Strašilky

Jak číst taxoboxStrašilky
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Třídahmyz (Insecta)
Podtřídakřídlatí (Pterygota)
Řádstrašilky (Phasmatodea)
Jacobson & Bianchi 1902
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Strašilky (Phasmatodea) jsou řád tropického hmyzu bizarního zjevu. Mohou vypadat jako větvička, list nebo třeba kus kůry a dokonale tak splývat s prostředím. Jedná se o výlučně býložravý hmyz.

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Vyskytují se ve všech tropických a subtropických oblastech, převážně ve vlhčích lesních biomech. Nejvíce druhů žije v jihovýchodní Asii a Malajsii (Indomalajská oblast). Některé druhy osídlily i teplejší části mírného pásu, hlavně na jižní polokouli. Například některé druhy, zavlečené z Nového Zélandu, dokáží přežívat v jihozápadní Anglii.[1] V Evropě jsou původní druhy pakobylek Bacillus rossius a Clonopsis gallica, které žijí ve Středozemí.[2][3]

Morfologie

[editovat | editovat zdroj]

Většina strašilek je větších než 5 cm, ale najdou se i druhy, které dorůstají až do velikostí větších než 25 cm, výjimečně i přes 60 cm (Phryganistria chinensis).[pozn. 1] Mnoho druhů strašilek ztratilo schopnost létat, jejich křídla jsou zkrácená či zcela zakrnělá. Většinou mohou létat samci a samice nikoliv, ale u některých druhů létají obě pohlaví. Naproti tomu existují i druhy s letuschopnými samicemi. Strašilky jsou morfologicky velmi variabilní. Dají se rozdělit do tří typů: typ hůlkovitý nebo větévkovitý, často neobyčejně úzký, štíhlý a dlouhonohý - tyto typy označujeme obecně jako pakobylky, druhý typ je kratší a robustnější, přičemž tělo je pokryto trny nebo jinými výrůstky, někdy i neobvykle velikými a mohutnými, tyto typy se označují jako strašilky v užším slova smyslu, třetí typ připomíná jak zbarvením, tak i tvarem list, přičemž celek je neobyčejně mimetický — takové druhy obecně označujeme jako lupenitky. České označení „lupenitky“ se kryje s taxonomickým, tedy označuje přesně danou čeleď Phylliidae, respektive podčeleď Phylliinae (podle použitého systému). Naproti tomu označení „pakobylka“ a „strašilka“ (v užším smyslu) se vůbec nekryje s taxonomickým systémem, ale popisuje pouze vzhled (navíc názor na to, co je ještě strašilka a co už pakobylka se může subjektivně různit).[8]

Ochranné mechanismy

[editovat | editovat zdroj]
Otrněná zadní noha samce strašilky rodu Eurycantha

Prvotním ochranným mechanismem strašilek je jejich kryptické zbarvení a tvar těla, díky kterému splývají s prostředím, v němž žijí.[2] Tento efekt často ještě umocňují svým chováním. Většina druhů pakobylek (vypadají jako větvičky) přikládá přední nohy k sobě natažené v ose těla, čímž opticky prodlouží „větvičku“, za kterou se vydávají. Mnoho druhů strašilek se při pohybu pohupuje a napodobuje tak větvičku nebo list ve větru.[9] Čerstvě vylíhlé nymfy některých druhů (například Extatosoma tiaratum) se podobají vzhledem i způsobem chůze mravencům, starší nymfy i dospělci této strašilky připomínají zase štíry (svým zvednutým zatočeným zadečkem). Obojí může mít efekt na odrazení nepřátel.[9] Když už přece jen dojde k napadení, strašilky mají v záloze další mechanismy. Nejjednodušší je prostě spadnout z větve dolů, nebo, v případě okřídlených druhů, odletět. Mnoho okřídlených druhů může ještě před startem odhalit pestrou kresbu na druhém páru křídel, čímž predátora poleká (Necroscia annulipes).[9][10] Zajímavou zbraní strašilek je takzvané kousání zadníma nohama. Dělají to například strašilky Heteropteryx dilata, Extatosoma tiaratum nebo rod Eurycantha. Tyto strašilky mají zadní nohy porostlé trny a při napadení se nepřítele snaží sevřít mezi stehno a holeň. Samci druhů Eurycantha calcarata nebo Eurycantha horrida mohou tímto způsobem dokonce poranit prst člověka až do krve.[10] Některé druhy strašilek mohou zase vypouštět páchnoucí sekret nebo jej dokonce vystřikovat na nepřítele (Peruphasma schultei, Pseudophasma spp.,...).[10]

Rozmnožování

[editovat | editovat zdroj]
Extatosoma tiaratum krátce po vylíhnutí z vajíčka velmi připomíná mravence rodu Leptomyrmex. Říká se tomu myrmekomorfie.

