Společnost přátel hudby ve Vídni

Společnost přátel hudby ve Vídni
	Budova společnosti "Musikverein" v roce 2006
Zakladatel	Joseph Ferdinand Sonnleithner, Antonio Salieri, Fanny von Arnstein a Josef František Maxmilián z Lobkowicz
Vznik	29. listopadu 1812
Právní forma	spolek
Sídlo	Vídeň, Rakousko
Oficiální web	www.musikverein.at
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Společnost přátel hudby ve Vídni (německy Gesellschaft der Musikfreunde in Wien, zkráceně Wiener Musikverein) je tradiční spolek ve Vídni pro propagaci hudební kultury, založený v roce 1812.

Založení

Dne 29. listopadu a 3. prosince 1812 bylo v Zimní jezdecké škole ve vídeňském Hofburgu uvedeno Händelovo oratorium Timotheus.^[1] Tento koncert byl impulsem k založení Společnosti přátel hudby v Rakouském císařství. Za zakladatele spolku je považován Joseph Sonnleithner (1766–1835), tehdejší tajemník císařských dvorních vídeňských divadel (Burgtheater a divadlo U Korutanské brány – Kärntnertortheater). Výtěžek obou koncertů měl připadnout ve prospěch nově založené instituce. Císař František I. přispěl darem 1 000 zlatých, čistý výnos činil 25 934 zlatých. Prvním sídlem společnosti byl Lobkovický palác na dnešním Lobkovickém náměstí.

Cíle

Podle stanov z roku 1814 je hlavním cílem společnosti "propagace hudby ve všech jejích odvětvích".

Společnost přátel hudby toho dosahuje třemi způsoby:

založení konzervatoře,
systematické shromažďování hudebně-historických dokumentů (archiv, knihovna a fondy),
pořádání koncertů.

Koncerty

První sborové aktivity Společnosti proběhly z iniciativy císařského dvorního kapelníka Antonia Salieriho, který se podílel na uvedení premiéry Missa solemnis či 9. symfonie Ludwiga van Beethovena. Oficiální založení koncertního sboru proběhlo v roce 1858 jako pobočka Vídeňského pěveckého spolku (Wiener Singverein), ačkoli spolek sborově koncertoval již několik let. Prvním šéfdirigentem Vídeňského pěveckého spolku byl Johann von Herbeck. Od roku 1991 sbor vedl Johannes Prinz.

Budova Společnosti (1831–1870) na Tuchlauben (*Haus zum Roten Igel*), první budova vpravo.

Sídlo spolku

Spolek zpočátku působil ve vídeňském domě U červeného jablka (Zum roten Apfel).^[2]

V roce 1863 daroval spolku císař František Josef I. ze státní pokladny majetku firmě areál na břehu řeky Vídeňky naproti kostelu sv. Karla Boromejského v místech někdejších městských hradeb, zrušených v roce 1858. Nedaleko odtud byla v letech 1861–1869 postavena Vídeňská státní opera, v letech 1865–1868 Künstlerhaus na sousedním staveništi na břehu řeky Vídně a v letech 1862–1865 dnešní Hotel Imperial na náměstí u Ringstrasse.

6. ledna 1870 byl zahájen slavnostním koncertem provoz budovy Wiener Musikverein navržené architektem Theophilem von Hansenem. V témže roce se stal čestným členem společnosti císařský komorník, generál Konstantin z Hohenlohe-Schillingsfürstu.

V roce 1869 se Carl Heissler stal prvním ředitelem orchestru Společnosti přátel hudby. V letech 1871 a 1872 byl uměleckým ředitelem společnosti ruský skladatel Anton Rubinštejn a po krátké době jej nahradil Johannes Brahms. ^[3]

Konzervatoř Společnosti přátel hudby

Kromě projektů pro děti a mládež, provozovala Společnost také první veřejnou hudební konzervatoř ve Vídni.

První pěveckou třídu (12 dívek a 12 chlapců) založil v roce 1817 Antonio Salieri, které dával bezplatné hodiny zpěvu. V roce 1819 následovala houslařská škola pod vedením houslisty Josepha Böhma.

V průběhu 19. století byla konzervatoř výrazně rozšířena a v 90. letech 19. století již měla přes 1000 studentů. V roce 1909 byl ústav přejmenován na „ c.k. Akademie hudby a múzických umění“, dnešní Universität für Musik und darstellende Kunst Wien.

