Ve fyzice jsou polaritony[1] kvazičástice vyplývající ze silného spojování elektromagnetických vln s elektrickým nebo magnetickým dipólem-nesoucím excitace. Jsou vyjádřením obecného kvantového jevu známého jako úroveň odporu, také známého jako princip vyhnutí se překročení. Polaritony popisují přechod rozptylu světla s jakoukoli interakční rezonancí. Polariton je bosonová kvazičástice a neměla by být zaměňována s polaronem (fermionová), což je elektron, plus připojený fononový oblak.
Vždy, když je obraz polaritonu platný, model fotonu šířícího se volně v krystalu je nedostatečný. Hlavním rysem polaritonu je silná závislost rychlosti šíření světla skrz krystal na frekvenci. Pro excitonové polaritony, byly získány bohaté experimentální výsledky různých aspektů v oxidu měďnatém.
Oscilace v ionizovaných plynech byly pozorovány Tonksem a Langmuirem v roce 1929. Polaritony byly nejprve předpovězeny teoreticky Kirillem Borisovičem Tolpygem, ukrajinským fyzikem a byly původně nazvány světelnými excitony v ukrajinské a ruské odborné literatuře. Tento název navrhl Pekar, ale termín polariton navržený Hopfieldem byl přijat. Spojené stavy elektromagnetických vln a fononů v iontových krystalech a jejich rozptylový vztah, nyní známý jako fononové polaritony, byly získány Tolpygem v roce 1950 a nezávisle také Kunem Huangem v roce 1951. Kolektivní interakce byly zveřejněny Davidem Pinesem a Davidem Bohmem v roce 1952, a plasmony byly popsány Fröhlichem a Pelzerem v roce 1955. Ritchie předpověděl povrchové plasmony v roce 1957, následně Ritchie a Eldridge publikovali experimenty a předpovědi emitování fotonů z ozářené kovové fólie v roce 1962. Andreas Otto jako první publikoval povrchové plasmony-polaritony v roce 1968.
Polariton je výsledkem smíchání fotonu s excitací materiálu. Jsou známy následující typy polaritonů:
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Polariton na anglické Wikipedii.