Oligopol je taková struktura trhu na straně nabídky, kdy v oboru existuje jen velmi málo výrobních firem, respektive těchto pár subjektů dohromady zabírá většinový podíl nabídky. V takovéto situaci může explicitně docházet k utajeným jednáním (koluzím) na společné cenové politice a udávání směru vývoje celého odvětví. Pokud nedochází implicitně k jednáním (tacitní koluze), tak se přesto může také jednat o oligopol. V současnosti jde především o výrobu letadel, mikroprocesorů apod.[1] Může jít i o potraviny.[2]
Oligopol vychází z řeckého slova Ὀλιγος (óligos), znamenající „málo“ (množství firem v této struktuře). Koluze vychází z anglického slova collusion znamenající „tajná dohoda“. V češtině se ještě používá pod významy „nekalá soutěž“ a „maření vyšetřování“.
Chování firem v oligopolu je ovlivněno vzájemnou závislostí. Jeho základní rysy jsou:
Podobné jako u monopolu, jen v menší míře – do odvětví může vstoupit pouze několik málo firem. Důvodem toho může být:
Rozlišujeme dva typy oligopolů podle diferenciace (odlišnosti) produktů:
Na trhu je několik málo firem, které nabízejí nediferenciovaný produkt. Firmy v homogenním oligopolu produkují víceméně stejný produkt, např. ocel, ropa, čpavek apod.
Na trhu je několik málo firem, které nabízejí diferenciovaný produkt. Diferencovaný oligopol je odvětvím, v němž firmy produkují výrobky, které jsou ale spotřebiteli vnímány jako diferencované – odlišné. Velkou roli zde hraje kromě vlastností samotného produktu také marketing a image značky. Typickým příkladem diferenciovaného oligopolu je trh s auty nebo cigaretami.
V situaci, kde několik firem prodává stejné nebo podobné výrobky, jejich ceny jsou přibližně na stejné úrovni a vzájemná cenová válka by je oslabila. Uzavřou koluzi o stanovení monopolní ceny, popřípadě stanovení sféry vlivu; každá firma se pak ve vymezeném rámci chová jako monopol.
Lze ho charakterizovat jako organizaci prodávajících, která společně rozhoduje o cenách produkce, výrobních kvótách, rozdělení trhu apod. Takové dohody jsou ze zákona zakázané.
Výhody plynoucí na základě dohod:
Negativem uzavření kartelových dohod je nedodržování ujednaných dohod.
Vzniká tam, kde je pro silnou firmu výhodné přenechat část trhu slabším konkurentům. V rámci větší části trhu, kterou si ponechá, se pak silná oligopolní firma chová jako monopol.
Menší firmy v odvětví respektují cenu, kterou určila dominantní firma, protože vzhledem ke své velikosti nerealizují úspory z rozsahu a jejich nákladové podmínky jsou proto ve srovnání s dominantní firmou horší.
Duopol je oligopol pouze se dvěma firmami (na trhu mohou být i další hráči, ale pouze dvě firmy jsou dominantní a mají většinový podíl na odbytu). Jedná se o výrazné zjednodušení reálné situace. Příkladem může být situace na trhu letadel (Airbus vs Boeing), nealkoholických nápojů (the Coca-Cola Company vs Pepsi Company), procesorů (AMD vs Intel) či poskytovatelů internetové reklamy (Facebook vs Google).
Je definováno několik modelů duopolu:
Různé právní úpravy v jednotlivých zemích mohou různě postihovat monopol. Tyto postihy mohou být natolik drsné, že pro dominantní firmu na trhu může být výhodné nezískat status monopolu, tedy nezničit druhou v pořadí a přenechat ji takový podíl na trhu, kdy je tato druhá nejúspěšnější firma vnímána jako součást duopolu/oligopolu.
