Státní divadlo v Drážďanech

Staatsschauspiel Dresden
	Drážďanský Schauspielhaus, 2012
Základní informace
Stát	Německo
Místo	Drážďany
Typ divadla	profesionální divadlo
Zaměření	činohra
Vznik	1911
Scény	Schauspielhaus; („Großes Haus“); Kleines Haus
Zřizovatel	Ministerstvo pro vědu a umění Svobodného státu Sasko
Budova
Styl	secese, novobaroko
Architekt	William Lossow,; Max Hans Kühne
Doba výstavby	1911–1913
Otevření	13. září 1913
Přestavby	1945–1948; (obnova po bombardování)
Osobnosti
Ředitel	Joachim Klement
Umělecký šéf	Uwe Altmann
Dramaturg	Jörg Bochow
Další informace
	Staatschauspiel Dresden
Souřadnice	51°3′7,85″ s. š., 13°43′54,6″ v. d.
Adresa	Theaterstraße 2; 01067 Dresden; Kleines Haus, Glacisstraße 28; 01099 Dresden
Ulice	Postplatz, Ostra-Allee a Theaterstraße
Oficiální web	https://www.staatsschauspiel-dresden.de/
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Státní divadlo v Drážďanech (německy Staatsschauspiel Dresden) je divadlo v Drážďanech, jehož zřizovatelem je Svobodný stát Sasko. Nachází se v centru města v hlavní divadelní budově Schauspielhausu a malé scéně Kleines Haus. Státní divadlo původně vzniklo jako nová scéna tzv. druhého Královského dvorního divadla, dnešní rekonstruované budovy Semperovy opery. V sezóně 2013/2014 navštívilo jedno ze 848 představení v drážďanském Státním divadle celkem 250 980 diváků. To odpovídá celkovému využití prostoru 80,9 %. Z těchto diváků navštívilo 65 % některé z představení v hlavní budově Schauspielhausu, 32 % scénu Kleines Haus a 3 % představení v Paláci v Großer Garten.^[1]

Schausspielhaus („Großes Haus“)

Mezi otevřením a druhou světovou válkou

Na počátku 20. století pojali drážďanští měšťané záměr vystavět si odpovídající reprezentativní divadlo. V roce 1909 byl založen divadelní spolek, ke kterému patřily významné osobnosti jako primátor Otto Beutler, Georg Arnhold, Karl August Lingner, Erwin Bienert a další. Divadelní spolek uhradil velkou část stavebních nákladů ve výši 2,7 milionů marek. Po různých plánech a majetkových spekulacích dalo město k dispozici pozemek u Ostra-Allee. Budova byla postavena v letech 1911–1913 Williamem Lossowem a jeho zetěm Maxem Hansem Kühnem v novobarokním a secesním stylu. Kvůli blízkosti Zwingeru byl vnější obklad stavby opatřen arkádami a barokními dekorativními prvky. Vzhledem k omezenému prostoru mezi okolními budovami bylo však nutné upustit od stavby bočního a zadního jeviště. Technický ředitel Adolf Linnebach realizoval v budově nejmodernější jevištní systém té doby s (dnes památkově chráněným) technickým zázemím, včetně velkého hydraulického zvedacího zařízení pro nový typ výsuvného pódia. Podlaha byla rozdělena na tři části, zvedací výsuvná pódia (18 x 6 metrů) bylo možno spouštět jednotlivě. Mezi nejnižším a nejvyšším bodem jeviště byla vzdálenost 12 metrů. Když bylo divadlo otevřeno, mělo na tříúrovňovém parketu kapacitu 1312 míst.^[2]

Generální ředitel drážďanského dvorního divadla Nikolaus Graf von Seebach jmenoval roku 1913 uměleckým šéfem nové scény dramaturga Karla Zeissa. Otevření „Nového královského divadla“ proběhlo 13. září 1913 s Jubilejní předehrou Carla Marii von Webera, fragmentem Robert Guiskard od Heinricha von Kleista a jednoaktovkou Die Torgauer Heide od Otto Ludwiga. K události bylo přizvána řada režisérů z celého Německého císařství, městská honorace a autoři spojení s dvorním divadlem, např. Gerhart Hauptmann, Stefan Zweig a Hugo von Hofmannsthal. Po listopadové revoluci a abdikaci saského krále bylo Královské dvorní divadlo v roce 1918 přejmenováno Saské zemské divadlo a roku 1920 na Saské státní divadlo.^[2]

