Poruchy osobnosti (dřívějším názvem psychopatie[1] nebo též anomální osobnost). Jedná se o poruchy – osobnostní odchylky, nikoli o duševní nemoci (psychózy, schizofrenie a bipolární afektivní nemoci); spolu s nimi mohou být nejčastěji přidruženy poruchy neurotické. Představují soubor trvalých povahových odchylek vytvářejících nevyváženou (disharmonickou) nebo zvýrazněnou (akcentovanou) osobnost, u níž jsou některé její složky příliš zdůrazněny a jiné potlačeny. Porucha ovlivňuje chování a prožívání i uvažování postiženého, někdy ztěžuje jeho zařazení do společnosti a vytváření mezilidských vztahů. Nejedná se o duševní onemocnění – osoba si uvědomuje realitu a je za své chování zodpovědná, na rozdíl od duševních nemocí jako jsou schizofrenie nebo bipolární porucha. Rozvíjí se již od dospívání a trvá zpravidla po celý život, byť se ve středním věku a stáří stává méně výraznou.[2][3]
Pro okolí bývají nejvíce patrné jejich zakořeněné, stereotypní a neměnné způsoby chování a reagování na široký okruh různých situací. Díky tomuto omezenému repertoáru reakcí mívají tito lidé často problémy vyrovnat se s obtížnými situacemi, nebo na ně (ve snaze to zvládnout) reagují způsobem, který ubližuje jim, nebo lidem v jejich okolí. Porucha osobnosti tedy ovlivňuje veškeré oblasti života daného člověka a jeho chování také často výrazně ovlivňuje život lidí okolo něj.
Protože vlastnosti, které okolí hodnotí jako „poruchové“, jsou součástí osobnosti daného člověka, on je obvykle vnímá jako normální, jemu vlastní. A to i přesto, že vedou ke konfliktům s ostatními, což mu způsobuje bolest a utrpení. Stává se tedy, že lidé s poruchou osobnosti nevidí problém u sebe, ale u ostatních. Naopak duševní porucha je patologický stav a je i subjektivně vnímána jako nedostatek duševního zdraví.
Podle Mezinárodní klasifikace nemocí (aktuálně v desáté revizi – MKN-10) vytvořené Světovou zdravotnickou organizací, jsou poruchy osobnosti:
MKN-10 udává pro specifické poruchy osobnosti následující obecná diagnostická kritéria:
„G1 | Je průkazné, že charakteristická a trvalá vnitřní struktura a projevy chování jedince jsou jako celek zřetelně odchylné od očekávaného přijatelného průměru chování dané společnosti (nebo od „normy“). Tato odchylka se musí projevovat ve více než jedné z následujících oblastí:
|
G2 | Odchylka se musí projevovat jako výrazně nepřizpůsobivé, maladaptivní nebo jiným způsobem dysfunkční chování v rámci širšího okruhu osobních a sociálních situací, tj. není omezena pouze na specifický „spouštěcí“ moment nebo specifickou situaci. |
G3 | Způsob kritéria G2 je příčinou osobních obtíží nebo má nepříznivý dopad na sociální prostředí nebo má oba důsledky. |
G4 | Musí být průkazné, že odchylka je stálá nebo dlouhotrvající a že začala ve věku pozdního dětství nebo adolescence. |
G5 | Odchylku nelze vysvětlit jako projev nebo důsledek jiné duševní poruchy dospělého věku, i když současně s odchylkou se mohou vyskytovat nebo na ni nasedat epizodické nebo chronické stavy z oddílu F00-F59 nebo F70-F79. |
G6 | Jako možná příčina odchylky musí být vyloučeno organické onemocnění, úraz nebo dysfunkce mozku. (Pokud lze prokázat organickou příčinu, měla by být použita kategorie F07.)“ [3] |
Podle Diagnostického a statistického manuálu (aktuálně ve čtvrté revizi – DSM-IV), vytvořeného Americkou psychiatrickou asociací a užívaného hlavně v USA, je porucha osobnosti:
Následující přehled zahrnuje specifické poruchy osobnosti. [4][2][5]
Dřívější názvy paranoidní poruchy osobnosti byly například osobnost kverulantská či osobnost fanatická.
