Svatý Vojtěch Adalbert | |
---|---|
2. biskup pražský | |
Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi | |
Církev | římskokatolická |
Provincie | mohučská |
Diecéze | pražská |
Sídlo | Praha |
Období služby | 982–997 |
Předchůdce | Dětmar |
Nástupce | Thiddag |
Svěcení | |
Biskupské svěcení | 29. června 983 Verona[1] světitel Willigis, arcibiskup mohučský |
Osobní údaje | |
Datum narození | 956 |
Místo narození | Libice nad Cidlinou?, Čechy |
Datum úmrtí | 23. dubna 997 (ve věku 40–41 let) |
Místo úmrtí | Prusko |
Místo pohřbení | Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze (pův. Hnězdno) |
Rodiče | Slavník Střezislava |
Příbuzní | Soběslav, svatý Radim, Spytimír, Pořej, Čáslav a Dobroslav (sourozenci) |
Povolání | katolický kněz a spisovatel |
Svatořečení | |
Kanonizace | 999 Řím kanonizoval Silvestr II. |
Svátek | 23. dubna |
Uctíván církvemi | římskokatolická církev a církve v jejím společenství |
Atributy | mitra, berla, veslo, kniha, kopí, oštěp |
Patron | Čech, Polska a arcidiecéze pražské |
multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Svatý Vojtěch (v zahraničí známý pod svým biřmovacím jménem Adalbert; slovensky Svätý Vojtech, polsky Święty Wojciech, německy Adalbert von Prag; 956? – 23. dubna 997) byl druhý pražský biskup pocházející z rodu Slavníkovců.
Vojtěch byl kritikem povrchního postoje ke křesťanství převládajícího v Čechách, vystupoval proti postojům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s křesťanskými otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici.
Je pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine, pomiluj ny.
Jeho působení komplikovala krize v českém knížectví, která se projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. V roce 988 se dostal do ostrého konfliktu s částí šlechty, proto zklamaný opustil Čechy se záměrem vést asketický život mnicha. Na papežský rozkaz se do Čech vrátil v roce 992, ale poměry v zemi se nijak nezměnily, a tak se rozhodl Čechy opustit podruhé. Druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, mu zachránil život, a tak se do Čech již nevrátil. Byl zabit, když jako misionář působil na území pohanských Prusů, a je proto římskokatolickou církví považován za mučedníka.
Svatý Vojtěch, národní patron Čechů a Poláků, se polsky jmenuje Wojciech. V zahraničí je znám zpravidla pod svým biřmovacím jménem Adalbert (anglicky Wojtech nebo Adalbert, francouzsky a německy Adalbert, latinsky Adalbertus nebo zkráceně Albertus). Někdy se ovšem označuje i jako Albrecht(us) (varianta jména Albert, jež je zkráceninou jména Adalbert – jako Albrecht je označen na dřevěných vratech z 19. století v chrámu sv. Víta na Pražském hradě). Maďarsky Béla.[2]
Vojtěch byl synem Slavníka, jehož rod sídlil v Libici nad Cidlinou. Datum jeho narození není známo, ale pravděpodobně se narodil v polovině 10. století. Měl 5 sourozenců. V roce 962 ho jako malého chlapce biřmoval při své návštěvě Libice magdeburský arcibiskup Adalbert. Základní vzdělání Vojtěchovi zprostředkovali kněží z Libice. Ve studiu teologie pokračoval v Magdeburku, kde působil devět let (972–981). Po svém návratu ze studií získal první stupeň vyššího kněžského svěcení – podjáhenství a stal se pomocníkem prvního českého biskupa Dětmara. Po jeho smrti se stal druhým pražským biskupem. K volbě došlo 19. února 982 za účasti Boleslava II. na Levém Hradci. Vojtěchova investitura proběhla ve Veroně císařem (Otou II.) Biskupské svěcení mu poté udělil metropolita Willigis 29. června 983.[1]
Nový biskup byl odhodlaným šiřitelem křesťanské víry. V převážně pohanských Čechách, Moravě a Uhrách se snažil vymýtit největší nešvary tehdejší společnosti, zejména obchod s otroky, mnohoženství a alkoholismus. Jeho radikální pokusy o očistu věřících v diecézi však narazily na zažité stereotypy. Po pěti letech v úřadu, v roce 988 opustil Prahu a odcestoval společně s bratrem Radimem k papeži Janu XV. Z Říma odešli do kláštera Monte Cassino, později do řeckého kláštera ve Valle Luca a nakonec do reformního benediktinského kláštera na římském Aventinu. Zde s podporou papeže složil 17. dubna 990 řeholní slib.
Odchod biskupa z jeho působiště nebyl pro české knížectví dobrou vizitkou. Proto český kníže Boleslav II. vyslal poselstvo, které mělo Vojtěcha přesvědčit k návratu. Ten i na příkaz papeže žádosti v roce 992 vyhověl a do Prahy se vrátil. S sebou přivedl skupinu italských mnichů, pro něž založil Břevnovský klášter, který byl jako první mužský klášter v Čechách vysvěcen 14. ledna 993. Poměry v českém knížectví se však od Vojtěchova odchodu nijak nezměnily, proto se roku 994 rozhodl opustit svůj úřad podruhé. Vyvraždění slavníkovského rodu, ke kterému došlo o rok později, bylo hlavním důvodem, proč byl tento druhý odchod definitivní. V roce 996 se ještě pokoušel dohodnout na podmínkách opětného návratu, tyto snahy však vyzněly naprázdno.
