Radegundis

Tento článek pojednává o franské královně. Možná hledáte: Radegundu, langobardskou královnu, manželku krále Wachona.
Radegunda
Narození518
Erfurt
Úmrtí13. srpna 587 (ve věku 68–69 let)
Poitiers
Místo pohřbeníKostel svaté Radegundy v Poitiers
Povoláníbásnířka, panovnice, spisovatelka a řeholnice
Nábož. vyznáníkatolická církev
ChoťChlothar I.[1]
RodičeBertachar[1][2]
RodMerovejci
Funkcekrálovna
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Radegundis také Radegunda, Radegonde či Radigunda (520? Durynsko – 13. srpna 587 Poitiers) byla durynská princezna a franská královna, zakladatelka klaštera Svatého Kříže v Poitiers. Římskokatolickou církví je uctívaná jako svatá. Je také patronkou Jesus College v Cambridgi a také několika kostelů ve Francii a Anglii.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Radegundis se narodila kolem roku 520 královi Bertacharovi, jednomu ze tří panovníků Durynska,[3] který byl v bitvě zavražděn jejím strýcem Herminafriedem. Ten si následně ještě malou Radegundu vzal do opatrovnictví. Ve spojení s franským králem Theuderichem I. porazil i dalšího svého bratra Badericha. Když se zbavil svých bratrů, tak ovládl Durynsko, čímž však porušil dohodu s Theuderichem o sdílení suverenity v Durynsku. Za toto porušení se v roce 531 Theuderich s Chlotharem I. vydali na válečné tažení do Durynska, kde Hermanfrida v bitvě zabili a dobyli jeho království.[4] Po smrti svého opatrovníka se Radegundy ujal Chlothar I. a vzal ji s sebou do merovejské Galie.[3] Byla ještě dítě a tak ji poslal do svého sídla Athies v Pikardii. O několik let později, v roce 540 se s ní pak oženil.[4]

Radegundis byla jednou ze šesti manželek či konkubín Chlothara I. Další manželkami byly Gunteucha, vdova po jeho bratru Chlodomerovi, Chunsina, Ingunda, Aregunda a Wuldetrada, vdova po Chlotharovu prasynovci Theobaldovi. Radegundis s Chlotharem neměla žádné děti. Byla známá svou almužnou.[4]

Když Chlothar v roce 550 zavraždil Radegundina bratra, posledního žijícího mužského člena durynské královské rodiny, tak od Chlothara utekla. Ochranu našla u církve, kde přesvědčila biskupa z Noyonu, aby ji vysvětil na diakonku[3] Kolem roku 560 založila klášter Sainte-Croix v Poitiers, kde se starala o nemocné. Radegundis věřila, že má dar léčit.[4]

Její opatství bylo pojmenováno po relikvii Svatého kříže, kterou Radegundis získala od byzantského císaře Justina II. Když Maroveus, biskup z Poitiers odmítl relikvii umístit do kláštera, na Radegundinu žádost poslal král Sigibert I. Eufronia z Tours do Poitiers, aby provedl církevní obřad za biskupa. Na oslavu a umístění relikvie do kláštera Sainte-Croix složil Venantius Fortunatus sérii chvalozpěvů, včetně slavné Vexilla Regis, považovanou za jednu z nejvýznamnějších křesťanských chvalozpěvů, jaké kdy byly napsány a která se dodnes zpívá při bohoslužbě na Velký pátek, květnou neděli či Povýšení svatého Kříže.[5]

Radegundis byla blízkou přítelkyní Juniana z Maire. Říká se, že Junian a Radegundis zemřeli ve stejný den, 13. srpna 587.[6]

Askeze

[editovat | editovat zdroj]

