Progresivismus

Tento článek je o politické filozofii podporující společenský pokrok a reformy. O politické filozofii a reformním hnutí ve Spojených státech amerických pojednává článek americký progresivismus.
Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel České strany pokrokové

Progresivismus, nazývaný také pokrokářství, je politická filozofie.[1] Vychází z myšlenky, podle níž je pokrok ve vědě, technologiích, ekonomickém rozvoji a společenském uspořádání nezbytný pro zlepšení situace lidí. Progresivismus nabyl velkého významu v době osvícenství v Evropě. Rozšířilo se totiž přesvědčení, že Evropa dokazuje, jak společnosti mohou pokročit od necivilizovaných podmínek k civilizaci prostřednictvím posílení základů empirického poznání jako základu společnosti.[2] Představitelé osvícenství věřili, že pokrok má univerzální platnost pro všechny společnosti a že tyto myšlenky se z Evropy rozšíří do celého světa.[2]

Na počátku 20. století se koncept progresivismu vynořil z rozsáhlých společenských změn, které přinesla industrializace a druhá průmyslová revoluce konce 19. století. Progresivisté zastávali názor, že pokrok brzdí obrovská ekonomická nerovnost; minimálně regulované monopolní korporace a intenzivní a často násilné konflikty mezi dělníky a ekonomickými elitami, a tvrdili, že je třeba přijmout opatření k řešení těchto problémů.[3]

Význam pojmu „progresivismus“ se v průběhu času měnil a lišil se v závislosti na úhlu pohledu. V průběhu 19. století se s progresivismem spojovali zastánci volného trhu a svobody pohybu osob.[4] Na konci 19. století se naopak rozšířil názor, že volnost trhu pokrok brzdí.[3] Na počátku 20. století se jako progresivní označovali také zastánci eugeniky a prohibice, tedy iniciativ, které tehdy byly propagovány ve jménu veřejného zdraví.[5][6][7][8][9] V 21. století se jako progresivní označuje „sociální nebo politické hnutí, jehož cílem je zastupovat zájmy obyčejných lidí prostřednictvím politických změn a podpory vládních opatření“.[10]

V českých zemích byl progresivismus reprezentovaný několika různými politickými subjekty, které vycházely jednak z politického realismu v pojetí Tomáše Garrigua Masaryka, a jednak z radikálního pokrokového hnutí české mládeže počátku 90. let 19. století.[11] Byla to například Česká strana lidová, zvaná všeobecně realisté, kterou založil Masaryk po Hilsnerově aféře v roce 1900.[12] Sloučením s částí Radikálně pokrokové strany pak v roce 1906 vznikla Česká strana pokroková.[13] Mezi další progresivní strany patřily Státoprávní pokroková strana a Lidová strana pokroková na Moravě. Pokrokové strany v českých zemích se stavěly do opozice vůči politice vídeňských vlád, ale kritizovaly i konzervativní politiku tehdejší vedoucí české politické strany, Národní strany svobodomyslné, zvané všeobecně mladočeši.[11]

Od osvícenství k průmyslové revoluci

[editovat | editovat zdroj]
Immanuel Kant

Immanuel Kant označil pokrok za pohyb od barbarství k civilizaci. Filozof a politolog 18. století Nicolas de Condorcet předpověděl, že politický pokrok bude zahrnovat zánik otroctví, nárůst gramotnosti, zmírnění nerovnosti pohlaví, reformy tehdy tvrdého vězeňství a ústup chudoby.[14]

Modernitu a modernizaci jako klíčové formy myšlenky pokroku prosazovali klasičtí liberálové v 19. a 20. století. Ti vyzývali k rychlé modernizaci hospodářství a společnosti, aby se odstranily tradiční překážky volného trhu a svobody pohybu osob.[4]

John Stuart Mill

Koncem 19. století se v západním světě rozšířil politický názor, že pokrok brzdí obrovská ekonomická nerovnost mezi bohatými a chudými, minimálně regulovaný laissez-faire kapitalismus s nekontrolovatelnými monopolními korporacemi, intenzivní a často násilné konflikty mezi kapitalisty a dělníky a potřeba opatření k řešení těchto problémů.[3] Progresivismus ovlivnil různá politická hnutí. Sociální liberalismus byl ovlivněn koncepcí britského liberálního filozofa Johna Stuarta Milla, podle níž jsou lidé „pokrokovými bytostmi“.[15] Britský premiér Benjamin Disraeli rozvíjel progresivní konzervatismus v rámci konzervatismu jednoho národa.[16][17]