Po vyvraždění Slavníkovců pobýval v klášteře sv. Alexia na Aventinu, později se odebral do Polska ke knížeti Boleslavu Chrabrému s cílem podniknout misijní cestu k pohanským Luticům nebo Prusům. Za cíl byly nakonec vybrány pobaltské Prusy. Misie vedla podél břehů Visly a Gdaňského zálivu. Roku 997 dorazil spolu se svými druhy a polským vojenským doprovodem do Sambie, nejbohatšího kraje Pruska. Při své misijní cestě byl varován, že si pohansky věřící Prusové nepřejí jeho činnost, že by mohl být potrestán smrtí. Bylo mu řečeno, aby Prusko jako misionář opustil, přesto svou misii neukončil a v obtížné evangelizaci pokračoval tím, že nechal mýtit pohanské posvátné duby. Dne 23. dubna 997 při bohoslužbě (podle jiných zdrojů při náhodné návštěvě) na jednom pro pohany posvátném místě (v posvátném háji Kunterna), do něhož byl lidem vstup zakázán, byl zadržen, následně zajat a rituálně zavražděn pohany a ochránci posvátného místa. Část jeho doprovodu byla ušetřena, aby pro výstrahu jiným mohla o jeho smrti podat svědectví.[3] Vojtěch je pro svou smrt při evangelizační činnosti římskokatolickou církví považován za mučedníka.
Boleslav Chrabrý se chopil příležitosti získat pro mladé polské knížectví vlastního mučedníka a světce. Vojtěchovy ostatky od Prusů vykoupil (prý je vyvážil zlatem) a uložil je v katedrále v sídelním Hnězdně (Gniezno). Zpět do Čech je odvezl český kníže Břetislav I. v roce 1039. Podle polské verze se ovšem tělo sv. Vojtěcha nachází i nadále v Hnězdně, neboť výprava Břetislava I. omylem vyzvedla a odvezla do Čech pouze ostatky prvního arcibiskupa hnězdenského a nevlastního Vojtěchova bratra Radima (sv. Gaudentius).
Pokud jde o lebku sv. Vojtěcha, byla podle polské tradice také uložena v Hnězdně, a to od roku 1127 až do roku 1923, kdy byla odcizena a její další osud je neznámý. Pozdější zkoumání vedené antropologem Emanuelem Vlčkem potvrdilo, že autentické Vojtěchovy ostatky jsou uloženy v pražské katedrále, ostatky z Hnězdna a Cách jsou tudíž falzem.[4][5] V roce 2024 představil mezinárodní tým vědců jeho pravděpodobnou podobu na základě jeho lebky.[6]
V roce 999 byl papežem Silvestrem II. na žádost císaře Oty III. prohlášen za svatého.[7] Vzápětí císař vykonal pouť k jeho hrobu a udělil polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému významná privilegia. Část Vojtěchových ostatků pravděpodobně odvezl do Říma a nechal nad nimi vystavět chrám sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově. Kolem jeho portálu býval v minulých staletích nápis, který oznamoval, že v tomto kostele spočívají dvě ruce sv. Vojtěcha, z nichž jedna držela arcibiskupskou berlu v Praze a druhá křtila v Uhrách sv. Štěpána.
Od 11. století se svatý Vojtěch pokládá po svatém Václavovi za druhého patrona české země, stal se také hlavním patronem polské církve a Uher (roku 994 Vojtěch podle tradice pokřtil budoucího prvního uherského krále Štěpána I.). Papež Pavel VI. jej apoštolským listem Praga urbs z 26. listopadu 1965[8] prohlásil hlavním patronem pražské arcidiecéze (stolec sv. Vojtěcha).
Vojtěchův nevlastní bratr Radim (Gaudencius) se roku 1000 stal prvním hnězdenským arcibiskupem. Vojtěchův rádce Radla (Anastázius)[9] založil uherské opatství benediktinů Pannonhalma. Vojtěch se do své vlasti vrátil roku 1039, kdy kníže Břetislav I. podnikl válečnou výpravu do Polska a v Hnězdně slavnostně vyzvedl ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti svatých bratří. Světcovy ostatky byly uloženy na Pražském hradě ve zvláštní apsidě, přistavěné k rotundě sv. Víta. Kníže Spytihněv II. zde později založil novou baziliku zasvěcenou společně sv. Vítu, sv. Václavu i sv. Vojtěchu. Roku 1143 byla z ostatků oddělena lebka a byla uložena v relikviáři. Podle této lebky byla upravena jiná lebka, která se dostala do Cách, jako svatovojtěšská relikvie.[10]
Svátek sv. Vojtěcha připadá na 23. dubna.
Svatý Vojtěch je často vyobrazován v českém, slovenském, polském a uherském výtvarném umění.
Předchůdce: Dětmar |
2. biskup pražský 982–996 |
Nástupce: (Strachkvas/Kristián) Thiddag |