Otto Černín

Otto Rudolf hrabě Černín z Chudenic
Erb rodu Černínů z Chudenic
Erb rodu Černínů z Chudenic
Rakousko-uherský vyslanec v Bulharsku
Ve funkci:
24. leden 1917 – 11. listopad 1918
PanovníkKarel I.
PředchůdceLudwig Széchényi
Nástupcezánik funkce
Narození27. srpna 1875
Dymokury
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí14. června 1962 (ve věku 86 let)
Salcburk
RakouskoRakousko Rakousko
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě
ChoťLucy Katherine Beckettová (od 1903)
Marialisa Pfeifferová
RodičeDěpold Černín z Chudenic a Anna Marie Westphalenová z Fürstenbergu
DětiEdmund Černín z Chudenic
Manfred Černín z Chudenic
Pavel Otto Černín z Chudenic
Evžen Jaromír Černín z Chudenic
PříbuzníOtakar Černín z Chudenic, Děpold Josef Černín z Chudenic, Pavel Bedřich Černín z Chudenic, Bedřich Černín z Chudenic a Marie Rosina Černínová z Chudenic (sourozenci)
Profesediplomat a politik
OceněníŘád Františka Josefa (1918), Leopoldův řád (1913), Řád železné koruny (1908)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto Rudolf hrabě Černín (německy Otto Rudolph Theobald Maria Graf Czernin von und zu Chudenitz) (27. srpna 1875 Dymokury[1] – 14. června 1962 Salcburk) byl český šlechtic z rodu Černínů z Chudenic a rakousko-uherský diplomat za první světové války. Jeho starším bratrem byl Otakar Černín (1872–1932), předposlední rakousko-uherský ministr zahraničí.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze starého českého rodu Černínů z Chudenic, patřil k tzv. vinořské linii. Narodil se na zámku Dymokury jako třetí syn hraběte Děpolda (Theobalda) Černína z Chudenic (1836–1893) a jeho manželky Anny Marie, rozené Westphalenové z Fürstenbergu (1850–1924).[2] Studoval na Tereziánské akademii ve Vídni, během studií absolvoval jednoroční službu v c. k. armádě, z níž byl v hodnosti poručíka převeden do stavu záloh, později byl mimo aktivní službu povýšen na nadporučíka v záloze. Vstoupil do rakousko-uherských diplomatických služeb a začínal jako atašé v Drážďanech[3] a Londýně. V roce 1904 byl ve funkci vyslaneckého sekretáře přeložen do Vatikánu.[4] Jeho mentorem byl pozdější ministr zahraničních věcí Alois Lexa von Aehrenthal a Otto Černín podpořil okupaci Bosny a Hercegoviny.[5] Před začátkem války byl velvyslaneckým radou (respektive legačním radou I. kategorie) v ruském Petrohradu[6] a jako přímý jednací partner ruského ministra zahraničních věcí Sazonova se bezprostředně podílel na červencovém ultimátu a tím i na vypuknutí první světové války. Po návratu do Vídně působil Černín ve zpravodajském oddělení c.k. armády a během četných návštěv na frontě se informoval o skutečném stavu, přičemž se podle svých možností podílel také na samotných bojích.[7]

Jako vyslanec monarchie v Sofii od ledna 1917 do 4. listopadu 1918 měl Černín zásadní vliv na bulharskou politiku v rámci dohody centrálních mocností.[8] „Krásný hrabě (schöne Graf)“ byl podle mínění mnohých lepším diplomatem, než jeho charismatický, avšak roztržitý bratr Otakar.[9]

Po válce roku 1919 Otto Černín odešel ze státních služeb a zastupoval zájmy německojazyčných vlastníků pozemků v Československu. On a další aristokraté se bez větších výsledků snažili bránit vyvlastnění ze strany ČSR a získat angloamerický kapitál.[10]

Ve 30. letech 20. století sympatizoval s politikou NSDAP, když v prosinci 1933 zveřejnil jako vyslanec v době klidu příspěvek ve štvavém časopise Der Stürmer pod „agresivním titulkem“ Pan-Juda im Kleide Pan-Europas (Panjudaismus v rouše panevropském).[11] Po druhé světové válce se Otto Černín při mnoha setkáních v Bavorsku znovu sblížil s Otou Habsburským, Panevropským hnutím a Habsburky.[12]

Tituly a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Jako příslušník starého šlechtického rodu byl v roce 1900 jmenován c. k. komořím.[13] Během svého působení v diplomatických službách získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.[14][15]

Rakousko-Uhersko

[editovat | editovat zdroj]

