Pohřeb

Pohřeb papeže Jana Pavla II.

Pohřeb (lat. funus) může znamenat

  • pohřební obřad
  • způsob pohřbívání
  • v archeologii nález lidských pozůstatků, hrob apod.

Pohřební obřad

[editovat | editovat zdroj]
Luteránská zámurská kniha s pohřebními obřady (Miháo Bakoš: Nouvi Gráduvál, 1789.)

Je ceremoniál posledního rozloučení se zemřelým člověkem, obvykle spojený s uložením ostatků zesnulého, nejčastěji pohřbením do země nebo spálením (kremace). Pohřební obřady patří k nejstarším známkám lidské kultury a téměř vždy vyjadřovaly nějakou formu představy o posmrtném životě (viz níže, způsoby pohřbívání). Moderní společnosti na takové představy masově rezignují, a pohřební obřad je tak často setkáním přátel zemřelého a nanejvýš symbolickým rozloučením. V České republice se značná část zemřelých spaluje bez obřadu.

Náboženský pohřeb

[editovat | editovat zdroj]

Církve a náboženské společnosti vesměs předpokládají, že lidská osoba smrtí úplně nekončí a i tělu zemřelého přísluší jistá úcta; tyto představy vyjadřují také v pohřebním obřadu. Většina náboženství hovoří v této souvislosti o nesmrtelné duši, pro židovství, křesťanství i islám je důležitá i představa soudu a vzkříšení.

Křesťanský pohřeb

[editovat | editovat zdroj]

Katolická církev považuje pohřeb za svátostinu, jejímž účelem je vyprosit zemřelému duchovní pomoc, prokázat úctu jeho tělu a pozůstalým dodat útěchu a naději ve vzkříšení s Kristem.[1] Tradiční křesťanský pohřeb v České republice se skládá z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Součástí slavnostního katolického pohřbu může být mše svatá, buďto před cestou na hřbitov, anebo častěji po pohřbu (tzv. zádušní mše neboli rekviem). Křesťanské církve – zejména katolická – se pohřbu žehem (stejně jako židé) dlouho bránily, protože v něm viděly symbolické popření duše zemřelé osoby (omezit kremace propagací pohřbů do země se například snažil katolický spolek Arimatheum); od poloviny 20. století se však i katolické pohřby konají v krematoriích. V současné době, zejména ve městech, se většina zemřelých pohřbívá žehem (spálením) a obřad rozloučení se koná v krematoriu, případně v kostele před odvozem do krematoria. Po kremaci někdy následuje zádušní mše, případně prosté uložení urny s modlitbou.

Židovský pohřeb

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Židovský způsob pohřbívání.

Muslimský pohřeb

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Muslimský způsob pohřbívání.

Zemřelý muslim musí být pohřben co nejdříve. Islám neužívá rakví, zemřelý je pohřben ve lněném pytli do země, tváří k Mekce. Islám neuvažuje kremaci. Muslimský pohřební obřad se nazývá dženaza.

Buddhistický pohřeb

[editovat | editovat zdroj]

V buddhismu je smrt považována za příležitost velkého náboženského významu jak pro zesnulé, tak pro pozůstalé. Pro zesnulé to znamená okamžik, kdy přechod začíná v koloběhu znovuzrození k novému způsobu existence. Když dojde k smrti, aktivují se všechny karmické síly, které mrtvá osoba nashromáždila během svého života, a určují další znovuzrození. Pro živobytí je smrt mocnou připomínkou Buddhova učení o nestálosti; poskytuje také příležitost pomoci zemřelé osobě při nástupu do nové existence.

Občanský pohřeb

[editovat | editovat zdroj]

Občanské pohřby se dnes konají vesměs v krematoriu, obvykle s hudbou a květinami, někdy i s projevy přátel zemřelého. Urna se ukládá na hřbitov, případně se popel zemřelého rozptyluje ve zvláštní části hřbitova.

Státní pohřeb

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Státní pohřeb.

Jde o slavnostní pohřeb, kterým stát vyjadřuje nejvyšší pocty při úmrtí mimořádně významné osobnosti.

