Pindariové byli od 17. až do počátku 19. století nepravidelní váleční nájezdníci na operující především na indickém subkontinentu. Původně doprovázeli muslimskou mughalskou armádu, později armádu maráthskou. Nakonec útočili sami, a to až do pindarské války v letech 1817 až 1818, kdy byli rozpuštěni a postaveni mimo zákon.[1] Za svou účast v bojích nebyli placeni, jejich odměnou byla uloupená kořist.[1] Jejich jednotky tvořili jezdci a pěchota, byli částečně ozbrojení, dokázali vytvářet chaos a dodávat informace o nepřátelských pozicích ve prospěch armády, kterou doprovázeli.[2]
Nejstarší zmínka o nich je z doby Aurangzébovy kampaně v Deccanu, ale v čase válek Maráthské říše proti Mughalské říši se stali důležitou složkou maráthské armády.[2] V boji proti nepříteli byli vysoce efektivní pro svou rychlost a schopnost vnášet chaos do nepřátelské armády. Vážné problémy způsobili ovšem mnohdy také bývalým spojencům, jako byl jejich nájezd na chrám Sringeri Sharada Peethamv Karnátace v roce 1791. Po několika takových případech, kdy vyplenili území maráthských spojenců se vládci Maráthské říše rozhodli ukončit jejich loupeživé nájezdy.[2]
Většina velitelů Pindariů byli muslimové, ale rekrutovali se podle Encyclopaedia Britannica ze všech skupin obyvatel.[3] Aby s nimi mohly bojovat, vytvořily se konkurenční skupiny Pindariů z řad hinduistických asketických válečníků.[4] Podle Davida Lorenzena, po rozpadu Mughalské říše po Aurangzebově smrti, nawabská a hinduistická království vstoupila do otevřených konfliktů a bojujících frakcí. Místní vlastníci půdy organizovali vlastní soukromé armády, mniši a asketové z chrámů a klášterů si najímali žoldnéře, kteří by chránili jejich zájmy.[5] Pindariové operovali po celé střední Indii, v Deccanu a regionech, které jsou nyní součástí států Gudžarát a Uttarpradéš, Bihar a Urísa.
Po příchodu Britské východoindické společnosti na území zhroucené Mughalské říše a dalších menších válčících království se Pindariové stali centrem násilí a moci. Na konci 18. století se i Maráthská říše zhroutila a nastala britská koloniální éra. Pindariové zanechali účasti v regionálních válkách a orientovali se na rabování ve prospěch svůj a svých vůdců.[6] Plenili, vraždili, zajatce prodávali do otroctví a to vše v zájmu kteréhokoli státu, který byl ochoten si je najmout. Mnohdy se nechali najmout od obou stran a způsobovali těžké škody civilnímu obyvatelstvu obou rivalů. Postupovali přes střední Indii, Gudžarát a Málvu pod ochranou vládců z Gwalioru a Indoru.[1][7][8] S naloupeným bohatstvím získali také děla a další vojenské vybavení, mohli tak napadat i místní vojáky a vládní úředníky. Například Pindariové spojení s Amirem Khanem se s 200 děly zmocnili a vyplenili Džajpur.[9] Podle Edwarda Thompsona se Pindariové, vedení Amirem Khanem a Muhammadem Khanem, stali téměř nezávislou mobilní konfederací, která po období monzunové sklizně zahájila každoroční nájezdy a drancování na venkovských a městských sídlech. Spolu s penězi, úrodou a rodinným bohatstvím Pindariové zajali i obyvatele a prodávali je jako otroky. Zaútočili i na regiony pod britskou ochranou. Britům a místním vládcům nakonec došla trpělivost. Vytvořili koalici s úkolem ukončit jejich řádění. Lord Hastings se souhlasem Britské Východoindické společnosti se rozhodl situaci řešit. Ve spolupráci s armádami z Gudžarátu, Deccanu a Bengálska obklíčilo oblast Malvy a Gwalioru asi 120 000 vojáků, aby si vynutili kapitulaci Pindariů.[1][7][8]
Kromě vojenské akce nabídla Britská koalice také pravidelné zaměstnání některým jednotkám Pindariů a jejich přeměnu na samostatný kontingent. Menšina mužů dostala práci u policie a jejich vůdcům, jako byli Namdar Khan a Amir Khan, nabídla koalice spolu s pozemky i rentu nebo pozici Nawábů – místních vládců.[10]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pindari na anglické Wikipedii.