Nykteris

Jak číst taxoboxNykteris
alternativní popis obrázku chybí
Nykteris egyptská (Nycteris thebaica)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádletouni (Chiroptera)
Podřádnetopýrotvaří (Yangochiroptera)
Nadčeleďpochvorepovci (Emballonuroidea)
Čeleďnykteridovití (Nycteridae)
van der Hoeven, 1855
Rodnykteris (Nycteris)
E. Geoffroy Saint-Hilaire & G. Cuvier, 1795
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nykteris (Nycteris) je rod letounů. Jde o jediný žijící rod v rámci čeledi nykteridovití, česky též rýhonosovití (Nycteridae).[1] Jeho zástupci jsou rozšířeni od Afriky po jihovýchodní Asii.

Systematika a evoluce

[editovat | editovat zdroj]

Rod nykteris poprvé vědecky popsali francouzští přírodovědci Étienne Geoffroy Saint-Hilaire a Georges Cuvier v roce 1795. Jako autorita pro popis čeledi je uváděn Holanďan Jan van der Hoeven (1855). Vědecké pojmenování vychází z řečtiny („nykt-“; odkazuje na noc).[2]

V rámci tradiční systematiky letounů představovali nykteridovití jednu z čeledí početného podřádu netopýři (Microchiroptera). Morfologické analýzy ji pokládaly za příbuznou vrápencovitým (Rhinolophidae), pavrápencovitým (Hipposideridae) a megadermovitým (Megadermatidae).[3]

Moderní systematika letounů, na základě níž nejsou původní netopýři monofyletickým taxonem, klasifikuje čeleď nykteridovitých v rámci podřádu netopýrotvaří (Yangochiroptera) a nadčeledi pochvorepovci (Emballonuridae). Ten vyjma nykteridovitých zahrnuje i čeleď embalonurovití (Emballonuridae). Sporná je pozice čeledi myzopodovití (Myzopodidae), jejíž zástupci dnes přežívají pouze na Madagaskaru. Některé fylogenetické studie ji pokládají za příbuznou s embalonurovitými a nykteridovitými, jindy je však klasifikována spíše jako bazální linie nadčeledi vampýrovci (Noctilionoidea), případně jako taxon netopýrovců (Vespertilionoidea).[4]

Rozeznávány jsou následující druhy rodu Nycteris:[1]

Z hlediska evoluční historie je divergence mezi Nycteridae a Emballonuridae odhadována na více než 50 milionů let. Původ čeledi je africký, s následnou expanzí několika druhů do Asie, jež zřejmě proběhla ve dvou vlnách. Poprvé v průběhu pluviálního období v miocénu nebo pliocénu, kdy došlo k migraci přes souvislý lesní koridor, jenž se táhl až do východní Asie; podruhé pak po vpádu N. thebaica na Arabský poloostrov. Nejistá je evoluční historie madagaskarských nykteridovitých (zastoupených špatně známým druhem N. madagascariensis[5]). Významná adaptivní radiace proběhla zejména v případě afrických nykteridovitých a dnes se mezi nimi etablují druhy z rozličných stanovišť, od tropických lesů po aridní oblasti.[4][3]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Nykteris egyptská, detail hlavy

Nykteris egyptská (N. thebaica) dosahuje délky těla 9,2 až 12 cm, délky ocasu 4,6 až 5,9 cm a tělesné hmotnosti 9 až 13,5 g. Mezi identifikační znaky netopýrů rodu nykteris patří:[4][6][7]

  • široká křídla;
  • kostnatá opora ve tvaru písmene T, jež na ocase vyztužuje zadní okraj uropatagiální membrány, v níž je ocas zanořen;
  • velmi výrazné ušní boltce s vyvinutým víčkem neboli tragem;
  • listovité výběžky na čenichu;
  • dlouhá brázda táhnoucí se přes obličej.

