Nekróza (z řeckyνεκρός = mrtvý) je intravitální (v živém organizmu) smrt buněk a tkání. Jedná se o souhrn změn pozorovatelných histologicky až v určitém časovém odstupu po biologické smrti buňky. Nekróza postihuje skupiny na sebe navzájem naléhajících buněk a vzniká jako následek nevratného poškození buněk.
koagulační nekróza – sražení tkáně, která má suchý, tužší a žlutý vzhled, bílkoviny pronikají z cév a dochází ke ztrátě vody – př. infarkt myokardu
kolikvační nekróza – nekrotická tkáň se zkapalňuje, dochází k prosakování tkáňového moku – př. bílá encefalomalacie, kdy se vytvoří postenecefalomalatická cysta.
kaseózní nekróza (kaseifikační) – (latinsky caseum = sýr) barvy žluté, konzistence husté smetany, nekróza postihuje buňky i stroma, – př. v průběhu TBC, mikroskopicky je viditelný tzv. chromatinový prach (tzv. poprašková nekróza), kdy dochází k vypadnutí vápenatých iontů a zvápenatění (kalcifikaci).
fibrinoidní nekróza patří spolu s akutní nekrotizující vaskulitidou mezi následky imunokomplexového poškození. Jde o typický obraz cévy se skvrnitým depozitem ve stěně, který zastiňuje detail buněk ležících pod ním.[1]