Způsoby pohřbívání

[editovat | editovat zdroj]

V současné době se zemřelí pohřbívají buď do země, spálením a uložením urny, případně spálením a rozptylem. Pohřeb do země je patrně nejstarší a nejběžnější, ale i pohřeb žehem se vyskytuje v mnoha starých kulturách. Ve starých a mimoevropských kulturách se však vyskytují i jiné způsoby, které vyjadřují na jedné straně úctu k zemřelému, na druhé straně i jistou obavu před ním. Jedním z takových způsobů je endokanibalismus, kdy se mrtvola usuší a spálí a popel, smíchaný například s banánovou kaší, pozůstalí při slavnosti společně snědí.[2] Poměrně rozšířené byly i tak zvané dvoufázové pohřby, kdy se mrtvola nejprve vynese mimo sídliště (někdy zavěsí na strom) a kosti se po čase uloží pod podlahou nebo v chýši.[3]

Zvláštním případem pohřbu je mumifikace, při níž se odstraní některé části těla a zbytek balzamuje a vysuší. Za určitých podmínek může k mumifikaci dojít i samovolně, například v písčité půdě. Obřadné mumifikace se užívaly ve starém Egyptě i při pohřbech komunistických předáků ve 20. století. Protože prostory hřbitovů jsou omezené, ukládaly se vykopané kosti ze zrušených hrobů do tak zvaných kostnic, často ozdobně uspořádaných; slavný příklad je kostnice v Sedlci u Kutné Hory. Až téměř do konce 18. století (zejména v době protireformace) také byly praktikovány katolickou církví tzv. pohřby oslí – pro lidi, kteří si z hlediska církve nezasloužili řádný pohřeb na hřbitově.[4]

V současnosti sílí trend takzvaného přírodního či ekologicky příznivého pohřbívání. Vychází z premisy, že i pohřeb je jistým výrazem životního postoje, ekologicky příznivého životního stylu. Na jednu stranu jde o tendenci ke vzniku takzvaných přírodních hřbitovů; zájemci většinou chtějí být pohřbeni či rozsypáni na louce anebo v lese.[5] Druhou rovinou tohoto směru jsou formy pohřbů založené na kremaci, jež by se obešly prakticky bez emisí. Jde o „vodní kremaci“ (resomaci) a o takzvanou kryomaci. Poptávka po přírodním pohřbívání přitom pomalu narůstá i v České republice.[6]

Typy pohřbů

[editovat | editovat zdroj]
Pohřeb na moři

Pohřeb v archeologii

[editovat | editovat zdroj]

Pohřeb v archeologii znamená nález kosterních pozůstatků člověka, pokud je zřejmé, že byly uloženy s nějakým symbolickým záměrem. Mohou to být jednoduché nebo společné hroby, mohyly, urnová pole, hrobky, tholosy a podobně. Nejstarší archeologické nálezy člověka, kosti a kostry, dávají nahlédnout do jeho anatomie, o jeho životě však říkají velmi málo. Vlastně teprve stopy symbolických jednání jednoznačně ukazují, že se jedná o člověka, a nejstaršími z nich jsou právě pohřby. Nejstarší zřetelné pohřby sahají patrně do paleolitu, například nálezy v Atapuerce ve Španělsku, kolem 300 tisíc let staré, kde byly mrtvoly uspořádány ve společném hrobě.[8] Častou pohřební výbavou byla červená hlinka (například Dolní Věstonice), květiny, později i nádoby, zbraně a šperky (tzv. milodary). Téměř všechny nám známé předhistorické předměty pocházejí z pohřbů. Pohřební rituál však nelze jednoznačně spojovat s religiozitou, protože je provádějí i zvířata.[9]

Mimořádně bohaté hrobky vysoce postavených osob a náčelníků pocházejí z doby bronzové, kde byl nebožtík uložen na bronzovém voze s květinovým lůžkem. V těchto dobách se při pohřbu někdy zabíjela i jeho žena (ženy), otroci a podobně, kteří ho měli doprovázet do posmrtného života. V pozdějších dobách je nahradily hliněné sošky. Vrcholem této pohřební kultury jsou pohřby egyptských faraonů a pyramidy.

