Severské agrární strany

Severské agrární strany, označované také jako skandinávské agrární strany[1] nebo agrární liberální strany,[2][3] jsou agrární politické strany, které patří k politické tradici typické pro severské země. Nacházejí se ve středu politického spektra, ale plní role charakteristické pro severské země, a proto je stále obtížné je zařadit podle konvenční politické ideologie.

Tyto strany nejsou socialistické a obvykle se v nich spojuje angažovanost ve prospěch malých podniků, venkovských záležitostí a politické decentralizace a někdy i skepse vůči Evropské unii. Strany mají rozdílné názory na volný trh a environmentalismus. Na mezinárodní úrovni se nejčastěji hlásí k Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) a Liberální internacionále.

Historicky se jednalo o zemědělské strany, avšak úbytek zemědělců po druhé světové válce je přiměl rozšířit svůj záběr. V této době se tři z nich přejmenovaly na Strany středu a jako poslední tak učinila v roce 1965 stranu ve Finsku.[4] V současnosti jsou hlavními agrárními stranami Strana středu ve Švédsku, Venstre v Dánsku, Finský střed ve Finsku, Strana středu v Norsku a Progresivní strana na Islandu.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

V porovnání s kontinentální Evropou měli zemědělci v severských zemích v minulosti nebývalý politický vliv.

První z těchto stran, dánská Venstre, vznikla v roce 1870 jako liberální, protidaňová strana zemědělců v roce 1870. Ostatní strany vznikly na počátku 20. století, což bylo podníceno zavedením všeobecného volebního práva a poměrného volebního systému v celém regionu.[5] Jako první vznikla v roce 1906 finská Agrární liga (nyní Finský střed), po ní následovala v roce 1915 norská Agrární strana. Islandská Progresivní strana vznikla v roce 1916 sloučením dvou agrárních stran. Švédská Agrární strana vznikla v roce 1921.[5]

S úbytkem skandinávského zemědělského obyvatelstva se strany posunuly směrem k tomu, aby se staly centristickými stranami tím, že získaly část městského elektorátu.[6] Švédská Agrární strana se v roce 1958 přejmenovala na Stranu středu. Strana v Norsku a Finsku přijaly stejný název v roce 1959, resp. 1965.[6]

Podle studie Magnuse Bergliho Rasmussena z roku 2022 měly zemědělské strany a zástupci zemědělců silnou motivaci bránit rozšiřování sociálního státu a zemědělští poslanci důsledně vystupovali proti štědré sociální politice.[7]

Po skončení sovětské nadvlády v pobaltských zemích byla Estonská strana středu (založená v roce 1991) vytvořena výslovně podle švédského vzoru.[8] Lotyšský svaz zemědělců z postkomunistické éry považuje za vzory také severské agrární strany, které usilují o to být středovou všelidovou stranou namísto čistě jednozájmové zemědělské strany.[9]

Ideologie

[editovat | editovat zdroj]

Postoje stran k volnému trhu a ekonomickému liberalismu jsou smíšené. Zatímco norská Strana středu a islandská Progresivní strana jsou proti ekonomické liberalizaci,[10] ostatní strany, především dánská Venstre a švédská Strana středu, kladou velký důraz na hospodářský růst a produktivitu.[11] Kvůli tomuto rozdělení je strana Venstre v některé odborné literatuře označována za samostatnou „nevlastní sestru“ severských agrárních stran.[6] Přesto se všechny strany definují jako „nesocialistické“, přičemž některé se distancují i od označení „buržoazní“, které je tradičně vyhrazeno konzervativním a liberálním stranám.[6]

Většina stran se ve svých zemích tradičně řadí na euroskeptickou stranu.[12][13]

Nejvíce proti členství v Evropské unii se staví norská Strana středu, která tento postoj zastává již od referenda v roce 1972. Proti členství se staví také islandská Progresivní strana, zatímco dánská Venstre je pro-evropská a je pro vstup Dánska do eurozóny.