Saské státní divadlo si vybral říšský dramaturg Rainer Schlösser jako místo konání 1. týdne německého říšského divadelního festivalu v květnu a červnu 1934. Patronem festivalu byl Joseph Goebbels, během festivalu město rovněž navštívil Adolf Hitler.^[2]

Ve dnech 13. 14. února bylo poničeno spojeneckými nálety stejně jako všechny ostatní divadelní budovy ve městě. Hydraulická pódia se zachovala téměř nepoškozená, neboť strojník Franz Lommatzsch je při každém poplachu prozíravě spustil do nejnižší polohy.^[2]

Schauspielhaus v období NDR

Za aktivní pomoci zaměstnanců začalo v květnu 1945 odklízení sutin. V prosinci téhož roku bylo rozhodnuto o obnově a přestavbě budovy, která měla zahrnovat činohru i operu. Z trosek bylo získáno 100 000 cihel, 20 tun kovových profilů, 2000 m² rabicového pletiva a důležité části mašinérie k opětovnému použití. Za stavbu byli odpovědní stavební rada Emil Leibold (návrh) a architekt Bruno Höppner (stavební vedoucí). Vnitřek divadla byl z velké části přepracován, např. strop haly byl zvýšen a strukturován hustými řadami ohýbaných neonových trubek. Dále byl rozšířen třetí balkon a odstraněny předscénové lóže kvůli většímu otevření jeviště. Dřívější parapety již nebyly obloženy panely, ale dostaly jednotnou štukovou strukturu. Bíle omítnuté stěny byly po celé ploše obloženy plechovými prefabrikáty.^[2]

„Uvnitř má vzniknout divadlo, které odpovídá duchu a požadavkům naší nové doby […] Dnes chceme vybudovat skutečně lidové divadlo, ve kterém se každý cítí jako doma […]“

Sächsische Volkszeitung, 16. února 1946^[3]

Již od roku 1948 mohla budova složit jako Velký dům Státního divadla v Drážďanech pro operu, balet, činohru a orchestr. Slavnostní otevření se uskutečnilo 22. září 1948 s Beethovenovou operou Fidelio a 23. září 1948 hrou Simon Bolivar od Ferdinanda Brucknera. V roce 1983 došlo k administrativnímu oddělení mezi operou, baletem, Staatskapelle a činohrou. Vzniklo Státní divadlo a Státní opera v Drážďanech. Dne 13. února 1985 dostaly obě hudební složky zpět Semperovu operu, která byla opět obnovena. Schauspielhaus se tak stal výhradním divadlem svého činoherního souboru. Budova postavená ze sutin a z nedostatečných materiálů však v osmdesátých letech jevila známky opotřebení. Zvláště zchátralá střecha byla neustálou hrozbou. Opravy, které kousek po kousku záplatovaly vzniklé problémy, byly nedostatečné.^[2]

Schauspielhaus po roce 1990

Důkladná a komplexní rekonstrukce, k níž došlo v souvislosti s odstavením největšího znečišťovatele ve městě, tepelné elektrárny Kraftwerk Mitte, byla možná až po pádu zdi. Ještě za NDR se 25. března 1991 uskutečnil první rockový koncert v historii divadla s jednorázově provedenou revue „Il Grande Silencio – Um Thron und Liebe“ od skupiny Freunde der italienischer Oper, což bylo na tu dobu považováno za odvážný experiment.^[4]^[5] Počet návštěvníků ve výši 1200 osob zde od tohoto koncertu nebyl překonán. Po FDIO následovaly skupiny a umělci jako Die Toten Hosen, Udo Lindenberg a Nina Hagen. Poté byla budova několikrát uzavřena, než tu od července 1993 do září 1995 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Hlediště při ní bylo obnoveno do své historické podoby z roku 1913 a jevištní mašinérie byla přizpůsobena nejnovějším technickým normám.^[2]

