Resilience v sociologii označuje schopnost sociálního systému vstřebat rušivé podněty nebo jim čelit, popřípadě odolávat stresům tak, aby systém zůstal ve stejném stavu, zachoval si svojí strukturu a funkce. Popisuje míru, do které je systém schopný sebeorganizace, učení a přizpůsobení.[1]
Zvýšení míry resilience se projevuje tak, že je systém schopný lépe snášet náročné situace s menší újmou. Resilience je tedy v sociálně ekologických systémech schopnost lidí přecházet změny a vlivy v budoucnosti na kvalitativně vyšší úrovni.
V sociologickém kontextu představuje slovo opačné k resilienci pojem zranitelnost.[2]
Resilience v sociologii má tři základní rysy:[3]
Sociální vědy zdůrazňují význam pojmu resilience a jeho politické a ideologické role, kterou hraje ve společenském kontextu. Původně se termín objevil v oboru dětské psychologie při zkoumání neočekávaného vývoje dětí vyrůstajících ve špatných podmínkách. Neočekávané množství dětí zůstalo i přes znevýhodňující a diskriminující prostředí ve stabilním a příčetném stavu oproti očekávanému rozvoji deviantních, delikventních nebo pasivních osobností. Resilience tedy představuje zvláštní schopnost, která pomáhá odolat těžkým situacím a překonat je.[2]
V případě zvyšování sociální resilience se často jedná o “program na rozvoj resilience” určený pro jednotlivce, skupiny a komunity.
Maguire a Hagan[4] poukazují na fakt, že se například vlády často snaží zvýšit resilienci skupin a komunit kvůli stále většímu nedostatku veřejných systémů krizového managementu. Autoři definují sociální resilienci jako “předpoklad sociálních subjektů (např. skupin nebo komunit) překonat náročné situace nebo se s nimi úspěšně vypořádat. K dosažení tohoto cíle jsou, dle Maguire a Hagan, potřeba tři dílčí části: odolnost, zotavení a kreativita. Odolnost, dle autorů, souvisí se snahami komunit ustát zátěžové situace a jejich důsledky. Zotavení se váže ke schopnosti komunit překonat zátěžové situace. Kreativita je nutná ke zrychlení a optimalizaci zotavení na všech úrovních komunity a k navrácení jejího stavu před zátěžovou situací.
Rodinná resilience nemá v sociologii ustálenou definici. Podle interpretace sociologů McCubbina a McCubbinové tento pojem zahrnuje „charakteristické vlastnosti, které pomáhají rodinám odolávat narušení tváří v tvář změnám, a adaptovat se v krizových situacích.“ [5] National Network for Family Resilience ji definuje jako „dovednost rodiny upevňovat svou schopnost úspěšně čelit výzvám života.“[6]
Tuto dovednost je v rodině, jakožto funkční sociální jednotce, možné rozvíjet. K dosažení tohoto cíle využíváme čtyř strategií:[7]
Příkladem využití konceptu sociální resilience jsou "resilientní" města. Tato města se vyznačují sedmi vlastnostmi, které umožňují snadněji překonat stresy a šoky, reagovat na ně a přizpůsobit se jim:[8]