V biochemii je receptor (přijímač, přenašeč) bílkovina umístěná na cytoplazmatické membráně nebo v cytoplazmě či v buněčném jádře, která se váže na specifické molekuly (ligandy), jako jsou neurotransmitery, hormony nebo ostatní látky, a spouští buněčnou odezvu na tyto ligandy. Změny chování receptorových bílkovin, které byly spuštěny ligandy, vyplývají z fyziologických změn, které představují biologickou činnost ligandů.
Existují různé typy receptorů podle svých ligandů a funkcí:
O receptorech se jednou někde tvrdí, že informace přijímají, pak zase, že je vysílají: A skutečně v tom není rozpor, opravdu dělají obojí. Receptor totiž jinguje jako dvojbran, stejně jako každý mechanismus nebo stroj. V tomto případě náš bio-sensor, receptor, reaguje na nějaký vjem, ať už z vnějšího světa nebo i na vnitřní prostředí, a tento překládá na svůj výstupní bio-chemický vzruch a po dostředivé dráze ho odesílá ke zpracování; ať už kamkoli. A i z druhé strany, pro efektor platí dvojbranové fungování: Např. sval přijme odstředivý vzruch (zevnitř) a přetransformuje ho na změnu fyzického světa, například okolí.
Tyto receptory mívají také označení 7TM, protože mají 7 transmembránových domén. Patří k nim např. (v závorce je zpravidla uveden ligand):
Poznámka: toto je prostý výčet několika receptorů spřažených s G-proteiny. G-proteinové receptory jsou děleny do šesti skupin dle funkční podobnosti a homologií v sekvencích. Ty jsou pak dále děleny na podskupiny.
Tyto receptory detekují ligandy a předávají signál přes tyrosinkinasu. Tato skupina receptorů obsahuje:
Mnoho genetických poruch znamená dědičné poruchy v genech receptorů. Často je obtížné určit, zdali je nefunkční receptor, nebo je hormon produkován ve sníženém množství. Toto zvyšuje výskyt endokrinologických poruch typu pseudo-hypo-, kde se ukazuje nižší hladina hormonu, zatímco ve skutečnosti jde o receptor nedostatečně odpovídající na hormon.