Sociální inteligence

Sociální inteligence (zkratka SQ, anglicky social intelligence quotient) je schopnost rozumět druhým lidem a úspěšně na ně působit. Zkoumá se v psychologii a sociologii. Pojem sociální inteligence uvedl v roce 1920 americký psycholog Edward Lee Thorndike (1874–1949), sociální inteligenci vedle inteligence abstraktní (akademické) a mechanické vnímal jako vzájemně propojenou, ale odděleně fungující a nezávislou intelektovou schopnost. Definoval ji jako „schopnost porozumět a řídit muže a ženy, chlapce a dívky - jednat moudře v mezilidských vztazích“ („social intelligence is meant the ability to understand and manage men and women, boys and girls—to act wisely in human relations“.) [1]

Vymezení pojmu během času

[editovat | editovat zdroj]

Zahrnuje tedy schopnost a dovednost optimálně sociálně komunikovat, smysl pro spolupráci a nekonfliktní vztahy. Podle Thorndika má sociální inteligence 2 složky:

  • Percepční/kognitivní - porozumění druhým lidem
  • Akční/behaviorální - schopnost jednat s lidmi (a to na základě správné sociální percepce) [1] [2]

Navazující autoři se často zaměřili pouze na jeden ze jmenovaných prvků. [3] Mnohodimenzionálnost sociální inteligence je vidět na dalším možném dělení složek [4]:

a)     percepce psychických stavů a nálad jiných lidí

b)     všeobecná schopnost vycházet s jinými lidmi

c)     poznání sociálních pravidel

d)     vhled a vnímavost pro komplexní sociální situace

e)     používání sociálních technik k manipulaci jiných

f)      převzetí perspektivy jiných

g)     sociální adaptace.

Široký koncept rozpracoval Joy Paul Guilford ve svém strukturálním modelu lidského intelektu. Rozlišuje tři dimenze (operace, obsahy a produkty). Obsahy tvoří figurální, symbolické, sémantické a behaviorální prvky. Právě behaviorální obsahy spolu s prvky operací a produktů tvoří oblast sociální inteligence skládající se z 30 odlišných schopností. [5]

Howard Gardner popisuje dvě složky personální inteligence – intrapersonální (schopnost najít přístup k vlastnímu citovému životu) a interpersonální (schopnost rozumět druhým lidem a orientovat se v mezilidských vztazích). Je zřejmé, že složky personální inteligence jsou blízké pojetí emoční a sociální inteligence. [6]

Podle profesora Ronald E. Riggio je sociální inteligence konceptem obsahující sociální komunikační kompetence na úrovni emoční a sociální. Zahrnuje tři emoční a tři sociální dovednosti, které jsou shodné na obou úrovních (vyjadřování, vnímavost a kontrola). [7]

Robert J. Sternber dělí inteligenci na analytickou, tvořivou a praktickou. Praktická inteligence tedy řešení problémů každodenního života obsahuje i sociální inteligenci. Základem jsou skryté poznatky, tj. taky poznatky o sociálním prostředí, které nebyli získané explicitně a nemusí být nikdy verbalizované, avšak i tak ovlivňují konání člověka. Při studiu sociální inteligence lze rozlišit dvě základní linie. Část výzkumníků inklinuje k psychometrickému přístupu a část k osobnostnímu pohledu. Psychometrický přístup popisuje sociální inteligenci jako schopnost porozumět lidem a ovlivňovat je, můžeme ji testovat podobně jako všeobecnou inteligenci. Akcentuje kognitivní komponenty, kdežto osobnostní přístup behaviorální komponenty. Osobnostní přístup vychází z předpokladu, že sociální chování je inteligentní a že individuální rozdíly v něm jsou důsledkem rozdílů v poznání. [8]

John D. Mayer a Petra Saloveye vymezují emocionální inteligenci jako schopnost monitorovat emoce (svoje vlastní i jiných lidí), rozlišovat mezi nimi a využít tyto informace k regulaci svého myšlení a konání. Chápali ji původně jakou součást, tedy složku sociální inteligence. [9]

Koncem 20. století se koncept sociální a emoční inteligence dostal do povědomí laické veřejnosti díky knihám amerického psychologa Daniela Golemana, který charakterizuje sociálně inteligentního člověka jako empatického, altruistického, soucitného a ochotného spolupracovat. Ukázal důležitost sociální inteligence pro praktický život, zejména pro zvládání komunikace, náročných životních situací nebo dosažení pracovního či osobního úspěchu. [10]

