Smlouvy o zamezení dvojího zdanění (angl. Double Tax Treate) jsou mezinárodní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi dvěma nebo více státy s cílem zejména:
Základní charakteristikou smluv o zamezení dvojího zdanění je tedy skutečnost, že nezavádějí nové typy daní, ale pouze mění nebo doplňují ustanovení národních daňových systémů jednotlivých států. Obecně lze tedy říci, že cílem smluv o zamezení dvojího zdanění je určit, který stát má právo daný příjem zdanit.[1]
Podle smluvních stran existují dva typy smluv o zamezení dvojího zdanění a to bilaterální, kde smluvními stranami jsou pouze dva státy a multilaterální, kde je smlouva uzavřena mezi více státy.[1]
Pro uzavírání bilaterálních komplexních smluv o zamezení dvojího zdanění existují v současné době dvě modelové konvence týkající se daně z příjmů nebo majetku, které se odlišují zejména kritérii, podle kterých se stanovuje stát, jenž má právo daný příjem zdanit. Jedná se o:
Vzorová smlouva OECD je asi nejvýznamnějším dokumentem vypracovaným OECD v daňové oblasti. Text vzorové smlouvy spolu s Komentářem ke smlouvě představuje podrobný návod ke sjednávání takových smluv a zejména pak jejich interpretaci. Rada OECD doporučuje, aby státy při uzavírání nových smluv nebo při novelizaci stávajících smluv vycházely z této Vzorové smlouvy a při interpretaci jejich ustanovení akceptovaly její Komentář.[2]
Cílem Komentáře je vyložit jednotlivé pojmy uvedené v modelové smlouvě tak, aby poskytly uživatelům podrobný výklad termínů obsažených ve smlouvě a rovněž i výklad k situacím, které při aplikaci smlouvy o zamezení dvojího zdanění mohou nastat. Komentář však nepředstavuje mezinárodní smlouvu, ale pouze „doporučení“ výkladu. V případě interpretačních potíží se tedy postupuje podle způsobu, který předpokládá Vídeňská úmluva o smluvním právu, která v článku 31 uvádí, že smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.[3]
Podpis smluv o zamezení dvojího zdanění zajišťuje zpravidla ministr financí, ministr zahraničních věcí, příslušný velvyslanec v druhém státě nebo zvláštní zmocněnci. Projednávání a schvalování smluv o zamezení dvojího zdanění Poslaneckou sněmovnou a Senátem je jednodušší než u daňových zákonů. Není zde dáno pořadí. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou pravidelně zahraničním a rozpočtovým výborem Poslanecké sněmovny a senátním výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu a výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.[4]
Smlouvy o zamezení dvojího zdanění zpravidla dávají každému státu možnost vypovězení smlouvy. V praxi však k výpovědi nedochází a státy hledají řešení prostřednictvím sjednání nové smlouvy.[4]
V literatuře se lze setkat se zjednodušeným konstatováním, podle kterého jsou smlouvy o zamezení dvojího zdanění nadřazeny českému zákonu o daních z příjmů, nebo dokonce že mají vyšší právní sílu. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění i zákon o daních z příjmů však mají charakter originárního, primárního právního předpisu. Z toho vyplývá, že neexistuje vztahová hierarchie mezi smlouvou o zamezení dvojího zdanění a zákonem o daních z příjmů, ale ustanovení smlouvy o zamezení dvojího zdanění mají aplikační přednost před zákonem o daních z příjmů.[4]
Výše uvedené vyplývá také ze zákona o daních z příjmů, který v § 37 stanoví: „Ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“[5]
Vztah smlouvy o zamezení dvojího zdanění a zákona o daních z příjmů daleko lépe vystihuje zásada lex specialis derogat generali, která říká, že v případě naplnění podmínek aplikace konkrétní smlouvy o zamezení dvojího zdanění se ustanovení zákona o daních z příjmů nepoužije v rozsahu, v jakém je v rozporu se smlouvou o zamezení dvojího zdanění.[4]
Obsahem smluv je soubor kritérií, které umožňují jednoznačně stanovit stát, který má právo zdanit jmenovitě určené druhy příjmu. Dále stanovuje povinnost druhému státu provést opatření zamezující dvojímu zdanění. Obsahově smlouvy vychází z modifikace daňových zákonů smluvních států. Z hlediska rozsahu příjmů, které smlouvy zahrnují, členíme smlouvy na dílčí (nejčastěji zaměřené na příjmy z mezinárodní letecké, námořní a silniční přepravy) a komplexní. Výše zmíněné vzorové smlouvy OECD a OSN jsou modelem při uzavírání právě komplexních smluv.[6]
Osobní působnost
Věcná působnost
Definice
Zdanění příjmů
Zdanění majetku
Zvláštní ustanovení
Závěrečná ustanovení