Psohlavec (folklór)

Kynocefal - psohlavec z Norimberské kroniky (1493)

Psohlavec je ve slovanské kultuře, včetně folklóru, označení pro člověka s psí hlavou. Je však možná i souvislost s kulturami staršími. Již antičtí autoři jako Ktésias, Strabón a Plinius starší se zmiňují o lidech, známých řecky jako kynokefalos, respektive latinsky jako cynocephalus.

V pravoslavných oblastech je s psí hlavou také někdy zobrazován svatý Kryštof.

Česko

[editovat | editovat zdroj]

V češtině je psohlavec poprvé doložen v díle mistra Klareta z druhé poloviny 14. století v podobě psiehlavec, jako překlad latinského cynocephalus. Ve staročeském prvotisku Lucidáře z roku 1498 jsou psohlavci zmiňováni jako lidé žijící v Indii, s nohama obrácenýma patami napřed, s osmnácti prsty na nohou a sedmnácti na rukou, kteří mají hlavu psa a místo mluvení štěkají. Dále jsou zmiňováni v Lactiferu Jana Vodňanského z roku 1508 a ve vydání Alexandreidy z roku 1513.[1]

Od 16. století se stalo slovo psohlavec nadávkou, označující především nepřátele křesťanů, typicky Turky. V první polovině 17. století jsou v díle Respublica Bohemiae Pavla Stránského jako psohlavci označeni domažličtí Chodové, nejspíše ve významu pejorativa či nadávky, odkazující na jejich vzpurnost. Hanlivý význam slova v tomto kontextu začal mizet až na konci 18. století. Ještě Jungmannův slovník z počátku 19. století však toto slovo uvádí jako hanlivé pojmenování Turků a Tatarů.[2]

Slovinsko

[editovat | editovat zdroj]

Ve slovinské lidové tradici je psohlavec nazýván pasjeglavec, pesjan, pesoglav, pesoglavec, nebo pasjedlan. Jedno oko mu směřuje k zemi, nebo má jedno oko vpředu hlavy a druhé vzadu, případně má jediné oko vzadu. Může mít také pouze jednu nohu, nebo kozí nohy. Objevuje se také představa bytosti s horní polovinou lidskou a dolní psí. Často splývají s vlkodlaky a je jim přisuzována krvežíznivost, především vůči křesťanům. Za psohlavce byli často považováni Hunové a jejich vůdce Attila.[3]

Tradici o Attilovi se podobají příběhy o princi Markovi Psu, známé ze slovinského pobřeží a italské Slavie Friulany, částečně ovlivněné také podáním o svatém Markovi – patronovi Benátek zobrazovaném se lvem. Marko Pes byl synem princezny, uvězněné ve věži svým otcem, jejímž jediným společníkem byl pes – jeho otec. Poté, co Marko vyrostl, unikl ze svého domova, stal se vůdcem psohlavců a zpustošil svou rodnou zemi. Jeho historickým předobrazem může být Marx Sittich von Ems nebo Marko Klis.[4]

Srbsko

[editovat | editovat zdroj]

V srbské lidové kultuře, především v části Bosny a Černé Hory, se věřilo na bytost, která má lidské tělo s nohama koně a psí hlavou s kovovými zuby a jedním okem uprostřed čela.[5]

Psoglavové prý žili v jeskyních nebo v temném lese, ve kterém bylo mnoho drahokamů, ale žádné slunce.[5] Praktikovali kanibalismus, jedli lidi; dokonce je vyhrabávali z jejich hrobů, aby je poté mohli sníst.[5]

Psoglav je chtonický démon, podobný řeckým kyklopům.[5]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Psoglav na anglické Wikipedii.

  1. ↑ http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5970
  2. ↑ http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7376
  3. ↑ KROPEJ, Monika. Supernatural Beings from Slovenian Myth and Folktales. Ljubljana: ZRC Publishing, 1990. ISBN 978-961-254-428-7. S. 201. 
  4. ↑ KROPEJ, Monika. Supernatural Beings from Slovenian Myth and Folktales. Ljubljana: ZRC Publishing, 1990. ISBN 978-961-254-428-7. S. 202. 
  5. ↑ a b c d Š. Kulišić. Српски митолошки речник. Belgrade: [s.n.], 1970. Kapitola Псоглав. (Serbian)