Neexistuje žádný model popisující fungování oligopolistického trhu. Rozmanitost a komplexita modelů existuje, protože dvě až deset firem mohou soutěžit na základě ceny, množství, technologických inovacích, marketingu a reputaci. Existuje však řada zjednodušených modelů, které se snaží popsat popsat chování trhu s ohledem na určité podmínky. Některé ze známějších modelů jsou Cournotův–Nashův model a Bertrandův model.[3]
Cournotův–Nashův model je jedním z nejjednodušších oligopolistických modelů. Tento model předpokládá, že existují dvě „firmy na stejné úrovni“, tedy firmy soutěžící na základě množství nežli ceny a každá z firem se rozhoduje za předpokladu, že chování konkurenční firmy je neměnné. Předpokládá se, že tržní poptávková křivka je lineární a mezní náklady jsou neměnné. K nalezení Nashovy rovnováhy (Nash equilibrium) je potřeba rozhodnout, jak bude každá z firem reagovat na změnu výstupů firmy druhé. Cesta k rovnováze je „sérií akcí a reakcí“. Tento vzorec pokračuje až do bodu, kdy ani jedna z firem netouží „změnit to, co dělají, vzhledem k tomu, jak se domnívají, že bude druhá firma reagovat na změny“. Rovnováha je průsečíkem reakčních funkcí dvou firem. Reakční funkce ukazuje, jak jedna firma reaguje na změnu množství druhé firmy.[4] Předpokládejme, že poptávková funkce firmy 1 je P = (M − Q2) − Q1, kde Q2 je množství produkované druhou firmou a Q1 je množství produkované první firmou a M = 60 je trh. Předpokládejme, že mezní náklady jsou CM = 12. Firma 1 chce znát maximální množství a cenu. Firma 1 zahájí tento proces tím, že se bude řídit pravidlem maximalizace zisku, podle kterého se mezní příjmy rovnají mezním nákladům. Funkce celkových příjmů firmy 1 je RT = Q1 P = Q1 (M − Q2 − Q1) = MQ1 − Q1 Q2 − Q12. Funkce mezního příjmu je .
RM = CM
M − Q2 − 2Q1 = CM
2Q1 = (M − CM) − Q2
Q1 = (M − CM) / 2 − Q2 / 2 = 24 − 0,5 Q2 [1.1]
Q2 = 2(M − CM) − 2Q1 = 96 − 2 Q1 [1.2]
Rovnice 1.1 je reakční funkcí firmy 1. Rovnice 1.2 je reakční funkcí firmy 2.
Pro určení Nashovy rovnováhy je možno obě rovnice řešit současně. Rovnovážné veličiny lze určit i graficky. Rovnovážné řešení by bylo v průsečíku dvou reakčních funkcí. Všimněte si, že pokud vyobrazíte veličiny v grafu, osy představují množství. Reakční funkce nemusí být nutně symetrické. Firmy mohou čelit odlišným nákladovým funkcím. V takovém případě by reakční funkce nebyly identické ani rovnovážné množství.[5]
Betrandův model je v podstatě Cournotův–Nashův model, kromě toho, že strategickou proměnnou je cena na rozdíl od množství.
Předpoklady modelu jsou:
Jediná Nashova rovnováha je PA = PB = MC.
Žádná z firem nemá důvod měnit svou strategii. Pokud firma zvýší cenu, ztratí všechny své zákazníky. Pokud firma sníží cenu P < MC, bude ztrácet peníze za každou prodanou jednotku.[6]
Bertrandova rovnováha je stejná jako konkurenční výsledek. Každá firma bude vyrábě, když P = mezní náklady a zisky budou nulové. Zobecněním Bertrandova modelu je Bertrandův–Edgeworthův model, který umožňuje kapacitní omezení a obecnější nákladovou funkci.[7]
V roce 2023 je v Česku pět oligopolů pro pět základních potravin: máslo, mléko, vejce, kuřecí maso a mouka. Většinu trhu ovládá v těchto případech pár firem, které mají rozloženy síly na trhu v celé vertikále: tedy u zemědělců, ve výrobě potravin i v obchodu, kdy dvě nebo tři firmy zajišťují většinu potřeb českého trhu. Rizikem oligopolů jsou tajné cenové dohody (kartely) a utlačení menších hráčů na trhu. Oligopolizace se rozvinula za Babišovy vlády, kdy se dotace začaly psát na míru velkým podnikům na úkor malých a středních zpracovatelů. Podle Jana Štefla, místopředsedy Asociace soukromého zemědělství, se tyto struktury nedají dodatečně úplně rozbít, ale budoucí vlády mají možnost budovat konkurenční trh, lokální produkce, tržnice nebo malé prodejny, a tím oligopoly vyvažovat.[8]