachetky. Okraj klobouku je výrazně rýhovaný. Barva je hnědošedá, místy do stříbřita.[1]
Lupeny jsou stále bílé, husté a u třeně volné.[4]
Třeň dosahuje běžně délky 10 až 15 cm. Směrem nahoru se zužuje. Barva kolísá mezi bílou a rozličnými odstíny světle šedé. Povrch je hladký či velmi jemně vločkatý. Třeň je zasazený do pochvy.[4] Vnitřní část třeně je dutá.[2]
Prstenec pošvatka nemá.[1]
Dužnina je křehká, bílé barvy, má jemnou chuť a prakticky žádnou vůni.[4]
Výtrusný prach je bílý.[4]
Muchomůrka pošvatá se hojně vyskytuje v listnatých i jehličnatých lesích, od nížin až po horské oblasti. Zvláště se objevuje pod duby a buky a na kyselých půdách. Roste od června do října.[5] Amanita vaginata je rozšířená téměř po celém světě, všude kde roste je dosti hojná. Vyrůstá jednotlivě i v menších skupinách.[6] Jedná se o velmi běžný druh.[2]
Pošvatky se celkovou plachetkou podobají jedovaté muchomůrce jízlivé a zelené, dají se však poznat podle báze třeně. Okraj klobouku je navíc výrazně radiálně rýhovaný. Pošvatky nemají prstenec a jen vzácně mají zbytky plachetky na klobouku.[4]
Bez rizika je záměna s muchomůrkou Maireho[7](A. mairei Foley). Ta je robustnější a často mívá bílé zbytky plachetky na klobouku. Navíc je to houba velmi vzácná.[4]
Muchomůrka pošvatá by se neměla jíst syrová a ani nedokonale tepelně zpracovaná. Obsahuje neznámé termolabilní látky a při požití většího množství pokrmu se mohou objevit příznaky otravy. Nutno ji upravovat dosti dlouho jako například václavku. Pro svou křehkost není mezi houbaři moc oblíbená. Sbírat by ji měl jen houbař, který ji velmi dobře zná (možnost záměny). Barevné odrůdy této muchomůrky jsou již uznány za samostatné taxony. Je to celkem cca 8 samostatných taxonů.[8]