Mnoho druhů strašilek je schopno nepohlavního rozmnožování, takzvané partenogeneze. V partenogenetické populaci se nevyskytují samci; samice jen kladou neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou zase jen samice. U některých druhů se samci téměř nevyskytují, některé druhy vytvářejí partenogenetické i normální bisexuální populace (například v závislosti na klimatu) a některé druhy jsou vždy bisexuální. Oplozené samice většinou snášejí více vajíček a i líhnivost bývá o něco vyšší.

[11][12]

Vajíčka strašilek připomínají semínka rostlin. Na svrchním pólu vajíčka se nachází víčko (operculum), kterým se později líhne nymfa.[13] Samice je nejčastěji jednoduše pouštějí na zem, některé druhy (Extatosoma tiaratum) je vystřelují do větší vzdálenosti. Jiné druhy vajíčka kladou do různých štěrbin nebo do půdy, některé druhy je nalepují na rostliny.[13][14]

Nymfy strašilek se do dospělosti svlékají většinou šestkrát, samci někdy pětkrát. U některých druhů je počet svlékání větší či menší, ale opět platí, že samci mají o jedno svlékání méně a dospívají tedy dříve. Před svlékáním se strašilky snaží nalézt vhodné místo, kde se zavěsí hlavou dolů a mají pod sebou dost prostoru. Většinou je zapotřebí vzdušná vlhkost, jinak nymfa zůstane uvězněna ve staré kutikule a zahyne, v lepším případě přijde o jednu nebo více končetin. Strašilky však mají velkou regenerační schopnost a během tří svlékání jsou schopny nahradit ztracenou nohu či tykadlo.[15]

Chov

[editovat | editovat zdroj]
Extatosoma tiaratum - jedna z nejdéle chovaných strašilek

Chov strašilek není příliš náročný. Je třeba jen zajistit správnou velikost a typ insektária, optimální vlhkosti a teploty a samozřejmě pravidelný přísun čerstvé potravy vhodného druhu. V přírodě se strašilky živí různými tropickými rostlinami, pro nás těžko dostupnými. Většina druhů přijímá ochotně některé naše rostliny. Nejčastěji se používá ostružiník, protože některé jeho druhy mají listí i přes zimu. Kromě něj lze krmit i jinými rostlinami čeledi růžovitých (maliník, růže, jahodník, hloh) lískou, dubem, bukem, břízou, lípou a podobně. Některé druhy přijímají jako náhradní potravu pouze kapradiny (Oreophoetes peruana), jiné například rododendron (Asceles sp. “Ban Salok”). Existují samozřejmě i druhy (monofágní), které nežerou nic jiného než svou původní rostlinu a ty tedy můžeme jen těžko chovat.[16][17][11]

Některé často chované druhy:

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Rekord v délce těla strašilek se neustále posouvá. V r. 2008 se stal rekordmanem druh Phobaeticus chani s délkou těla s nataženýma nohama 567 mm, v r. 2016 byl překonán druhem Phryganistria chinensis s délkou 624 mm.[4] Je pravděpodobné, že brzy ho může přerůst druh Ctenomorpha gargantua, jehož experimentální chov Musea Victoria[5] v Australské hmyzí farmě[6] vykazuje od r. 2014 neustálé zvětšování délky těla potomků, doposud s rekordem 565 mm ale potenciálem překonat 600 mm.[7]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 113
  2. ↑ a b KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 114
  3. ↑ REICHHOLF-RIEHMOVÁ, Helgard. Hmyz a pavoukovci. Praha: IKAR, 1997, str. 50
  4. ↑ Chinese bug declared world's longest insect. Phys.org [online]. 6. květen 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Museum Victoria. museumvictoria.com.au [online]. [cit. 2016-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-10. 
  6. ↑ Australian Insect Farm
  7. ↑ FIEDEL, Maik. Raising Lady Gaga-ntuan and her (hopefully) world record breaking young. Phys.org [online]. 8. únor 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 112
  9. ↑ a b c KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 115
  10. ↑ a b c KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 116
  11. ↑ a b KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 119
  12. ↑ KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 120
  13. ↑ a b KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 121
  14. ↑ KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 123
  15. ↑ KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 124
  16. ↑ KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 117
  17. ↑ KOVAŘÍK, František, a kol. Hmyz - chov a morfologie. Jihlava: Nakladatelství MADAGASKAR, 2000, str. 118

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]