Podporovatelé

[editovat | editovat zdroj]

Strany, které původně podporovali zemědělci, se přizpůsobily klesajícímu počtu venkovského obyvatelstva a diverzifikovaly svou voličskou základnu. Finský střed získává od zemědělců pouze 10% podporu, zatímco dánská Venstre získala v roce 1998 od zemědělců pouze 7% hlasů.[14] Podobně ve Švédsku až do voleb v roce 1988 volilo Stranu středu 60 až 70 % zemědělců, poté však podpora strany ze strany zemědělců klesla a dnes jsou voličskou základnou strany převážně lidé, kteří se zemědělstvím nezabývají.[15]

Seznam severských agrárních stran

[editovat | editovat zdroj]

Současné severské agrární strany jsou:

Mezi historické severské agrární strany patří:

Podobné agrární strany mimo severské země jsou/byly:

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nordic agrarian parties na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e THORLAKSON, Lori. International Encyclopedia of Social Policy. [s.l.]: Routledge, 2006. Dostupné online. ISBN 978-1-136-61004-2. S. 15–17. 
  2. ↑ HIX, Simon; LORD, Christopher. Political Parties in the European Union. [s.l.]: St Martin's Press, 1997. Dostupné online. S. 33. 
  3. ↑ MARKS, Gary; WILSON, Carole. National parties and the contestation of Europe. Legitimacy and the European Union: the contested polity. [s.l.]: Routledge S. 124. 
  4. ↑ Arter (1999), s. 78.
  5. ↑ a b Arter (1999), s. 76.
  6. ↑ a b c d Ruostetsaari, s. 226.
  7. ↑ RASMUSSEN, Magnus Bergli. Farmers and the Origin of the Welfare State: Evidence from 308 Roll Call Votes between 1882 and 1940☆. S. 202–226. Scandinavian Political Studies [online]. 2021-12-20 [cit. 2022-09-30]. Roč. 45, čís. 2, s. 202–226. Dostupné online. ISSN 0080-6757. DOI 10.1111/1467-9477.12222. 
  8. ↑ a b c Arter (2001), s. 181.
  9. ↑ a b NISSINEN, Marja. Latvia's Transition to a Market Economy: Political Determinants of Economic Reform Policy. [s.l.]: Macmillan, 1999. Dostupné online. S. 128. 
  10. ↑ Siaroff, s. 295.
  11. ↑ NARUD, Hanne Marthe; VALEN, Henry. What Kind of Future and Why?: Attitudes of Voters and Representatives. [s.l.]: [s.n.], 1999. S. 377. 
  12. ↑ SITTER, Nick. Euro-Scepticism as Party Strategy: Persistence and Change in Party-Based Opposition to European Integration. Austrian Journal of Political Science. Roč. 32, čís. 3, s. 239–253. 
  13. ↑ HANLEY, David L. Beyond the Nation State: Parties in the Era of European Integration. Londýn: Palgrave Macmillan, 2008. Dostupné online. ISBN 978-1-4039-0795-0. 
  14. ↑ Ruostetsaari, s. 227.
  15. ↑ OSKARSON, Marie. The Never-Ending Story of Class Voting in Sweden. [s.l.]: Oxford University Press, 2016. S. 252. 
  16. ↑ a b c d e BERGQVIST, Christina. Equal Democracies?: Gender and Politics in the Nordic Countries. [s.l.]: Nordic Council of Ministers, 1999. ISBN 978-82-00-12799-4. Kapitola Appendix II, s. 319–320. 
  17. ↑ a b c NORDLUND, Anders. Normative Foundations of the Welfare State: The Nordic Experience. [s.l.]: Routledge, 2005. ISBN 978-1-134-27283-9. Kapitola Nordic social politics in the late twentieth century, s. 74. 
  18. ↑ NORDSIECK, Wolfram. FAROES / DK [online]. [cit. 2022-09-30]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b c CARAMANI, Daniele. The Nationalization of Politics: The Formation of National Electorates and Party Systems in Western Europe. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-521-53520-5. S. 303. 
  20. ↑ a b BRANDAL, Nik; BRATBERG, Øivind; Dag Einar Thorsen. The Nordic Model of Social Democracy. [s.l.]: Springer, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-137-01327-9. S. 3. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ESAIASSON, Peter; HEIDAR, Knut. Beyond Westminster and Congress: the Nordic Experience. Columbus: Ohio State University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-8142-0839-7. 
  • HILSON, Mary. The Nordic Model: Scandinavia Since 1945. Ann Arbor: University of Michigan Press Dostupné online. ISBN 978-1-86189-366-6. 
  • KRISTINSSON, Gunnar Helgi. Farmer's Parties: A Study in Electoral Adaptation. [s.l.]: Félagsvísindastofnun Háskóla Íslands, 1991. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]