Archiv

Archiv Společnosti je dnes jednou z nejvýznamnějších hudebních sbírek na světě. Dělí se na knihovnu, archiv (s hudbou, soubory, efeméry) a sbírky (obrázky, memorabilia). Nacházejí se zde cenné a vzácné prvotisky a také autogramy Schuberta, Beethovena, Mozarta a mnoha dalších. Významná je také sbírka dopisů, která čítá několik tisíc kusů, a sbírka obrazů, která zahrnuje portréty Claudia Monteverdiho a Johanna Josepha Fuxe. Za zmínku stojí především Brahmsova sbírka, která je od roku 2005 součástí Světových dokumentů UNESCO.

Osobnosti

5eurová mince u příležitosti 200. výročí v roce 2012

Zakladatel

Joseph Sonnleithner (1766–1835)

Spoluzakladatelé (výběr)

Antonio Salieri (1750–1825), skladatel
Antonín Jiří Apponyi (1751–1817), uherský šlechtic, diplomat a mecenáš umění
Fanny von Arnstein (1758–1818)
Mikuláš Zmeškal z Domanovec (1759–1833), úředník uherské dvorní kanceláře
Kníže František Josef Maxmilián z Lobkovic (1772–1816), generálmajor, milovník umění a mecenáš
Mořic I. z Ditrichštejna (1775–1864), soudní úředník
Moritz von Fries (1777–1826), bankéř a mecenáš umění

Slavní členové (výběr)

Leopold von Sonnleithner (1797–1873), právník a sběratel hudby
Jan Václav Hugo Voříšek (1791–1825), hudební skladatel, klavírista a varhaník, od roku 1818 člen.
Franz Schubert (1797–1828), skutečný člen z 12. června 1827

Koncertní ředitelé

Joseph Hellmesberger senior (1828–1893), umělecký ředitel 1850–1859
Johann von Herbeck (1831–1877), umělecký ředitel 1859–1869
Carl Heissler (1823–1878), umělecký ředitel 1869–1871
Eduard Schön (1825–1879), ministerský radní a skladatel, režisér kolem roku 1870
Anton Rubinštejn, umělecký ředitel 1871–1872
Johannes Brahms (1833–1897), koncertní ředitel 1872–1875
Hans Richter (1843–1916), dirigent, režisér do roku 1900
Franz Schalk (1863–1931), koncertní ředitel 1904–1921
Ferdinand Löwe (1865–1925), koncertní ředitel
Wilhelm Furtwängler (1886–1954), koncertní ředitel 1921–1927 (spolu s Leopoldem Reichweinem)
Leopold Reichwein (1878–1945), koncertní ředitel 1921–1927 (spolu s Wilhelmem Furtwänglerem)
Robert Heger (1886–1978), koncertní ředitel 1925–1933
Walter Legge (1906–1979), ředitel od roku 1946
Herbert von Karajan (1908–1989), poslední koncertní ředitel 1948–1964

Místopředsedové (výběr)

Raphael Georg Kiesewetter (1773–1850), radní a hudebník, viceprezident 1821–1843
Nikolaus Dumba (1830–1900), průmyslník, viceprezident kolem roku 1880
Gustav Ortner (1935–2022), diplomat, viceprezident 2001 až 2008

Členové představenstva

Heinrich Eduard Josef von Lannoy (1787–1853), dirigent a skladatel, člen
Martin Gustav Nottebohm (1817–1882), muzikolog a skladatel, člen od roku 1858
Anthony van Hoboken (1887–1983), muzikolog a sběratel, člen od roku 1957
Bratři Czartoryští, kolem roku 1870

Tajemníci (výběr)

Leopold Alexander Zellner, generální tajemník 1868–1891
Hugo Botstiber (1875–1941), tajemník a ředitel kancléře 1905–1912
Franz Schütz, ředitel dosazený národními socialisty v letech 1938–1945 ^[4]
Thomas Angyan (nar. 1953), generální tajemník a umělecký ředitel 1988–2020
Stephan Pauly (* 1972), umělecký ředitel od roku 2020

Archiváři

Martin Gustav Nottebohm (1817–1882), 1865
Carl Ferdinand Pohl (1819–1887), 1866–1887
Eusebius Mandyczewski (1857–1929), 1887–1929
Hedwig Kraus (1895–1985), 1930–1962
Hedwig Mitringer (1910–2001), 1962–1979
Otto Biba (* 1946), 1979–2021

Někteří čestní členové

Mezi čestné členy Společnosti patřili nebo dosud patří například:

a mnoho dalších

Vyznamenání

V roce 1961 byla Společnost přátel hudby ve Vídni mezi příjemci Ceny Karla Rennera. ^[5] ^[6]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gesellschaft der Musikfreunde in Wien na německé Wikipedii.