Ve střední Evropě se pohřby do země a žehem různě střídaly, nacházejí se i pohřby tzv. skrčenců, koster těl, která byla před pohřbem svázána do kozelce, snad proto, aby se nemohla vracet mezi živé.[10] Křesťanská církev bohaté pohřby s milodary zakazovala a v křesťanských hrobech se tak nacházejí jen šperky, případně u mužů zbraně. S příchodem křesťanství také mizí pohřby spálením – pokud se v dané kultuře předtím vyskytovaly.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Archivovaná kopie. www.farnostzlin.cz [online]. [cit. 2007-08-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-15. 
  2. ↑ E. Biocca, Sama mezi indiány. Praha 1973.
  3. ↑ Jan Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003, kap. 10.
  4. ↑ Eva Melmuková: Patent zvaný toleranční, Mladá fronta, 1999. Str. 69–70
  5. ↑ Dobešová, Blanka: "Až umřu, zasaďte na mně jabloň" Environmentální a společenské přínosy přírodního pohřebnictví - diplomová práce obhájená v roce 2012 na Katedře environmentálních studií FSS MU
  6. ↑ Pelikán, Vojtěch: Zemřít tak, aby neumírala Země - článek o ekologicky příznivém pohřbívání v časopise Sedmá generace 5/2010
  7. ↑ č. 61/2000 Sb. Zákon o námořní plavbě - § 40 [online]. [cit. 2021-04-25]. Dostupné online. 
  8. ↑ R. Dunbar et al.: The Evolution of Culture. Edinburgh 1999, str. 150.
  9. ↑ GOLDMAN, Jason G. Death rituals in the animal kingdom. www.bbc.com [online]. 2012-09-19 [cit. 2024-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Ottova encyklopedie nové doby, heslo skrčenec, přes www.cotoje.mlp.cz

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Lubomír Ondračka et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6
  • Jiří A. Svoboda, Paleolit a mezolit: pohřební ritus. Brno : CERM, 2003 – 128 s. 28 cm. ISBN 80-7204-292-0
  • Josef Unger, Pohřební ritus 1. až 20. století v Evropě z antropologicko-archeologické perspektivy. Brno : CERM 2006 – 254 s. 28 cm ISBN 80-7204-397-8