Zahraničí

[editovat | editovat zdroj]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1903 se v Londýně oženil s Lucy Katherine Beckettovou (1884–1979), dcerou britského bankéře a konzervativního politika Ernesta Williama Becketta, 2. barona de Grimthorpe.[16] Z manželství se narodili tři synové. Krátce po vypuknutí války v roce 1914 byl svazek rozveden. Roku 1939 se v Bratislavě oženil podruhé s Marií Lisou Pfeifferovou.[17]

Jeho nejstarší syn Pavel (1904–1955) byl rytířem Maltézského řádu a žil v Rakousku. Další bratr Eugen Jaromír (1905–1921) zahynul tragicky v severní Itálii.[18] Nejmladší syn Manfred (1913–1962) po rozvodu rodičů odešel se svou matkou do Itálie a vzdělání získal ve Spojeném království. Manfred byl pilotem RAF a od roku 1943 člen britské tajné služby Special Operations Executive (SOE) a důstojník odpovědný za nasazení britských vojáků v Rakousku.[19][20]

Otto Černín pocházel z početné rodiny, měl šest sourozenců. Nejstarší bratr Děpold (1871–1931) byl dědicem velkostatku Dymokury, další bratr Otakar (1872–1932) vlastnil Vinoř, byl též rakousko-uherským diplomatem a v letech 1916–1918 ministrem zahraničí. Nejmladší bratr Pavel (1879–1938) sloužil v armádě a byl státním úředníkem.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otto Czernin na německé Wikipedii.

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Dymokury
  2. ↑ Rodokmen vinořské linie Černínů na webu euweb.cz dostupné online
  3. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1901; Vídeň, 1901; s. 240 dostupné online
  4. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1905; Vídeň, 1905; s. 250 dostupné online
  5. ↑ Ralph Melville (Hrsg.): Deutschland und Europa in der Neuzeit. Festschrift für Karl Otmar Frhr. von Aretin zum 65. Geburtstag. Verlag Steiner, Stuttgart 1988, ISBN 3-515-05053-1, sv. 1, str. 663.
  6. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1914; Vídeň, 1914; s. 53 dostupné online
  7. ↑ Heinrich Benedikt: Damals im alten Österreich. Erinnerungen. Verlag Amaltea, Wien 1979, ISBN 3-85002-109-2, S. 292.
  8. ↑ Elisabeth Kovács: Untergang oder Rettung der Donaumonarchie? Band 2: Politische Dokumente zu Kaiser und König Karl I. (IV.) aus internationalen Archiven. Verlag Böhlau, Wien 2004, ISBN 3-205-77238-5, S. 322.
  9. ↑ Erwin Matsch (Hrsg.): November 1918 auf dem Ballhausplatz. Erinnerungen Ludwigs Freiherrn von Flotow, des letzten Chefs des Österreichisch-Ungarischen Auswärtigen Dienstes 1895–1920. Verlag Böhlau, Wien 1982, ISBN 3-205-07190-5, S. 108 und 321.
  10. ↑ Eagle Glassheim: Noble nationalists. The transformation of the Bohemian aristocracy. Harvard University Press, Cambridge (Mass.) 2005, ISBN 0-674-01889-3, S. 109.
  11. ↑ Michael Gehler: Der lange Weg nach Europa. Österreich vom Ende der Monarchie bis zur EU. Studien-Verlag, Innsbruck/Wien 2002, ISBN 3-7065-1537-7, S. 497.
  12. ↑ Stephan Baier, Eva Demmerle: Otto von Habsburg. Die autorisierte Biografie. Verlag Amaltea, Wien 2002, ISBN 3-85002-486-5, S. 216.
  13. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1902; Vídeň, 1902; s. 221 dostupné online
  14. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Otto Černína in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 52 dostupné online
  15. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 378 dostupné online
  16. ↑ Kolektiv: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; Národní památkový ústav České Budějovice, s. 488–489 (kapitola Společenské postavení a rodinné zázemí diplomatů) ISBN 978-80-87890-31-8
  17. ↑ Familie Černín auf worldroots.com. www.worldroots.com [online]. [cit. 2014-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-19. 
  18. ↑ Úmrtí Eugena Jaromíra Černína na webu ceskearchivy.cz dostupné online
  19. ↑ Dokumentensammlung Manfred Czernin aus der ROYAL AIR FORCE (Eric Campion Collection). Auktionsbeschreibung September 2003, Dix Noonan Webb. Abgerufen am 8. November 2010.
  20. ↑ Peter Pirker (Hrsg.), Patrick Martin-Smith: Widerstand vom Himmel. Österreicheinsätze des britischen Geheimdienstes SOE 1944. Verlag Czernin, Wien 2004, ISBN 3-7076-0182-X, S. 36ff.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]