↑ Händels Alexanderfest (Timotheus) in der Winterreitschule Archivováno 9. 4. 2015 na Wayback Machine..
↑ Abendunterhaltung. www.geschichtewiki.wien.gv.at [online]. [cit. 2022-04-25]. Dostupné online. (de-formal)
↑ Johannes Brahms: Life and Letters. Selected and annotated by Styra Avins. Oxford University Press, Oxford u. a. 2001, ISBN 0-19-924773-0, S. 419 Fußnote (Eingeschränkte Vorschau bei Google Bücher).
↑ Hartmut Krones: Die Konzertpolitik der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien in den Jahren 1938 bis 1945, in: Otto Kolleritsch (Hg), Die Wiener Schule und das Hakenkreuz, Wien 1990, S. 189–203.
↑ Wiener Rathauskorrespondenz, 13. Dezember 1961, Blatt 2745.
↑ Wiener Rathauskorrespondenz, 13. Jänner 1962, Blatt 58.

Literatura

Geschichte der k. k. Gesellschaft der Musikfreunde in Wien. Wien 1912.
- Richard von Perger: 1. Abteilung: 1812–1870.
- Robert Hirschfeld: 2. Abteilung: 1870–1912.
- Eusebius Mandyczewski: Zusatz-Band: Sammlungen und Statuten.
- Carl Lafite, Hedwig Kraus: Ergänzungs-Band, 1937.
Joachim Reiber (Verfasser), Wolf-Dieter Grabner, (Fotograf): Der Musikverein in Wien. Ein Haus für die Musik. Styria, Wien, Graz 2019, ISBN 978-3-222-13647-4.
Hartmut Krones (Hrsg.): 200 Jahre Uraufführungen in der Gesellschaft der Musikfreunde. Böhlau, Wien, Köln, Weimar 2018, ISBN 978-3-205-20727-6.
Ingrid Fuchs(Hrsg.): Musikfreunde. Träger der Musikkultur in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. Bärenreiter, Kassel 2017, ISBN 978-3-7618-2404-7.
Michaela Schlögl: 200 Jahre Gesellschaft der Musikfreunde in Wien. Styria Premium, Wien/Graz 2012, ISBN 978-3-222-13333-6.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Společnost přátel hudby ve Vídni na Wikimedia Commons
J. K.: Die Jahrhundertfeier der k. k. Gesellschaft der Musikfreunde. In: Neue Freie Presse, Nachmittagblatt, Nr. 17342/1912, 2. Dezember 1912, S. 7 f. (Online bei ANNO).Vorlage:ANNO/Wartung/nfp.
Website der Gesellschaft der Musikfreunde
Website des Archivs der Gesellschaft der Musikfreunde

[1] Händels Alexanderfest (Timotheus) in der Winterreitschule Archivováno 9. 4. 2015 na Wayback Machine..

[2] Abendunterhaltung. www.geschichtewiki.wien.gv.at [online]. [cit. 2022-04-25]. Dostupné online. (de-formal)

[3] Johannes Brahms: Life and Letters. Selected and annotated by Styra Avins. Oxford University Press, Oxford u. a. 2001, ISBN 0-19-924773-0, S. 419 Fußnote (Eingeschränkte Vorschau bei Google Bücher).

[4] Hartmut Krones: Die Konzertpolitik der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien in den Jahren 1938 bis 1945, in: Otto Kolleritsch (Hg), Die Wiener Schule und das Hakenkreuz, Wien 1990, S. 189–203.

[5] Wiener Rathauskorrespondenz, 13. Dezember 1961, Blatt 2745.

[6] Wiener Rathauskorrespondenz, 13. Jänner 1962, Blatt 58.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]