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Smrt a související témata
lékařství
fáze smrti
mortalita
po smrti
s tělem
nadpřirozeně
ostatní
Katechismus katolické církve
Předmluva (1-25) I. – VI.  /   PRVNÍ ČÁST   –   VYZNÁNÍ VÍRY (26-1065)   /   I. Oddíl: „Věřím“ – „Věříme“ (26-184)
1. Člověk je „schopen“ Boha (27-49)
I. – IV.
2. Bůh přichází vstříc člověku (50-141)
1. Boží zjevení (51-73) • 2. Předávání Božího zjevení (74-100) • 3. Písmo svaté (101-141)
3. Člověk odpovídá Bohu (142-184)
1. Věřím (144-165) • 2. Věříme (166-184) • Vyznání víry (Krédo)
II. Oddíl: Vyznání křesťanské víry – Symboly víry (185-1065)
1. Věřím v Boha Otce (185-421)
1. „Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země“ (198-421) • 1.1.1 „Věřím v Boha“ (199-231) • 1.1.2 Otec (232-267) • 1.1.3 Všemohoucí (268-278) • 1.1.4 Stvořitel (279-324) • 1.1.5 Nebe a země (325-354) • 1.1.6 Člověk (355-384) • 1.1.7 Pád (385-421)
2. Věřím v Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího
(422-682)
2. „I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho“ (430-455) • 3. „Ježíš Kristus byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny“ (456-570) • 2.3.1 Syn Boží se stal člověkem (456-483) • 2.3.2 „… skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny“ (484-511) • 2.3.3 Tajemství Kristova života (512-570) • 4. Ježíš Kristus „trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest“ (571-630) • 2.4.1 Ježíš Kristus a Izrael (574-594) • 2.4.2 Ježíš Kristus zemřel ukřižován (595-623) • 2.4.3 Ježíš Kristus „byl pohřben“ (624-630) • 5. Ježíš Kristus „sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých“ (631-658) • 2.5.1 Ježíš Kristus „sestoupil do pekel“ (632-637) • 2.5.2 Třetího dne vstal z mrtvých (638-658) • 6. Ježíš Kristus „vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího“ (659-667) • 7. „Odtud přijde soudit živé i mrtvé“ (668-682)
3. Věřím v Ducha svatého
(683-1065)
8. „Věřím v Ducha svatého“ (687-747) • 9. „Věřím ve svatou církev obecnou“ (748-975) • 3.9.1 Církev v Božím plánu (751-780) • 3.9.2 Církev – Boží lid, Kristovo Tělo, chrám Ducha svatého (781-810) • 3.9.3 Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská (811-870) • 3.9.4 Věřící – hierarchie, laikové, zasvěcený život (871-945) • 3.9.5 Společenství svatých (946-962) • 3.9.6 Maria – Matka Kristova, Matka Církve (963-975) • 10. „Věřím v odpuštění hříchů“ (976-987) • 11. „Věřím … ve vzkříšení těla“ (988-1019) • 12. „Věřím v život věčný“ (1020-1060) • „Amen“ (1061-1065)
DRUHÁ ČÁST   –   SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ(1066-1690)   /   I. Oddíl: Svátostná ekonomie (1076-1209)
1. Velikonoční tajemství v čase Církve (1077-1134)
1. Liturgie – dílo Nejsvětější Trojice (1077-1112) • 2. Velikonoční tajemství ve svátostech Církve (1113-1134)
2. Svátostné slavení velikonočního tajemství (1135-1209)
1. Slavení liturgie Církve (1136-1199) • 2. Liturgické odlišnosti a jednota tajemství (1200-1209)
II. Oddíl: Sedm svátostí církve (1210-1690)
1. Svátosti uvedení do křesťanského života (1212-1419)
1. Svátost křtu (1213-1284) • 2. Svátost biřmování (1285-1321) • 3. Svátost Eucharistie (1322-1419)
2. Svátosti uzdravování (1420-1532)
4. Svátost pokání a smíření (1422-1498) • 5. Pomazání nemocných (1499-1532)
3. Svátosti k službě společenství (1533-1666)
6. Svátost kněžství (1536-1600) • 7. Svátost manželství (1601-1666)
4. Jiné liturgické slavnosti (1667-1690)
8. Svátostiny (1667-1679) • 9. Křesťanský pohřeb (1680-1690)
TŘETÍ ČÁST   –   ŽIVOT V KRISTU (1691-2557)   /   I. Oddíl: Povolání člověka: život v duchu (1699-2051)
1. Důstojnost člověka (1700-1876)
1. Člověk jako Boží obraz (1701-1715) • 2. Naše povolání k blaženosti (1716-1729) • 3. Lidská svoboda (1730-1748) • 4. Mravnost lidských skutků (1749-1761) • 5. Mravnost vášní (1762-1775) • 6. Mravní svědomí (1776-1802) • 7. Ctnosti (1803-1845) • 8. Hřích (1846-1876)
2. Lidské společenství (1877-1948)
1. Osoba a společnost (1877-1896) • 2. Účast na společenském životě (1897-1927) • 3. Sociální spravedlnost (1928-1948)
3. Boží spása: zákon a milost
(1949-2051)
1. Mravní zákon (1987-2029) (1950-1986) • 2. Milost a ospravedlnění (1987-2029) • 3. Církev, Matka a učitelka (2030-2051) • Desatero přikázání
II. Oddíl: Desatero Božích přikázání (2052-2557)
1. „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem,
celou svou duší a celou svou myslí“ (2083-2195)
1. První přikázání (2084-2141) • 2. Druhé přikázání (2142-2167) • 3. Třetí přikázání (2168-2195)
2. „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (2196-2557)
4. Čtvrté přikázání (2197-2257) • 5. Páté přikázání(2258-2330) • 6. Šesté přikázání (2331-2400) • 7. Sedmé přikázání (2401-2463) • 8. Osmé přikázání (2464-2513) • 9. Deváté přikázání (2514-2533) • 10. Desáté přikázání (2534-2557)
ČTVRTÁ ČÁST   –   KŘESŤANSKÁ MODLITBA (2558-2865)   /   I. Oddíl: Modlitba v životě křesťana (2558-2758)
1. Zjevení modlitby.
Všeobecné povolání k modlitbě (2566-2649)
1. Ve Starém zákoně (2568-2597) • 2. V plnosti času (2598-2622) • 3. V čase Církve (2623-2649)
2. Tradice modlitby (2650-2696)
1. U pramenů modlitby (2652-2662) • 2. Cesta modlitby (2663-2682) • 3. Duchovní vůdcové modlitby (2683-2696)
3. Život modlitby (2697-2758)
1. Způsoby modlitby (2700-2724) • 2. Boj o modlitbu (2725-2758)
II. Oddíl: Modlitba Páně „Otče náš“ (2759-2865)
•
1. „Shrnutí celého evangelia“ (2761-2776) • 2. „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ (2777-2802) • 3. Sedm proseb (2803-2865) • Závěrečná doxologie (2855-2856)
Čísla v závorkách v exponentu označují § v KKC.    /    (Podtečkování)