Prostor mezi sociální revolucí a sociálně konzervativní laissez-faire středopravicí byl ve Francii vyplněn nástupem radikalismu, který se domníval, že sociální pokrok vyžaduje antiklerikalismus, humanismus a republikanismus. Zejména antiklerikalismus měl až do poloviny 20. století dominantní vliv na levý střed v mnoha francouzsky a románsky mluvících zemích. V císařském Německu uzákonil kancléř Otto von Bismarck různá progresivní sociální opatření z paternalistických konzervativních pohnutek – aby distancoval dělníky od tehdejšího socialistického hnutí a aby humánním způsobem napomohl udržení průmyslové revoluce.[18]

V roce 1891 vydala římskokatolická církev encykliku Rerum novarum, v níž papež Lev XIII. odsoudil vykořisťování práce a vyzval k podpoře odborů a státní regulaci podniků v zájmu sociální spravedlnosti, přičemž obhajoval právo na vlastnictví a kritizoval socialismus.[19] V Severní Americe se objevil protestantský progresivistický pohled zvaný sociální evangelium, který se zaměřoval na boj proti ekonomickému vykořisťování a chudobě a v polovině 90. let 19. století byl běžný v mnoha protestantských teologických seminářích ve Spojených státech.[20]

Současná mainstreamová politická koncepce k této filozofii

[editovat | editovat zdroj]
Theodore Roosevelt

Ve Spojených státech začal progresivismus jako intelektuální vzpoura proti politické filozofii konstitucionalismu,[21] jak ji vyjádřil John Locke a otcové zakladatelé USA a podle níž autorita vlády závisí na dodržování omezení jejích oprávněných pravomocí.[22] To, co začalo jako sociální hnutí v 90. letech 19. století, přerostlo v populární politické hnutí označované jako progresivní éra; v prezidentských volbách v roce 1912 se všichni tři kandidáti na prezidenta USA prohlásili za progresivisty. Ačkoli pojem progresivismus reprezentuje řadu různých politických skupin, které nebyly vždy jednotné, progresivisté odmítali sociální darwinismus a věřili, že problémy, kterým společnost čelí, jako je třídní boj, chamtivost, chudoba, rasismus a násilí, lze nejlépe řešit zajištěním dobrého vzdělání, bezpečného prostoru a efektivního pracovního prostředí. Progresivisté žili převážně ve městech, měli vysokoškolské vzdělání a věřili, že vláda může být nástrojem změny.[23] Prezident Republikánské a později Pokrokové strany Theodore Roosevelt prohlásil, že „vždy věřil, že moudrý progresivismus a moudrý konzervatismus jdou ruku v ruce“.[24]

Woodrow Wilson

K americkému progresivistickému hnutí v rámci Demokratické strany patřil i prezident Woodrow Wilson. Progresivní postoje se v průběhu času vyvíjely. Imperialismus byl v rámci progresivismu na konci 19. a na počátku 20. století kontroverzní otázkou, zejména ve Spojených státech, kde někteří progresivisté americký imperialismus podporovali, zatímco jiní byli proti němu.[25] V reakci na první světovou válku zavedl prezident Woodrow Wilson ve Čtrnácti bodech koncept národního sebeurčení a kritizoval imperialistickou konkurenci a koloniální nespravedlnosti. Tyto názory podporovali antiimperialisté v oblastech světa, které se bránily imperiální nadvládě.[26]

V období nástupu ekonomického keynesiánství (30.–70. léta 20. století) byla v mnoha zemích široce akceptována velká role státních zásahů do ekonomiky. S nástupem neoliberalismu a zpochybňováním státní intervenční politiky v 70. a 80. letech 20. století reagovala středolevicová progresivní hnutí přijetím třetí cesty, která zdůrazňovala významnou roli tržní ekonomiky.[27] Existují sociální demokraté, kteří vyzývali k tomu, aby sociálnědemokratické hnutí překonalo třetí cestu.[28] Významní progresivní konzervativní představitelé britské Konzervativní strany kritizují neoliberalismus.[29]

