Sestina

Sestina je literární forma, užívaná převážně v lyrické poezii, skládající se ze šesti slok a posledního tříveršového envoi (shrnutí, dovětku).

Pochází z provensálských trubadúrských písní[1], vytvořena byla Arnautem Danielem[2], dále byla hojně užívána v italské poezii, zejména Petrarcou. Od té doby je známa ve většině evropských a amerických literatur (Luís Vaz de Camões, Friedrich Rückert, Algernon Charles Swinburne, Rudyard Kipling, Ezra Pound, W. H. Auden, Elizabeth Bishop, Joan Brossa, John Ashbery, Seamus Heaney, Oskar Pastior…). V Polsku sestiny psali Jan Andrzej Morsztyn[3] a Antoni Lange[4].

V české literatuře tuto formu užíval zejména Jaroslav Vrchlický (napsal 29 sestin[5]), stejně jako většinu italských básnických forem, poté ale příliš užívaná nebyla a dnes se vyskytuje sporadicky. První českou sestinu napsal Jan Erazim Vocel[6]. Po Vrchlickém užili sestinu čeští básníci Jan Kameník[7] a František Hrubín[8].

Sestina je většinou psána jedenáctislabičným jambickým veršem (endecasylab). Skládá se ze sedmi slok, prvních šest je šestiveršových a poslední, sedmá, tříveršová. Rýmové schéma je abcdef fabcde efabcd defabc cdefab bcdefa (snadnější verze). Klasická forma sestiny však splétá verše do sebe takto: abcdef faebdc cfdabe ecbfad deacfb bdfeca (tato forma se považuje za vytříbenější). Pod pojmem rým si u sestiny nelze představit běžnou podobu slabičného echa, neboť v sestině jde vždy o rým absolutní, v sestinách se rýmuje identickým slovem (v gramatickém tvaru z první sloky).

Sedmá sloka je tříverší, v němž jsou na koncích půlveršů zopakována všechna předešlá koncová slova. Následují v posloupnosti jako u sloky první.

Svým charakterem je sestina jakousi variací na témata šesti koncových slov. U Petrarky jsou známé i dvojité sestiny (dvanáct slok s třináctým envoi), jež k nám překládal Pavel Eisner[9].

Příklad

[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Vrchlický

Sestina v srpnu


Pod starými a košatými stromy

na vlhké, husté, nesšlapané trávě

sám ležím v dumě, skrze větve v dáli

zřím do kraje, jenž v stříbrné spí mlze

tím unavený nekonečným žárem

jak dlouhým bděním unavené oko.


A slunce velké, Kyklopovo oko,

se zadívalo pevně mezi stromy,

zem, vodu, vzduch opíjíc dusným žárem,

a sotva brouk se pohne zvuče v trávě

a pouze jako stěnu v modré mlze

stát vidím lesy na obzoru v dáli.


Mdlý, znaven ležím, netoužím víc v dáli,

do srdce vlastní obrácené oko

svět jiný stopuje tam v slzí mlze;

jak jezero je duše mezi stromy,

jež opuštěné dumá v sítí, v trávě,

jen vášně zanícené těžkým žárem.


Klas trávy, stromů vrch se nehne žárem,

ni mráček sivý nezjeví se v dáli,

je dusné ticho – v písku, sítí, trávě,.

Ku spánku rádo by se přimklo oko,

však brání mu v tom velké, staré stromy,

jež korunou se zdají ztápět v mlze.


Zda v této tajemné a šeré mlze,

jež zdá se chvět a blýskat mocným žárem,

vám nová míza stoupá k srdci, stromy?

Zda života ruch rozlívá se v dáli?

Zda v účasti se dívá jakés oko

na vření vln a motýla let v trávě?


Ó, chtěl bych zhasnout jak světluška v trávě!

Ó, chtěl bych zmizet jako holub v mlze!

Chtěl na jediné bych se změnit oko

a stíhat nezmýlený zimou, žárem

ves život v blízku, hloubi, výši, dáli,

čím žijí skály, květy, býlí, stromy!


Ó, staré stromy, jak tu ležím v trávě,

sem neste z dáli bouř, jež dřímá v mlze,

taj pronikne snad oko blesků žárem!

Ze sbírky Hudba v duši, vyd. Fr. Šimáček 1886

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Encyclopaedia Britannica.
  2. ↑ Josef Brukner, Jiří Filip, Poetický slovník, Mladá fronta, Praha 1997,s. 305-306.
  3. ↑ Wiktor Jarosław Darasz, Mały przewodnik po wierszu polskim, Kraków 2003, s. 35.
  4. ↑ Antoni Lange, Księgi proroków. Miłość, czyli Księga Jezusa.
  5. ↑ ŠIŠKA, J. Sborník společnosti Jaroslava Vrchlického. 1926-7, s. 147. 
  6. ↑ VOCEL, Jan Erazim. Básně od J. Er. Wocela. Před březnem r. 1848. Časopis českého museum. 1849, roč. 23, s. 103–113. 
  7. ↑ KAMENÍK, Jan. Básně: Dílo Jana Kameníka, sv. 1. 2014. vyd. Praha: Torst, Triáda 
  8. ↑ HRUBÍN, František. Mávnutí křídel. 1944. vyd. Praha: František Borový 
  9. ↑ PETRARCA, Francesco. Vzývání. 1945. vyd. [s.l.]: J. Podroužek 124 s. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]