Mezi charakteristické znaky patří:
Je to dlouhodobá porucha osobnosti charakterizovaná odtažitostí od sociálních vztahů a omezeným vyjadřováním emocí v mezilidských interakcích. Osoby s touto poruchou se vyhýbají blízkým vztahům a preferují samotu, přičemž často vykazují malé nebo žádné potěšení z většiny aktivit. Mají potíže vyjadřovat pocity, bývají rezervovaní, a působí chladně nebo lhostejně. Tato porucha se zpravidla projevuje v dospělosti a je často stabilní po celý život.
Mezi charakteristické znaky této poruchy osobnosti patří:
Mezi dřívější názvy této poruchy také patří osobnost amorální, osobnost antisociální (tj. protispolečenská), osobnost asociální (to však znamená nespolečenskost), osobnost psychopatická, osobnost sociopatická.
Mezi charakteristické znaky této poruchy osobnosti patří:
Také se dříve nazývala jako osobnost agresivní nebo osobnost explozivní.
Charakteristické znaky:
Dřívější název zahrnuje osobnost hraniční.
Charakteristické znaky:
Dříve se také nazývala jako osobnost hysterická, osobnost psychoinfantilní (pozn.: z lat. histriō, -ōnis, m. = herec, kejklíř, komediant)
Mezi charakteristické znaky patří:
Dřívější názvy zahrnují osobnost kompulzivní, osobnost obsesivní, osobnost obsedantně-kompulzivní (pozn.: na rozdíl od osob trpících obsedantně-kompulzivní poruchou, kterým tato porucha znepříjemňuje život, jsou obsedantně-kompulzivní osobnosti na své vlastnosti pyšné.)
Mezi charakteristické znaky patří:
Jiný název zahrnuje osobnost vyhýbavá (pozn.: anxiózní = úzkostný)
Mezi charakteristické znaky patří:
Jiné a dřívější názvy zahrnují osobnost astenická (pozn.: astenie = celková tělesná slabost), osobnost inadekvátní, osobnost pasivní, osobnost poraženecká.
Mezi charakteristické znaky patří:
Do této kategorie může být zařazena jakákoliv jiná specifická porucha osobnosti, kterou je lékař schopný spolehlivě definovat. Patří sem např. osobnost narcistická a osobnost pasivně agresivní.
Charakteristické znaky:
Charakteristické znaky:
Tato kategorie obsahuje ty poruchy osobnosti, na které se nehodí žádný ze specifických popisů uvedených výše.
Tato kategorie obsahuje ty poruchy osobnosti nebo ty trvalé změny osobnosti, které není možné zařadit ani do F60.x ani do F62.x, například osobnosti s rysy několika poruch pod F60.x, ale bez převažujícího souboru symptomů, který by dovolil specifičtější diagnózu.
Tato kategorie obsahuje ty poruchy osobnosti a chování, které se vyvinuly následkem silně stresové zkušenosti (např. mučení zajatci, oběti terorismu) nebo následkem prodělaného psychiatrického onemocnění (po propuštění z léčebny) u osob, jež původně byly zdravé, bez osobnostní poruchy. Tyto osoby jsou charakterizovány nepřátelským nebo nedůvěřivým postojem k světu, sociální zdrženlivostí, pocity prázdnoty, beznaděje a odcizení. V případě propuštění z psychiatrické léčebny disponují přesvědčením, že člověk byl chorobou změněn nebo stigmatizován, že není schopen vytvářet a udržovat důvěrné osobní vztahy, pasivitou a redukovanými zájmy či zmenšeným zapojením do dřívějších aktivit.