V 21. století progresivisté nadále podporují veřejnou politiku, která snižuje nebo zmírňuje škodlivé dopady ekonomické nerovnosti a systémové diskriminace (jako například institucionální rasismus), prosazují politiku ohleduplnou k životnímu prostředí, sociální zabezpečení a práva zaměstnanců a vystupují proti negativním externalitám, které na životní prostředí a společnost působí monopoly nebo vliv korporací na demokratický proces. Jednotícím tématem je upozorňování na negativní dopady současných institucí nebo způsobů jednání a zasazovat se o sociální pokrok, tj. o pozitivní změnu definovanou několika kritérii, jako je rozšíření demokracie, zvýšení rovnostářství (v podobě ekonomické a sociální rovnosti) a zlepšení blahobytu obyvatelstva. Za zastánce progresivního přístupu v tomto pojetí se dnes běžně označují také sociální demokraté.[30]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Progressivism na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Progressivism in English [online]. [cit. 2017-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 March 2019. 
  2. ↑ a b Harold Mah. Enlightenment Phantasies: Cultural Identity in France and Germany, 1750–1914. Cornell University. (2003). p. 157.
  3. ↑ a b c Nugent, Walter. Progressivism: A Very Short Introduction. [s.l.]: Oxford University Press, 2010. ISBN 9780195311068. S. 2. 
  4. ↑ a b Joyce Appleby; LYNN HUNT; MARGARET JACOB. Telling the Truth about History. [s.l.]: [s.n.], 1995. Dostupné online. ISBN 9780393078916. S. 78. 
  5. ↑ Prohibition: A Case Study of Progressive Reform [online]. Library of Congress [cit. 2017-10-04]. Dostupné online. 
  6. ↑ LEONARD, Thomas. Retrospectives: Eugenics and Economics in the Progressive Era. Journal of Economic Perspectives. 2005, s. 207–224. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 August 2017. DOI 10.1257/089533005775196642. 
  7. ↑ ROLL-HANSEN, Nils. Geneticists and the Eugenics Movement in Scandinavia. The British Journal for the History of Science. 1989, s. 335–346. DOI 10.1017/S0007087400026194. PMID 11621984. JSTOR 4026900. 
  8. ↑ FREEDEN, Michael. Liberal Languages: Ideological Imaginations and Twentieth-Century Progressive Thought. Princeton: Princeton University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0691116778. S. 144–165. 
  9. ↑ James H. Timberlake, Prohibition and the Progressive Movement, 1900–1920 (1970)
  10. ↑ "Progressivism". The Cambridge English Dictionary. 24 June 2020. Retrieved 3 May 2020.
  11. ↑ a b Politické programy českých "pokrokových" stran 1896-1920. Praha: Historický ústav AV ČR, 2010. ISBN 978-80-7286-174-3. 
  12. ↑ Eva Schmitt-Hartmann, "Thomas G. Masaryk's Realism: Origins of a Czech Political Concept", (1984), 150.
  13. ↑ Česká strana pokroková a její ustavující valný sjezd dne 21. ledna 1906 (1906), str. 2–3, Dostupné online: https://www.archive.org/stream/eskstranapokrok00unkngoog?ref=ol (2007)
  14. ↑ Nisbet, Robert (1980). History of the Idea of Progress. New York: Basic Books. ch 5
  15. ↑ Alan Ryan. The Making of Modern Liberalism. p. 25.
  16. ↑ Patrick Dunleavy, Paul Joseph Kelly, Michael Moran. British Political Science: Fifty Years of Political Studies. Oxford, England, UK; Malden, Massachusetts: Wiley-Blackwell, 2000. pp. 107–08.
  17. ↑ Robert Blake. Disraeli. Second Edition. London, England, UK: Eyre & Spottiswoode (Publishers) Ltd, 1967. p. 524.
  18. ↑ Union Contributions to Labor Welfare Policy and Practice: Past, Present, and Future. Routledge, 16, 2013. p. 172.
  19. ↑ Faith Jaycox. The Progressive Era. New York, New York: Infobase Publishing, 2005. p. 85.
  20. ↑ Charles Howard Hopkins, The Rise of the Social Gospel in American Protestantism, 1865–1915 (1940).
  21. ↑ WALUCHOW, Wil. Stanford Encyclopedia of Philosophy. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Redakce Zalta Edward N.. [s.l.]: Metaphysics Research Lab, Stanford University, 17 August 2018. Dostupné online. 
  22. ↑ WATSON, Bradley. Progressivism : the strange history of a radical idea. Notre Dame, Indiana: University of Notre Dame Press, 2020. ISBN 978-0268106973. S. 11. 
  23. ↑ "The Progressive Era (1890–1920)". The Eleanor Roosevelt Papers Project. Archivováno 20. 1. 2020 na Wayback Machine.. Retrieved 31 September 2014.
  24. ↑ Jonathan Lurie. William Howard Taft: The Travails of a Progressive Conservative. New York, New York: Cambridge University Press, 2012. p. 196.
  25. ↑ Nugent, Walter. Progressivism: A Very Short Introduction. [s.l.]: Oxford University Press, 2010. ISBN 9780195311068. S. 33. 
  26. ↑ Reconsidering Woodrow Wilson: Progressivism, Internationalism, War, and Peace. p. 309.
  27. ↑ Jane Lewis, Rebecca Surender. Welfare State Change: Towards a Third Way?. Oxford University Press, 2004. pp. 3–4, 16.
  28. ↑ After the Third Way: The Future of Social Democracy in Europe. I. B. Taurus, 2012. p. 47.
  29. ↑ Hugh Bochel. The Conservative Party and Social Policy. The Policy Press, 2011. p. 108.
  30. ↑ Henning Meyer, Jonathan Rutherford. The Future of European Social Democracy: Building the Good Society. Palgrave Macmillan, 2012. p. 108.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]