Během povodně v srpnu 2002 byla spodní část jeviště zaplavena vodou z Labe a z přítoku Weißeritz. V důsledku toho byla technická zařízení z časti zničena. Na začátku sezóny 2003/2004 byla všechna poškození opravena. V roce 2007 byl zrekonstruován exteriér a fasáda byla opět natřena bílou barvou. Na začátku sezóny 2009/2010 byly mezi foyery prvního a druhého patra instalovány nové spojovací schody. Po přestavbě východního rohu budovy roku 2012 zde byl přemístěn prodej vstupenek a předplatného.^[2]

Začátkem roku 2013 se Státní opera a Státní divadlo opět spojily pod zastřešující organizaci „Saské státní divadlo“ (Sächsische Staatstheater).^[2]

Kleines Haus

Kleines Haus je stálou malou scénou Státního divadla v Drážďanech, jež se nachází ve vnitřním Neustadtu v ulici Glacisstraße. V budově byl od roku 1753 hostinec „Goldene Bretzel“, po roce 1860 byl přistavěn sál, dnešní hlediště. V letech 1864–1918 byl tento soubor budov využíván jako koncertní sál, od roku 1923 jako taneční palác „Nachtfaler“ a nakonec jako kostel pro duchovní proud tzv. Křesťanské vědy.^[2]

Se souhlasem této církevní obce se v budově mohlo 10. července 1945 uskutečnit první poválečné představení Státního divadla v Drážďanech Moudrý Nathan. Nathana hrál Erich Ponto, jenž byl do konce roku 1946 ředitelem drážďanského divadla. V roce 1951 podepsalo Státní divadlo s církevní obcí nájemní smlouvu, a od té doby budovu využívalo pro operu a činohru. Roku 1977 proběhla přestavba na divadelní účely. V letech 1987–1988 proběhly další stavební úpravy za zhruba pět milionů marek. V roce 1992 zde byla provedena protipožární opatření. O šest let později však byla budova na příkaz úřadů uzavřena. Důvodem byly statické problémy ve střešní konstrukci a ve vnějších stěnách a požární nedostatky, které se při opravě nepodařilo odstranit. Z těchto důvodů byl Kleines Haus až do roku 2002 využíván pouze jako zkušebna. Mezitím se podařilo získat potřebné finance na rozsáhlou rekonstrukci, která byla zahájena v dubnu 2003. Dne 15. ledna bylo divadlo otevřeno světovou premiérou hry Muž bez minulosti. Na začátku sezóny 2009/2010 byla na pravé straně jeviště instalována pohyblivá tribuna, která má maximální kapacitu 132 diváků a je nastavitelná do několika různých poloh.^[2]

Intendanti

Královské dvorní divadlo

1913–1918 Nikolaus Graf von Seebach

Saské zemské divadlo

1918–1919 Nikolaus Graf von Seebach
1921–1923 Alfred Reucker, Ehrenmitglied

Staatstheater

1923–1932 Alfred Reucker
1932–1935 Paul Adolph
1935–1944 Erich Gottschald
1945–1946 Erich Ponto, čestný člen
leden až duben 1947 Richard Henneberg
1947–1949 Karl von Appen, čestný člen
1950–1951 Martin Hellberg, čestný člen
1951–1954 Karl Görs
1954–1961 Heinrich Allmeroth
1962–1966 Gerd Michael Henneberg
1966–1973 Hans Dieter Mäde
1973–1979 Fred Larondelle
1979–1983 Horst Seeger

Staatsschauspiel

1983–1990 Gerhard Wolfram, čestný člen
1990–2001 Dieter Görne, čestný člen
2001–2009 Holk Freytag
2009–2016 Wilfried Schulz
2016–2017 Jürgen Reitzler
od roku 2017 Joachim Klement

