Proaktivita je, zejména v organizační a zaměstnanecké psychologii, označení pro způsob jednání, při němž je odpověď na vnější (např. teplo, barva, hluk…) nebo vnitřní podnět (např. pocit hladu, žízně, bolesti...) výsledkem svobodné a vědomé volby, která je spojena s převzetím iniciativy a přijetím odpovědnosti za ni a její následky. Proaktivita je opakem reaktivity, která se projevuje tím, že reakcí na podněty jsou „předprogramované" odpovědi.
Slovo je údajně složeninou řecké předpony pro- (před) a latinského kmene activ. Latinská předpona pre- nebyla použita, aby bylo slovo lépe odlišeno od slova „reactive“.
Slovo „proaktivní“ bylo ve 30. letech 20. století omezeno na oblast experimentální psychologie a používalo se v odlišném významu.[1] Oxford English Dictionary (OED)[2] přisuzuje původ slova Paulu Whiteleyovi a Geraldu Blankfortovi na základě jejich přednášky z roku 1933, která se zabývá proaktivní inhibicí jako „zhoršením nebo zaostáváním učení nebo zapamatování učiva pomocí efektů, které zůstávají aktivní, na základě okolností spíše než učení.“.[3]
Kniha Man's Search for Meaning z roku 1946, kterou napsal rakouský existenciální neuropsychiatr Viktor Frankl, přenesla slovo do širšího používání v jiném, souvisejícím významu, k popsání osoby, která přijala odpovědnost za svůj život, místo aby hledala příčiny ve vnějších okolnostech a jiných lidech. Frankl zdůrazňoval důležitost odvahy, vytrvalosti, osobní odpovědnosti a vědomí existence volby bez ohledu na situaci nebo kontext.[4]
Lidskou mysl k činnosti probouzí vždy nějaký podnět: člověk je tvor reaktivní. Z podnětu si mysl poskládá obraz. Pokud se s podobným podnětem již setkala, zaktivizuje v podvědomí vzorový program, shodný se způsobem reakce v předchozím případě (reaktivní reakce, která není spojena s vědomým řešením situace). Pokud neexistuje vzor, lidská mysl řeší situaci vědomě a aktivně (aktivní reakce). Třetí druh reakce - proaktivní reakce – znamená vědomé řešení situací, spojené s prověřením použitých a zautomatizovaných vzorů. Vyhledávání starých „podobných" použitelných programů v podvědomí trvá přibližně 0,3 sekundy,[zdroj?!] což představuje časový úsek, během kterého je (alespoň v určitých situacích) lidské vědomí schopné zasáhnout a prověřit, zda je starý návyk nebo program v dané situaci opravdu vhodný. Podle zhodnocení buď spustí „starý program", nebo může začít hledat nové možnosti chování.
| „ | Někdy tím nejproaktivnějším, co můžeme udělat, je být šťastný – mít opravdovou, nelíčenou radost. Být šťastný je, stejně jako být nešťastný, proaktivní volba. | “ |
| — Stephen Covey[5] | ||
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Proaktivita na slovenské Wikipedii.