Echolokační pulzy jsou vydávány prostřednictvím nosních dírek, čemuž poslední dvě adaptace napomáhají.[7]

Skelet kombinuje dílem primitivní, dílem odvozené znaky. Nezvyklá je anatomie ramenního pletence (cingulum pectorale), jenž je modifikován ve směru zvětšení a zesílení hrudní kosti. Tyto modifikace jsou příkladem konvergentní evoluce, protože vesměs odpovídají podobným evolučním trendům u ptáků. Naproti tomu ostatní netopýři během evoluce spíše modifikovali stavbu ramenních a loketních kloubů, které u nykteridovitých zůstávají značně primitivní. Za odvozený znak této čeledi lze naopak považovat ztrátu článků prstů předních končetin, kdy druhý prst zachovává pouze záprstní kůstku neboli metacarpus, třetí prst pak nese pouze dva články.[8] Lebka je dlouhá a úzká, v meziorbitální oblasti hluboce konkávní. Celkový zubní vzorec činí 2.1.1.33.1.2.3 = 32 zubů.[3]

Ekologie a chování

[editovat | editovat zdroj]

Netopýři rodu nykteris se vyskytují v rozmanitých biotopech a využívají také různorodá hřadoviště: od dutin stromů přes díry v tlejících kmenech až po tunely vyhloubené hrabavými zvířaty či lidské stavby. Platí, že hřadující jedinci nebývají ve vzájemném fyzickém kontaktu. Na rozdíl od řady jiných druhů netopýrů také nykteridovití neupadají do stavu naprosté strnulosti.[5][9]

Většina nykteridovitých je hmyzožravá, ačkoli větší zástupci, jako nykteris velká (Nycteris grandis), lapají i některé obratlovce. Let je pro tyto netopýry energeticky náročný, a proto jím tráví jen malé množství času. Velmi nízké poměry stran a nízké až velmi nízké zatížení křídel z nich však ve vzduchu dělá velmi obratné letce, což jim jednak umožňuje pronikat do stísněných prostor nepřístupných pro ostatní netopýry, jednak shánět potravu nad zemí a v husté vegetaci. Kořist je detekována jak pomocí echolokace, tak prostřednictvím detekce jí vydávaných zvuků. Samotné echolokační volání je totiž jen krátkého trvání a nízké intenzity, kvůli čemuž nykteridovití dostali přezdívku „šeptající netopýři“. Echolokační pulzy vykazují konstantní frekvenci (tj. typ CF).[9]

Obecných informací o rozmnožování nykteridovitých bylo získáno jen málo. Vrhy mláďat pravděpodobně připadají na začátek období dešťů, přičemž samice rodí pouze jediného potomka.[9]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b nykteridovití [online]. biolib [cit. 2023-03-20]. Dostupné online. 
  2. ↑ Definition of Nycteris. www.merriam-webster.com [online]. [cit. 2023-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c HAPPOLD, M.; HAPPOLD, D. C. D. Hadgehogs, shrewes and bats. In: Mammals of Africa. London; New Delhi; New York; Sydney: Bloomsbury Natural History, 2013. ISBN 978-1-4081-2254-9, ISBN 978-1-4081-8993-1. S. 438–439. (anglicky)
  4. ↑ a b c ZIMA, J.; MACHOLÁN, M. Systém a fylogeneze savců. 1. vyd. Praha: Academia 570 s. ISBN 978-80-200-3215-7, ISBN 80-200-3215-0. OCLC 1323328248 S. 288–290. 
  5. ↑ a b TAYLOR, Marianne, 2019. Bats : an illustrated guide to all species. London: Ivy Press. ISBN 1-78240-557-7, ISBN 978-1-78240-557-3. OCLC 1050280106 S. 76. 
  6. ↑ ANDĚRA, M. Savci (1). Praha: Albatros, 1997. (Svět zvířat). S. 84. 
  7. ↑ a b FELDHAMER, George A. & kol. Mammalogy – Adaptation, Diversity, Ecology. 4. vyd. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2015. S. 304–305. (anglicky) 
  8. ↑ VAUGHAN, Terry A.; RYAN, James M.; CZAPLAWSKI, Nicholas J. Mammalogy. 6. vyd. Burlington, MA: Jones & Bartlett Learning, 2015. (anglicky) 
  9. ↑ a b c MCDADE, M. C, 2003. Grzimek’s Animal Life Encyclopedia, Second Edition - Volume 13: Mammals II. Farmington Hills, MI: Gale Group. ISBN 0-7876-7750-7. S. 371–373. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]