Ocenění

Pozvání k festivalu 32. Berliner Theatertreffen 1995: Ödön von Horváth: Glaube Liebe Hoffnung – Režie: Irmgard Lange
Pozvání k festivalu 38. Berliner Theatertreffen 2001: Thomas Vinterberg/Mogens Rukov: Das Fest – Režie: Michael Thalheimer
Pozvání k festivalu 48. Berliner Theatertreffen 2011: Friedrich Schiller: Don Carlos – Režie: Roger Vontobel
Cena za institucionální kulturní zprostředkování 2018 od Commerzbank-Stiftung za koncept a provedení vlastního divadelního žánru tzv. Bürgerbühnen^[6]
Pozvání k festivalu 56. Berliner Theatertreffen 2019: Fjodor M. Dostojevskij: Erniedrigte und Beleidigte – Režie: Sebastian Hartmann
Pozvání k festivalu 56. Berliner Theatertreffen 2019: Ágota Kristóf: Das große Heft – Režie: Ulrich Rasche

Známí herci a umělci

Marita Böhme, herečka
Anja Brünglinghaus, herečka
Antonia Dietrich, herečka a čestná členka
FM Einheit, hudebník
Wolfgang Engel, režisér, hereca a čestný člen
Rosa Enskat, herečka
Hans Epskamp, herec
Christian Erdmann, herec
Freunde der italienischen Oper, skupina
Christian Friedel, herec, hudebník
Justus Fritzsche, herec
bGert Fröbe, divadelní malíř (herec)
J. B. Gouthier, hudebník
Peter Mario Grau, herec
Sylvester Groth, herec
Marie Gruber, herečka
Janina Hartwig, herečka
Peter Herden, herec a čestný člen
Peter Hölzel, herec
Rolf Hoppe, herec
Susanne Hoss, herečka
Walter Bruno Iltz, herec a režisér
Nele Jung, herečka
Friedrich-Wilhelm Junge, herec
André Kaczmarczyk, Sherec
Roman Knižka, dekoratér (herec)
Klaus Dieter Kirst, režisér a čestný člen
Tilmann Köhler, režisér
Dietrich Körner, herec
Horst Krause, herec
Peter Kube, herec
Katherina Lange, herečka
Jonas Friedrich Leonhardi, herec
Jan Josef Liefers, truhlář (herec)
Werner Lieven, herec
Matthias Luckey, herec
Dieter Mann, herec
Dagmar Manzel, herečka
Roland May, herec (Generální intendant Divadla v Plauen-Zwickau)
Lotte Meyer, herečka
Alfons Mühlhofer, herec
Gudrun Okras, herečka
Tom Pauls, herec
Paul Paulsen, herec a čestný člen
Klaus Piontek, herec
Erich Ponto, herec
Matthias Reichwald, herec a režisér
Tom Quaas, herec
Traute Richter, herečka a čestná členka
Clara Salbach, herečka a čestná členka
Pierre Sanoussi-Bliss, herec
Jenny Schaffer-Bernstein, herečka
Claudia Schmutzler, herečka
Horst Schönemann, režisér a herec
Horst Schulze, herec
Arila Siegert, tanečnice, choreografka, režisérka
Wolfgang Sörgel, herec
Uwe Steimle, herec
Lissy Tempelhof, herec
Hans Teuscher, herec
B. K. Tragelehn, režisér
Roger Vontobel, režisér
Angelika Waller, herečka
Hasko Weber, herec a režisér
Hanns-Jörn Weber, herec
Arno Wyzniewski, herec
Ray van Zeschau, hudebník, herec, filmař
Adolf Ziegler, herec
Joachim Zschocke, herec

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Staatsschauspiel Dresden na německé Wikipedii.

↑ Bilanz der Spielzeit 2013/2014 [online]. Staatsschauspiel Dresden, 2014-07-11 [cit. 2020-12-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-14. (německy)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k Staatsschauspiel Dresden – 100 Jahre Schauspielhaus. Příprava vydání Wilfried Schulz, Harald Müller. Berlin: Theater der Zeit, 2012. 397 s. ISBN 978-3-943881-01-1. (německy)
↑ Dresden baut sich sein Theater selbst : an der Baustelle des Dresdner Schauspielhauses. Sächsische Volkszeitung. 1946-02-16. (německy)
↑ GÜRTLER, Bernd. Ein gesellschaftliches Ereignis von Rang. Sächsische Zeitung. 1991-03-27. (německy)
↑ KLUNKER, Bistra. Um Thron und Liebe – Il Grande Silenzio. TAZ. 1991-04-09. (německy)
↑ Staatsschauspiel Dresden mit ZukunftsGut ausgezeichnet [online]. Staatsschauspiel Dresden, 2018, rev. 2020 [cit. 2020-12-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-14. (německy)