Radegundis byla známá svým asketickým chováním a často byla popisována jako „extrémní asketa“.[7][8] Byla vegetariánkou,[9] a odmítala všechny živočišné produkty. Nejedla nic jiného než luštěniny a zeleninu. Nejedla ovoce, ryby a ani vejce.[7] Radegundis se zdržovala také pití vína, medoviny a piva. Během postní doby nejedla chléb, oleje a ani nesolila, pila jen trochu vody.[7] Jednala proti radám ostatních, kteří ji varovali, že z její extrémní askeze může onemocnět.[7][8]

Literární aktivity

[editovat | editovat zdroj]

Básník Venantius Fortunatus a historik Řehoř z Tours byli její blízcí přátelé a často ji zmiňují ve svých dílech. Radegundis je pravděpodobně autorkou dvou básní, De Excidio Thoringiae a Ad Artachin.[10]

Radegundina pohřbu se zúčastnil Venantius Fortunatus i Řehoř z Tours. Pohřeb se konal tři dny po její smrti. Jeptišky, které žily za vlády církevního vůdce Caesariuse z Arles, musely umět číst, psát a věnovat několik hodin denně četbě písma a opisování rukopisů, stejně tak musely umět i tradiční úkony, jako bylo tkaní a vyšívání.[5] Tyto povinnosti je uzavíraly do té míry, že jeptišky z kláštera Sainte-Croix se nemohly zúčastnit Radegundina pohřbu. Radegundis byla pohřbená v kostele svaté Radegundy v Poitiers. Její hrob je dodnes stále v kryptě kostela, který je centrem úcty k její osobě. V 60. letech 13. století byly v kostele umístěny vitráže zobrazující Radegundin život, ale později byly z velké části zničeny hugenoty.

Atributy

[editovat | editovat zdroj]

Obvykle je zobrazována s královským rouchem, korunou a žezlem, přičemž poblíž jsou vlci a divoká zvířata, která jsou v její přítomnosti krotká. Dalšími atributy jsou, biskupská berla a kniha, pole ovsa, bílá čelenka, tunika s lilií či plášť se zámky.[11]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Radegund na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Christian Settipani: La Préhistoire des Capétiens. Villeneuve-d'Ascq. 1993. ISBN 978-2-9501509-3-6.
  2. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ a b c St Radegund - Jesus College Cambridge. web.archive.org [online]. Univerzita v Cambridgi, 2013-03-18 [cit. 2022-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-03-18. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d THIEBAUX, Marcelle. The Writings of Medieval Women: An Anthology - chapter 5. [s.l.]: Routledge Dostupné online. ISBN 978-0-429-61898-7. (anglicky) 
  5. ↑ a b SCHULENBURG, Jane Tibbetts. Forgetful of Their Sex: Female Sanctity and Society, ca. 500-1100. [s.l.]: University of Chicago Press Dostupné online. ISBN 978-0-226-51899-2. (anglicky) 
  6. ↑ Quelques saints du Poitou et d'ailleurs [online]. 2009-07-06 [cit. 2022-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-07-06. (francouzsky) 
  7. ↑ a b c d EFFROS, B. Creating Community with Food and Drink in Merovingian Gaul. [s.l.]: Springer 174 s. Dostupné online. ISBN 978-1-349-62577-2. S. 49–50. (anglicky) 
  8. ↑ a b MUIR, Elizabeth Gillan. Women's History of the Christian Church: Two Thousand Years of Female Leadership. [s.l.]: University of Toronto Press Dostupné online. ISBN 978-1-4875-9384-1. S. 46. (anglicky) 
  9. ↑ MATHISEN, Ralph. Society and Culture in Late Antique Gaul.. www.worldcat.org [online]. Taylor and Francis, 2017 [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ VINCENT, J. M. Review of Woman under Monasticism [online]. 1896 [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. DOI 10.2307/1833622. (anglicky) 
  11. ↑ BOND, Francis. Dedications & Patron Saints of English Churches: Ecclesiastical Symbolism, Saints and Their Emblems. [s.l.]: H. Milford, Oxford University Press Dostupné online. S. 328. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]