Paradigma (z řeckého παράδειγμα parádeigma = vzor, příklad, model) je obecně přijímané schéma, vzorec myšlení či model. Pojem paradigma jako první obecně definoval Thomas Samuel Kuhn v 2. polovině 20. století, ve svém díle Struktura vědeckých revolucí.
Ve vědecké sféře znamená paradigma zásadní pojetí určité disciplíny, které je považováno za vzorové a je sdíleno většinou vědců a výzkumníků v určité historické etapě. Paradigma vymezuje to, co má být zkoumáno, jakými přístupy, jakými metodami, podle jakých pravidel a konvencí. Paradigmata ve vědě jsou dočasná a jejich změna obvykle probíhá radikálním obratem, tzv. vědeckou revolucí. Pojem vědecká revoluce zavedl T. S. Kuhn.[1]
Podle široce přijímané koncepce T. S. Kuhna je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Ke každému paradigmatu patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů. Jinými slovy řečeno, paradigma zahrnuje vše, co mají členové vědecké společnosti společného, a naopak vědecké společenství tvoří lidé, kteří sdílejí stejné paradigma.
Ke zvratům dochází po určité době tak, že se dosavadní paradigma vyčerpá. Nastává období, kdy již nevyhovuje při řešení některých otázek ve vědě – tyto nevyhovující odpovědi Kuhn označuje jako anomálie. Nahromadí-li se mnoho anomálií, dochází k hledání nového paradigmatu. Po dokončení tohoto procesu znovu nastává období tzv. normální vědy.
V Kuhnově teorii nové paradigma sice vítězí v konkurenci s několika dalšími, ale tato paradigmata jsou navzájem nesouměřitelná. Podávají totiž tak rozdílný pohled na svět, že není možné hodnotit jedno na základě druhého. Přijetí nového paradigmatu znamená revoluci ve vidění světa. To je dáno tím, že paradigma tvoří předpoklad samotného vnímání a je jakousi platformou, na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. Paradigma je obdobou Popperova termínu předběžné vědění nebo Foucaultova termínu epistémé.
Např. v oblasti pedagogiky a andragogiky dochází ke změně paradigmatu v tom, že vzdělávání mládeže a dospělých se orientuje na vytváření kompetencí.[1]
Některé z „klasických případů“ změny paradigmatu ve vědě jsou:[2]
Přestože Kuhn omezil použití termínu na přírodní vědy, koncept změny paradigmatu byl použit i v mnoha nevědeckých kontextech k popisu hluboké změny v základním modelu nebo vnímání událostí. Například behaviorismus a kognitivismus v psychologii, keynesiánství a monetarismus v makroekonomii, přijetí radiokarbonového datování v archeologii atd.
Filosofové Herbert Schädelbach a Ekkehard Martens definují ve svém díle Philosophie. Ein Grundkurs 3 stejně hodnotná paradigmata.
1. Ontologické (realistické) – důležité je pouze to, co je stále a neměnné, co platí za všech okolností. Abychom dospěli k pravdivému poznání, stačí si zvolit vhodnou metodu. Základní otázkou zůstává: „Co to znamená, že něco je?“[3] Zastánci této teorie byli: Platón, Aristoteles, M. Heidegger, N. Hartmann.
2. Mentalistické (konstruktivistické) – důležité je pouze to, co dokážeme poznat v rámci vlastního vědomí. Abychom dospěli k pravdivému poznání, je třeba stanovit stejné platné podmínky (pravidla logiky, laboratorní podmínky, apod.) pro všechny badatele. Základní otázkou je: „Co mohu poznat?“[3] Představitelé tohoto paradigmatu spojovaného s filosofickým směrem noetikou byli René Descartes, I. Kant či K. R. Popper a jako prezident i T. G. Masaryk.
3. Lingvistické (komunikativní) – důležitý je fakt, že hranice poznání jsou omezené možnostmi jazyka. Základní otázkou bývá: „Čemu mohu porozumět?“[3] Filosofové tvořící v duchu tohoto paradigmatu, z něhož vychází například hermeneutika, byli L. Wittgenstein, který v souladu s tímto schématem tvrdil, že „o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet,“[4] nebo H. G. Gadamer.
Paradigmatický vztah je takový, který je a) nezávislý na větném kontextu, b) kde lze místo jedné lexikální jednotky použít jednotku jinou, c) kromě synonymických lexikálních jednotek se tyto ale v konkrétním textu navzájem vylučují. Tj. například barvy: červený svetr x oranžový svetr – libovolná záměna není možná. Mezi paradigmatické vztahy patří synonymie, hyponymie a hyperonymie, opozitnost. Syntagmatický vztah je takový, který je a) závislý na větném kontextu, b) kde lze jednotky spojovat (řadit za sebe). Tato spojení jsou nazývána syntagma. Jedná se například o spojení: koupit svetr, vyprat svetr, černý svetr. Patří k nim polysémie a homonymie.