Literatura

FUNKE, Michael; GÖRNE, Dieter. Wolfgang Engel inszeniert PENTHESILEA von Heinrich Kleist am Staatsschauspiel Dresden. Theaterarbeit in der DDR. Verband der Theaterschaffenden/Brecht-Zentrum der DDR, 1986, Bd. 18. ISSN 0138-2322. (německy)
GÖRNE, Dieter. Wolfgang Engel inszeniert Goethes FAUST am Staatsschauspiel Dresden 1990. TheaterArbeit. Zentrum für Theaterdokumentation und -information, 1991. ISSN 0941-1534. (německy)
MÄTJE, Ingeburg. "Ist alles vorbei, fängt alles an" : aus der Geschichte der Schauspiels in Dresden. Dresden: Staatsschauspiel, 1988. 48 s. (německy)
Sein oder Nichtsein? : Theatergeschichten ; Staatsschauspiel Dresden 1913 bis heute. Příprava vydání Uta Dittmann. Dresden: Staatsschauspiel, 1995. 131 s. (německy)
Staatsschauspiel Dresden – 100 Jahre Schauspielhaus. Příprava vydání Wilfried Schulz, Harald Müller. Berlin: Theater der Zeit, 2012. 397 s. ISBN 978-3-943881-01-1. (německy)
Theater in Dresden. Dresdner Hefte. 2004, s. 79. ISBN 3-910055-73-7. (německy)
ULISCHBERGER, Emil. Schauspiel in Dresden : ein Stück Theatergeschichte von den Anfängen bis in die Gegenwart in Wort und Bild. 1. vyd. Berlin: Henschelverlag 208 s. ISBN 978-3-362-00347-6. (německy)

Nahrávky

2001: „Musik in Deutschland 1950-2000“ Musik für Schauspiel, Musik zu Faust. von Johann Wolfgang von Goethe 1990 Jens Uwe Günther, Freunde der italienischen Oper (Režie Wolfgang Engel) Label: RCA/Bertelsmann
1991: Freunde der italienischen Oper: „Live im Schauspielhaus Dresden“
1989: Freunde der italienischen Oper: „Live Dresden“ (záznam živého koncertu na zkušebním jevišti III)

Filmy

1986: Wir die Lieben. Filmgruppe FESA (feige sau)
1986: Labyrinth. FESA (feige sau)

Související články

Semperova opera

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Státní divadlo v Drážďanech na Wikimedia Commons
Staatsschauspiel Dresden na YouTube
Staatsschauspiel Dresden na X (dříve Twitteru)
Staatsschauspiel Dresden na Facebooku
Staatsschauspiel Dresden na Instagramu
(anglicky) (německy) Oficiální stránky

[1] Bilanz der Spielzeit 2013/2014 [online]. Staatsschauspiel Dresden, 2014-07-11 [cit. 2020-12-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-14. (německy)

[Schulz-2] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k Staatsschauspiel Dresden – 100 Jahre Schauspielhaus. Příprava vydání Wilfried Schulz, Harald Müller. Berlin: Theater der Zeit, 2012. 397 s. ISBN 978-3-943881-01-1. (německy)

[3] Dresden baut sich sein Theater selbst : an der Baustelle des Dresdner Schauspielhauses. Sächsische Volkszeitung. 1946-02-16. (německy)

[4] GÜRTLER, Bernd. Ein gesellschaftliches Ereignis von Rang. Sächsische Zeitung. 1991-03-27. (německy)

[5] KLUNKER, Bistra. Um Thron und Liebe – Il Grande Silenzio. TAZ. 1991-04-09. (německy)

[6] Staatsschauspiel Dresden mit ZukunftsGut ausgezeichnet [online]. Staatsschauspiel Dresden, 2018, rev. 2020 [cit. 2020-12-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-14. (německy)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]