Sociální inteligence je definována hlavně jako soubor interpersonálních způsobilostí a v tomto směru je to určité překrytí s interpersonálními aspekty emocionální inteligence. Na rozdíl od něj se však jako konstrukt nevztahuje k emocím. Rozdílnost těchto konceptů zaznamenáváme ve sféře řešení konfliktů. [11] Sociální inteligence se může odrážet pomocí neagresivních i agresivních postupů, naproti tomu emoční inteligence vzhledem k empatii jako její podstatné složce se spojuje výlučně s neagresivními. [12]

V českém prostředí je významným výzkumníkem František Baumgartner z Akademie věd v Brně, který se věnuje výzkumné činnosti v oblasti sociální a emoční inteligence. [9]

Koncept sociální inteligence zůstává nadále neuchopitelný. I to je důvodem rozvoje výzkumu emoční inteligence. Dosavadní poznatky ze studia sociální inteligence jsou východiskem, avšak výzkumníci usilují o jasnější a specifičtější konceptualizaci zdůrazněním emocionálního fungování. [11]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b [Article] Intelligence and its uses, By Edward L. (Edward Lee) Thorndike. Harper's Magazine [online]. 1920-01-01 [cit. 2021-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ NAKONEČNÝ, Milan. Inteligence sociální [online]. Sociologický ústav Akademie věd České republiky [cit. 2020-06-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ ZÁŠKODNÁ, Tereza. SOCIÁLNÍ INTELIGENCE VE VZTAHU K ŠESTI DIMENZÍM OSOBNOSTI [online]. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Alena Plháková, CSc., 2012 [cit. 2021-08-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ KOSMITZKI, Corinne; JOHN, Oliver P. The implicit use of explicit conceptions of social intelligence. Personality and Individual Differences. 1993-07, roč. 15, čís. 1, s. 11–23. Dostupné online [cit. 2021-08-19]. DOI 10.1016/0191-8869(93)90037-4. (anglicky) 
  5. ↑ GUILFORD, J. P. The nature of human intelligence. New York,: McGraw-Hill 538 s. Dostupné online. ISBN 978-0-07-205135-3, ISBN 0-07-205135-3. OCLC 204270 
  6. ↑ GARDNER, Howard. Dimenze myšlení : teorie rozmanitých inteligencí. Vydání druhé. vyd. Praha: [s.n.] 479 s. Dostupné online. ISBN 978-80-262-1303-1, ISBN 80-262-1303-3. OCLC 1039825169 
  7. ↑ RIGGIO, Ronald E. Assessment of basic social skills.. Journal of Personality and Social Psychology. 1986-09, roč. 51, čís. 3, s. 649–660. Dostupné online [cit. 2021-08-19]. ISSN 1939-1315. DOI 10.1037/0022-3514.51.3.649. (anglicky) 
  8. ↑ STERNBERG, Robert J. The triarchic mind : a new theory of human intelligence. New York, N.Y., U.S.A.: Viking xiii, 354 pages s. Dostupné online. ISBN 0-670-80364-2, ISBN 978-0-670-80364-4. OCLC 17106378 
  9. ↑ a b MAYER, John D.; SALOVEY, Peter. The intelligence of emotional intelligence. Intelligence. 1993-10, roč. 17, čís. 4, s. 433–442. Dostupné online [cit. 2021-08-19]. DOI 10.1016/0160-2896(93)90010-3. (anglicky) 
  10. ↑ GOLEMAN, Daniel. Social intelligence : the new science of human relationships. New York: Bantam Books 403 s. Dostupné online. ISBN 0-558-30352-8, ISBN 0-553-80352-2. OCLC 68133353 
  11. ↑ a b BAUMGARTNER, František. SOCIÁLNA INTELIGENCIA VO VZŤAHU K INTERPERSONÁLNYM ČRTÁM. Československá psychologie [online]. Univerzita Karlova, 2009-04 [cit. 2021-08-17]. Roč. LIII, čís. 2. Dostupné online. 
  12. ↑ SCHULZE, Ralf; ROBERTS, Richard D. Emoční inteligence : přehled základních přístupů a aplikací. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 367 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7367-229-4, ISBN 80-7367-229-4. OCLC 124091970 
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.