Příčiny vzniku poruch osobnosti jsou biologické (genetické predispozice), dále prenatální (zátěžové faktory působící na těhotnou matku, např. stres, traumatické události, rozchod s partnerem, toxicita prostředí, užívání léků) a perinatální (porodní násilí, separace, prolomení ranné vazby, drobná poranění mozku dítěte při porodu). Klíčové je potom rodinné prostředí v raném dětství – rizikový faktor představuje přítomnost rodiče s duševní poruchou nebo poruchou osobnosti, traumatizace dítěte, týrání nebo sexuální zneužívání dítěte, příliš tvrdá výchova i přílišné rozmazlování či neúplná rodina. Vzniká také na základě hyperprotektivity spojená s nelibostí rodičů v případě, že se u dítěte začnou objevovat přirozené tendence k autonomii a osamostatnění. Obecně působí negativně konfliktní emočně vypjaté prostředí nebo naopak prostředí lhostejné s minimem podnětů. Další vliv má i škola, vrstevníci a další kulturní a sociální vlivy – např. ztráta nebo opuštění blízké osoby.
Poruchou osobnosti trpí v celosvětovém průměru asi 6–9 % populace, jiné studie udávají i vyšší údaje (10–15 %). Výskyt se zvyšuje v různých institucionálních zařízeních jako např. v psychiatrických léčebnách (30–50 %) nebo věznicích (u recidivistů podle různých výzkumů 40–90 %)[6]. 50–90 % narkomanů trpí poruchou osobnosti.[7] Zdá se, že výskyt poruch v populaci je vyšší ve městech než na venkově a že prevalence s časem vzrůstá.[8] [3] [9]
porucha | prevalence | vliv pohlaví | poznámka |
---|---|---|---|
paranoidní | 0,5–2,5 % | častější u mužů | vyšší výskyt v rodinách se schizofrenií a s poruchami s bludy |
schizoidní | 0,5–1 % | častější u mužů | vyšší výskyt v rodinách se schizofrenií; nejisté údaje |
disociální | 0,2–9,4 % | častější u mužů (2–7×) | vliv dědičnosti poměrně dobře prokázán |
emočně nestabilní | 2–3 % | častější u žen (2×) | |
histrionská | 6–45 % | významně častější u žen[zdroj?] | především psychologické příčiny |
anankastická | 6–8 % | častější u mužů | předpokládá se genetická dispozice |
vyhýbavá | 1 % | obě pohlaví stejně | častá komorbidita s anankastickou |
závislá | pravděpodobně častá | častější u žen |
Lidé trpící poruchou osobnosti málokdy léčí kvůli tomu, že jsou nespokojeni se svými osobnostními rysy. Považují je za přirozenou součást své povahy a jsou vesměs přesvědčeni o své „normalitě“. Pokud si uvědomují, že jim některé povahové rysy dělají problémy, nepovažují je za léčitelné. Společně s poruchou osobnosti se mohou objevit i jiné psychické potíže, jako jsou úzkosti, deprese, sklony k zneužívání alkoholu či drog, nebo závislost na nich, tendence k sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, psychosomatické potíže (zdravotní potíže bez jasného tělesného původu), depersonalizace a derealizace, i přechodné psychotické stavy. Pacienti obvykle vyhledají léčbu právě kvůli svým aktuálním problémům. O změnu svých osobnostních rysů, která je nutná, aby se psychické problémy nevracely, však neusilují. Vehementně se dožadují odstranění svých nejrůznějších obtíží, ale zároveň snadno a rychle odmítají doporučení terapeuta. Nedostatečná spolupráce vede často k předčasnému ukončení léčby. Proto jsou poruchy osobnosti považovány za obtížně léčitelné. Ke zlepšení dochází relativně pomalu. Přesto studie ukazují, že plně vyléčeno bývá 52 % pacientů s průměrnou dobou léčby 1,3 roku. [zdroj?]